Zmrazená

Kapitola 40

Dodatek hned na začátku. Pro větší prožitek doporučuji písničku Terrible Love - Birdy, ale jak chcete - aby jste zvládli vnímat i text kapitoly. (přidala jsem ji do externího odkazu) Tahle je poslední i nejdelší (i když jsem se tedy v té délce moc nepřekonala), přeju příjemné počtení :) *Ještě za chvíli přidám můj dodatek :)

Zděšeně jsem ruku stáhla zpět podél mého těla. Upustila jsem růži na zem a ta se následně roztříštila na několik kousků. Do očí se mi začaly hrnout slzy. Je přeci brzo. Je ještě hodně brzo. Já nemůžu umřít. Nemůžu tu umřít. Nemůžu umřít v Andresově přítomnosti. Nemůžu. Já ho miluju. Ale pokud si osud vybírá mezi mnou a Andresem, ráda svůj osud přijmu.

"Nic se neděje," začal mě hned uklidňovat, ale já poté, co jsem spatřila, jak se led rozlézá jsem pochopila, že lže. Nic není dobré. Já umřu svou vlastní mocí.

Po celé ruce jsem pociťovala štiplavý mráz, který bych ze sebe nejraději seškrábala. Cítila jsem, jak led začíná proudit do mé krve, jak se vše v ruce zastavuje. Jak mi umřela ruka a stala se z ní jedna z částí ledové sochy, která ze mě brzy vznikne. Led se rozlézal bez zábran. Nic mu nebrání v tom, aby mě v pár minutách polezl ledem a zabil tím ten kousíček života, který ve mě přežívá. Nesnesla jsem bolest, která se mnou nesla. Odrážela se všude po mém těle, přesto, že led zatím napadl pouze mou pravou paži. Slzy ze mě padaly, jako déšť z mraků. Ta bolest byla nesnesitelná. Stává se ze mě kus ledu.

"Blau," spatřila jsem, jak přede mnou Andres dřepí. Hladil mě po tváři a hledal v sobě ta nejjemnější slova, která ve mě měla vzbudit naději. Jenže já umírám. Děje se to. Je to pravda a nic ji neodvrátí.

"Prosím, Blau!" uslyšela jsem jeho nářek a následně polibky. Snaží se mě zachránit polibkem, jako to dělávají princové v pohádkách. Jenže my nejsme v pohádce. My jsme v reálném životě. A v něm lidé umírají každou sekundou. Téměř se mi zamlžely oči od slz a já začala vidět pouze obrysy. Bylo mi to jedno. Všechno mi bylo v ten moment jedno. Jen ať přejde ta bolest. Led mě hltí a mění. Avšak za jak strašlivě bolestivou cenu. Lituji, já pláči za ty všechny, kterým jsem tohle provedla. Které jsem zmrazila a oni museli umřít touhle mučící smrtí. Brečím i pro všechny rostliny, pro celou tuhle zahradu. Brečím pro všechny smutné na světě. Pro všechny mrtvé.

"Nevzdávej to, Blau! My to dokážeme!" Zazněl v mých uších znovu Andresův hlas. Jsem si jistá, že mluví nahlas, ale přes bolest, která mi tlumí všechny smysly to znělo jako pouhý šepot. Jako by mi vítr přejel po uších. Slabý větříček, který už je teď dávno za horami. Nic nepomáhá. Nepomáhá, že mi Andres daruje polibky na rty, že mě hladí, že mě objímá. Já pomalu a zcela jistě padám do temnoty. Mráz mě pohltí. Celou mě za pár sekund pohltí.

"Andresi," rozhýbala jsem mé rozbolené a ztuhlé rty, "miluju tě," další slzy. Padaly ze mě bez přestávky. "Miluji tě a nikdy jsem necítila nic příjemnějšího, než být s tebou. Jestli potkáš Henryho," hlas mi selhal a spadl. Musela jsem se několikrát nadechnout, abych větu dokončila, "jestli ho někdy potkáš, řekni mu, že jsem ho měla ráda. Přes všechno."

"Ty neodejdeš. Dnes ne." Bylo to, jako by Andres vzlykal. Jako by i jemu padaly slzy z očí. Pevně sevřel mou ruku. Já však necítila jeho dotek, protože obě mé ruce jsou již dokonale promrzlé skrz na skrz.

"Andresi, přiznej to. Čas nastal. Každý někdy zemře. Někdo dřív, jiný déle. Muselo se to stát. Budu na tebe vzpomínat. Navždy." Zamrkala jsem a tím se pokusila odehnat alespoň pár slz. Jenže se rodily stále další a další, takže mi to bylo nic platné.

"Miluju tě. Blau, ani nevíš, jak moc šíleně jsem se do tebe zamiloval. Jak moc jsi mi v životě pomohla. Miluju tě." Pak jeho rty přistály na mých. Poslední polibek. Tohle je náš poslední. Led se dostával na krk. Pomalu mi začal promrzat i on.

