Zmrazená

Kapitola 35

Ležela jsem téměř jako mrtvola uprostřed pokoje. Vůbec jsem se nehýbala. Skoro jsem ani nedýchala. Pozorovala jsem strop a přitom myslela na to, co se bude dít. Pokoušela jsem se vzpomínku na Henryho vymazat, ale nejde to tak jednoduše. Mé pocity se najednou mísí více, než je obvyklé. Jako by jste do mísy hodili vztek, smutek, štěstí a nepochopení. Necháte je prát se, jak dlouho potřebují a čekáte, který pocit zvítězí. Co se bude dít dál. Jediné, co vím, je to, že chci být sama. Opravdu sama. Dnes. Musím si všechno přebrat. Pochopit, že Henry není to, na co mám myslet.

Pohrávala jsem si na zemi s rukou a pozorovala led, ze kterého jsem tvořila malinkaté kytičky. Chci mít kolem sebe louku. Chci mít kolem sebe přírodu, u které nevadí, když ji zmrazím.

"Blau, bude ti zima! Pojď si pro bundu!"

"Není mi zima, mamí!" pokřikovala jsem na celé náměstí. Právě panuje zimní období. Skočila jsem do sněhu a usmála se, když jsem zpozorovala, že právě začaly padat vločky. Mám je ze zimy nejraději. Každá je jiná, jako lidé. Každá je jedinečná. Jsou kouzelné. Uchytila jsem jich několik do dlaní. Pozorovala jsem s úsměvem, jak tají.

"Blau, co jsem řekla?!" uslyšela jsem znovu maminčin hlas. Tentokrát však zněl více krutě.

"Už jdu." Řekla jsem potichu spíše pro sebe a vydala se zpátky k našemu domu a nakonec převzala bundu. Maminka ji na mě opatrně navlékla a pak se usmála.

"Přeci nechceš být nemocná, ne?"

Zavrtěla jsem hlavou. Nechci.

Zamrkala jsem a setřásla vzpomínku pryč. Tehdy jsem vločky opravdu považovala za velký dar. Měla jsem je v úctě a milovala je. Tehdy jsem neznala nic krásnějšího, než možnost dotknout se vločky. Mokré oči se mi pomalu zavíraly a já se připravila na neklidný spánek. Jsem si zcela jistá, že nějaká noční můra přijde. Určitě. Stoprocentně. Avšak o to víc se jí bojím.

***

Znovu jsem se ocitla v temné místnosti. Znovu jsem před sebou měla Henryho. A ten tajemný hlas, který mi šeptal, co mám udělat. Já znovu odmítla. Avšak, když se mé ruce dotkly Henryho hrudi, neplakala jsem. Už jsem nebrečela ani nekřičela, jako tehdy. Tentokrát jsem se spokojeně dívala do jeho očí a rozloučila se. Už jsem necítila žádný strach. Už jsem necítila strach z toho, že by se z něj jednou mohla kvůli mě stát ledová socha. Otevřela jsem oči. Stále jsem si můj sen promítala před sebou. Byl to jen sen. Nikdy by mi nebylo jedno, co Henrymu udělám. Nikdy bych nebyla jako v tom snu. Nikdy se to nestane. Několikrát jsem zamrkala a vstala. Konečně. Ležela jsem na zemi několik hodin a ihned, co jsem se postavila mě příšerně rozbolela záda. Skrz malou nezmrzlou část okna jsem zjistila, že je noc. Kolik asi může být hodin? Nemám ponětí a je mi to svým způsobem i jedno. Chodila jsem po místnosti z jedné strany na druhou a přemýšlela, co budu dělat. Je noc a myslím, že už neusnu. V těch nejbližších hodinách. Přešla jsem ke dveřím, které vedly do Andresovy ložnice. I přes to, že byly dokonale zamrzlé se mi podařilo je otevřít. Po pár minutách. Ihned při vstupu do místnosti mě obejmula náruč tepla. Tu však hned po chvíli zkazil led, který se začal rozlézat po zemi. Andres stál těsně před postelí a zíral na mě s otevřenými ústy. Nechápu, co je na mě teď zajímavého, že ho to přinutilo i otevřít pusu.

"Děje se něco?" zeptal se po chvíli.

"Ne." Zamračila jsem se a pochopila, že jsem v jeho ložnici. Proč jsem sem vlastně vešla?

"Nevadilo by ti, když bych tu přespala?" vyklopila jsem ze sebe nakonec tuhle pro mě nedobrou větu. Vždyť mu zmrazím jeho ložnici, jestli tu budu stát ještě pár sekund.

"Jistě, že ne." Usmál se.

"Zmrazím ti to tu." Zamrkala jsem. Myslím, že mám momentálně trochu zpomalené myšlení.

"To nevadí." Usadil se na postel a já si teprve teď všimla, že Andresovi chybí košile. Pomalými kroky jsem se dostavila až do jeho postele.

"Vážně ti to nevadí?" pípla jsem, když se z postele pomalu stával led.

"Ne." Odpověděl a stále se usmíval. Přitulila jsem se k němu. Zavřela jsem oči, i když jsem věděla, že neusnu. Bylo to zvláštní. Všechno kolem nás bylo ledové a jen my dva ne. Jen my dva jsme byli jediné objekty, na které i mé prokletí bylo krátké. Ale na jak dlouho?

Pak mě na krku přistálo příjemné překvapení. Bylo tak příjemné, že jsem se na chvíli odtrhla od reality. Byla jsem jen já, Andres a polibek na krku. Žádný strach. Smutek. Nic. Nic víc, než jen my tři. Přitulila jsem se k němu ještě více a nechala ho, aby v polibcích pokračoval. Momentálně je to jediná věc, která mě dokázala opravdu uklidnit i odvést z reality do toho překrásného světa, kde se nic neřeší.

"Miluji tě." Opakovala jsem mu pořád dokola a oplácela mu jeho polibky. Možná až teprve teď si pevně uvědomuji, že bych za Andrese dokázala i položit život.

***

Probudila jsem se v jeho náručí. Nechce se mi pryč. Připadám si tu v bezpečí. Pryč od všeho zlého, co je kolem mě. Chci tu zůstat už napořád. Nevím, jestli je Andres již vzhůru, ale já se pokusila dělat, že stále spím. Kdyby poznal, že už nespím, odešel by pro snídani a mě by místo něj objal chlad. O něj zájem vůbec nemám. Zavřela jsem oči a hlavu položila na jeho hruď. Uslyšela jsem pravidelný tlukot srdce. Bum. Bum. Bum. Srdce je zvláštní. To jeho díky mně roztálo. Roztaju někdy i já díky němu?

-

Takže, co si myslíte? Povede se někdy Blau její prokletí zlomit, či ne?