Zmrazená

Kapitola 4

Kousla jsem se do rtu. Můj mozek pracoval na plné obrátky, ale stále si nebyl jistý, co udělat. Kdybych šla spát, mohla bych dělat, že se to stalo až, když jsem se probudila a o tom, že jsem se šla teď napít bych jim vůbec nemusela říct. Ale já jim nechci lhát. Oba jsou ke mně hodně milí a nemohu jim to oplácet lží.

Odlepím se z linky a pomalu se strachem v srdci se vydám do prvního patra. Moje srdce buší jako nikdy a strach mi proudí celým tělem. Čím blíže jsem ke dveřím Henryho pokoje, tím se mé pocity zvětšují.

Dokážu to.

Jemně zaťukám na dveře. Nevím, jestli je tohle efektivní, protože si jsem jistá, že Henry tvrdě spí a nějaké ťukání ho neprobudí. Ale opak byl pravdou. Po malé chvíli jsem zevnitř uslyšela chraptivé "dále". Divím se, že neřekl něco ve smyslu co je, tak bych se zachovala já. Ale oni jsou jiní než já. Jsou více milí.

S nádechem otevřu dveře. Henry se na mě ustaraně podívá. "Co se děje?" vypade z něj. Jeho rozcuchané vlasy jsou jako ty, které má na obraze v mém pokoji. Když zjistí, že mu nejspíš nehodlám odpovědět, vstane a došoupe se ke mně. Tázavě nadzvedne jedno obočí a ještě jednou zopakuje svou otázku.

"Já..." odvrátím pohled, protože mu to nedokážu říct do očí. Nedokážu.

"Co?" zajímá se.

"Já jsem..." skousnu si ret. Možná by bude trvat dlouho, než to ze sebe vypravím. "Já omylem..." do očí se mi nahrnou slzy.

"Nechceš mi to ukázat?" dívá se do mých očí a jako by věděl, co jsem provedla. Nepatrně jsem přikývla na souhlas a vydala se k mému pokoji. Henry mě následoval.

Opatrně jsem otevřela dveře a raději jsem stála v ústraní, než abych se vydala za Henrym k místu činu.

"Co se..." nechápavě se díval na polštář a zeď. "Jak se to stalo? Máš přeci rukavice, ne?"

"Ano." přikývla jsem, "ale v noci mi jedna spadla na zem a... dál už si to umíš domyslet."

"To nic." řekne téměř klidně a poměří si škody, které jsem nadělala.

"C-cože?"

"To nic." zopakuje.

"Tobě to nevadí? Já-myslela jsem.. myslela jsem, že mě kvůli tomu vyhodíte ven."

"Ne." Otočí se a usměje se na mě. "Udělala jsi to omylem. Pokusíme se najít způsob, jak to.. napravit."

"Tohle nejde napravit." zakývám hlavou ze strany na stranu. "Je to prokletí. Těch se nikdy nezbavíš." Naše pohledy se střetly. Najednou jsem hleděla do jeho modrých očí, které mě zalévaly štěstím a říkaly mi, že bude všechno dobré. Jenže to se mýlily.

"Jsem rád, že jsi mi to řekla," nadechne se, "můžeš spát u mě."

"Ne, to ne. Já už nebudu spát."

"Myslím, že ti spánek neuškodí."

"Nechci ti zabírat postel. Je tvoje. A navíc, když jsem vzhůru, jsem víc pod kontrolou." Pokusím se o úsměv, ale nevím, co z toho vzniklo.

"Dobře," přikývne. "Tu postel ignoruj. Zítra ráno-tedy dnes ráno, spravím to."

"Jak?" zajímám se. Do očí se mi znovu začnou hrnout slzy. Zničila jsem kus jejich domu.

"To nevím." Pokrčí rameny. "Ale nějak to vyřeším." Věnuje mi úsměv a obejde mě. Netrvá to dlouho a ocitám se v pokoji sama. Nemám tušení, co budu do sedmi ráno dělat, ale jediná věc, kterou vím je ta, že nemůžu spát. Nesmím už usnout. Dnes ne.