"Nashle. Nikdy nezapomenu." Vydrásala jsem ze sebe ještě poslední slova. Pak jsem zavřela oči. A čekala, až led pohltí celý můj obličej. Slyšela jsem, že pláče. Andres opravdu pláče. Kvůli mě. Led pohltil i mé oči, to poslední, co mu zbývalo. Prolezl celým mým tělem. Pak jsem ucítila poslední chvilku života. Nakonec se ze mě vytratil úplně. Nezbylo mi nic. Vůbec nic. Naděje se rozplynula stejně tak rychle, jako můj život.

××××

Ten pětadvacetiletý mladík klečel s pláčem v očích nad mladou dívkou, ze které se právě vytratila poslední špetička života. Je mrtvá. Zemřela. Už nikdy neuslyší její smích, neuvidí její pláč, nepocítí její polibky. Avšak v jeho vzpomínkách bude navždy. Bude přežívat v jeho srdci, dokud nezapomene. Objeví se před ním vždy, když to bude opravdu potřebovat. Bude s ním stále. Jen ji neuvidí.

"Tohle není možné." Vypadlo z něj. Brečel. Ten mladý hoch opravdu uronil slušnou dávku slz jen kvůli té dívce. V jeho očích byl vidět smutek a vztek. Vztek na anděly.

"Blau." Opatrně si lehnul hlavou na její hruď. Žádný tlukot srdce. Žádný náznak života. Je opravdu mrtvá. Už zná, jaké to je za životem. Teď už zná to největší tajemství.

"Já tě miluju. Nemůžeš zemřít. Ty jsi nemohla zemřít." Vzlykal. Z očí se spouštěly slzy a padaly na ledovou sochu, která byla pod ním. Připadal si, jako by jeho život ztratil smysl. Bez ní už to nebude takové, jaké to bývalo. Byl plně rozhodnut, že se teď stane tím nejhorším Lordem v celé zemi. Že znovu ztratí emoce. Bylo to jeho prokletí. Proč by ho nemohl napodobit? Její smrt ho rozdrtila. Rozdrtila ho, jako největší kámen toho nejmenšího broučka. Jeho srdce najednou pociťovalo to nejhorší, co kdy mohlo.

Ležel u ní alespoň hodinu. Nedokázal si připustit, že by ta dívka byla opravdu mrtvá. Pak se ale najednou stal zázrak. Najednou, jako by andělé nahoře vyslechli všechna ty láskyplná vyznání, která šla opravdu od srdce. Protože led sochy začal tát. Od srdce. Od srdce postupně mizel. Mladík se ihned nadzvednul a protřel si oči, aby se ujistil, že to není jen představa. Nebyla. Byl to opravdový zázrak. Netrvalo to dlouho a dívka konečně otevřela pomalu své modré oči, které nyní zářily více, než kdy jindy.

××××

Cítila jsem takový podivný pocit. Jako by ze mě led slézal. Ucítila jsem příjemné teplo, které začalo proudit mým tělem. Krev se dala znovu do pohybu. Led opouštěl mé kosti i povrch kůže. Mizel ze mě. Jako, když na jaře taje sníh. Povolení jsem ucítila i na očích. Pomalu jsem se pokusila otevřít oční víčka. Podařilo se mi to. Přede mnou byl stále Andres. Byl to první, co jsem spatřila. Byl ten první, na koho jsem se usmála. Byl to největší úsměv, který jsem kdy dokázala vytvořit.

"Andresi!" vykřikla jsem, avšak vstát jsem ještě nedokázala. To ale vůbec nevadilo. Andres se ke mně s úsměvem přiblížil a následně mě políbil. Tenhle polibek byl to nejdokonalejší, co mě potkalo. Byl tím nejlepším, který jsem kdy zažila. Byl dokonalý.

"Já jsem ti říkal, že to zlomíme." Usmíval se. Měl pravdu. On měl pravdu. A já mu nevěřila. Zlomil mé prokletí. Stejně tak, jako já to jeho. Nikdy bych si nepomyslela, že tohle někdo dokáže. Zlomit trest, zlomit takové velké prokletí, které jsem měla já. Ale někdo evidentně ano. Někdo, tenhle jediný člověk na světě to dokázal.

"Příště ti budu více věřit." Odpověděla jsem. Konečně jsem dokázala vstát, avšak s Andresovou pomocí.

"Miluju tě a nikdy tě neopustím." Řekla jsem po chvíli, když jsme stáli jen pár centimetrů od sebe.

"Miluju tě a nikdy tě neopustím." Zopakoval. Znovu jsme se políbili. Mé prokletí je zlomené. Už nikdy nic nezmrazím. Už nikdy nikoho nezabiji. Odteď budu moct žít normální život, jako normální člověk. Vzhlédla jsem nad sebe a našla si pevný bod někde na nebi.

"Děkuju." Zašeptala jsem a přitom mi z oka vypadla jedna malá slza. Život nemusí být vždy pohádka, ale lidé by se mohli snažit o to, aby si z něj pohádku vytvořili. A když jim to nepůjde, vždy tu bude někdo, kdo jim dopomůže. Stačí jen hledat. Protože, věřte nebo ne, i špatné konce končí dobře.