Zmrazená

Kapitola 26

"Tajemství se neříkají." Podotknul opatrně.

"Mě to můžeš říct." Zamračila jsem se. "Stejně to nemám komu vyslepičit." Dodala jsem a mírně se ušklíbla.

"Příjde správný čas. Teď na to nejsi připravená."

"Co když ano? Jsem připravená na všechno." Zamrkala jsem. Proč mi znovu zatajuje pravdu?

"Věř mi. Nejsi. Až budeš, tak ti to řeknu."

Vyvlékla jsem se z jeho rukou a narovnala se. "Je to nefér. Ty o mě víš všechno. Víš o mém trestu, o tom, že jsem Padlý anděl. Ale já o tobě nic. Nevím, kdo jsi. Nevím, jak to, že tebe se můj trest netýká. A štve mě to." Vypadlo ze mě rychleji, než jsem čekala.

Rozhořčeně jsem od něj odešla. Pokusila jsem se najít správnou cestu. Můj mozek mě automaticky vedl na cestu, kterou jsem sem přišla. Skrz zrcadlovou stezku.

"Jestli jdeš do tvého pokoje, budeš to mít kratší, když půjdeš na druhou stranu. Cesta, kterou jdeš je zbytečně dlouhá!" křiknul na mě, když jsem od něj byla alespoň třicet kroků daleko.

"To je jedno!" Zabručela jsem a na jeho straně jsem zaslechla smích. Chce mě ještě víc dopálit, nebo co?!

Šla jsem, téměř jsem běžela po mě již známé cestě. Zrcadlovou stezkou jsem doslova prosvištěla. Z nějakého důvodu mi teď naháněla velkou hrůzu. Po schodech jsem měla velký pocit, že dupu jako slon. Ale bylo mi to jedno. Byla jsem naštvaná právem. Zajímalo by mě, kdy přijde ta jeho doba. Až se znovu políbíme? Zapomeň Andresi.

Zabouchla jsem za sebou dveře a skočila na kus ledu, který se má správně nazývat postel.

Praštila jsem pěstí do postele a ozvala se mi bolest. Je mi to jedno. Nechci vnímat bolest. Chci se pokusit být proti ni imunní. Proč mi to Andres prostě neřekne? Možná nejsem naštvaná, ale jen zvědavá. Hodně zvědavá a když mi neřekne, co chci, jsem výbušná. Většinu vzteku už jsem ale vymlátila dupáním nebo kopáním a boucháním do postele. Já ze sebe vztek dostanu jen jediným způsobem. Musím se vykopat, vybouchat, vybít. Někdy bych ale ráda přišla i na jiný způsob.

Mám teď alespoň nad čím přemýšlet. Proč je odolný vůči mému doteku? Z jakého důvodu se z něj nestane ledová socha, jako ze všeho ostatního? Jak dlouho už o tom ví? Jak dlouho už ví o mě?

Hlava mi z toho asi za chvíli praskne. Sakra. Sakra. Sakra. Prohrábla jsem si vlasy. Pokusila jsem se uklidnit můj tep, nařídit srdci, aby přestalo být tak silně, hlasitě a rychle. Jenže ono mě nejspíš poslouchat nebude a bude stále dělat, co chce ono samo. Povzdechla jsem. Co když je Andres to samé, co já? Já sama sebe také nezmrazím. To je blbost. Zakroutila jsem hlavou. On nemůže mít stejné prokletí jako já. Nemůže mít prokletí, protože to by nejdřív musel být Padlý anděl, a to on určitě není. Jsem si zcela jista, že poznám každého anděla či Padlého anděla. Sama jím jsem, poznám přeci svůj druh. On je jen hamižný člověk. Možná má prostě speciální imunitu. Jeho tělo je prostě proti mému doteku imunní, má správné protilátky.. ne. Já nejsem přenosná nemoc. Proti ledu nemůže mít přeci žádné tělo protilátky. Kolem Andrese je hodně tajemství. On sám je tajemstvím. Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, že má kolem sebe tolik tajemství, které mi prozatím nechce vyzradit. Ale ať jsou jeho tajemství jakákoli, ať jsou temná a špatná, krvelačná a zákeřná nebo světlá a nebezpečná, musím je zjistit. Za každou cenu. Chci o Andresovi vědět o hodně víc.

×××

Už asi dvě hodiny ležím bez jediného pohnutí v posteli. Hlavou se mi honí různé, někdy i prapodivné až nepravděpodobné myšlenky ohledně Andrese a jeho tajemství. Já sama jsem snad nikdy žádné tajemství neměla. Mezi anděly to ani nešlo. Každý hřích, který jsem kdy vykonala vyšel najevo do několika hodin nejdéle. Mě to nevadilo. Byla jsem spíš ráda. Věděla jsem, že já poslušný anděl nejsem ani nikdy nebudu. Ale nikdy jsem si vlastně nedokázala představit, že se něco takového, jako je teď stane. Nikdy bych ani v koutku duše nepomyslela, že budu nositelkou andělského prokletí, že se ze mě stane Padlý anděl. Jenže minulost už nikdo neovlivní. Co jsme udělali už nikdy nepůjde vzít zpět. Přítomnost se mění v minulost každou sekundou. Každým písmenkem, každým slovem, které jsem vyslovila proniká minulost blíže. Lidé jsou vlastně pořád na hranici mezi přítomností a minulostí. Pořád se dostáváme dál. Dokud neumřeme. Jenže, nikdo neví, co to smrt vlastně je, dokud ji nepozná. Nikdo nemá právo o ni jakkoli mluvit, protože ji nezná. Nezná ji a přesto se ji bojí. Je to smutné. Co když je smrt potěšením? Lidé si nedokáží připustit, že by s nimi byl navždy konec. Ale všechno končí. Všechno se jednou rozsype a nezbude po tom ani smítko prachu. O to více bychom si měli vážit přítomnosti, celého života a uvažovat o každém skutku, který vykonáme. Protože už nikdy nepůjde vzít zpět a někdy ani nahradit jiným.

Promnula jsem si oči a vstala z postele. Docela mě překvapilo, jak se z mého pokoje stalo během chvilky ledové království. To všechno jsem opravdu udělala já? Těžko se mi tomu věří. Ale je to tak. Svým způsobem je to i docela zábavné. Měla bych si to prokletí užívat. Už bych neměla říkat, jak své prokletí nenávidím. To je mrhání času. Měla bych své prokletí naplno využívat. Bavit se s ním. Žít s ním. Bude tu až do konce mého života, a kdoví, jestli náhodou můj konec nebude díky němu. Když se mé prokletí zhoršuje. Je možné, že jednou zmrazím sama sebe. Bylo by to ale fér. Mělo by se to tak stát. Měla bych jednou zemřít kvůli sama sobě. Měla bych jednou přijít o život tak, že bych podlehla mému prokletí. Jednou by se to tak stát mělo. A většina mě mi napovídá, že se tomu tak opravdu stane. Jednou ze mě bude ledová socha. Vyhasne ve mě život jedním dotekem. Budu mrtvá. Budu ledová. Budu taková, jaká jsem měla vždy být. Všechno zlé, co jsem způsobila se mi vrátí. Každému se to vrátí. Někdy ale i horšími způsoby než smrtí.