Zmrazená

Kapitola 7

"Co kdybychom dnes šli na trhy?" navrhla jsem Henrymu. Asi poprvé, co jsem něco navrhla já.

"Určitě." Odpoví a já se uvnitř sebe zaraduji. Podívám se na hodiny nad sebou. Je 13:43.

"Kdy vyrazíme?" zeptám se.

"Hned. Jen si nahoru dojdu pro bundu a jsem tu."

"Jasně." Přikývala jsem. Podívala jsem se na Ellie a pohledem se jí zeptala, zdali nechce jít s námi, ale její odpověď bylo kývnutí ze strany na strany. Nejspíš má zase nějakou práci tady.

Pomalu jsem odešla do chodby a přehodila přes sebe bundu. Opřela jsem se o skříň a čekala, až se přiřítí Henry. Nemusela jsem čekat dlouho a Henry byl zde.

"Můžeme tam zase-"

"Koupit palačinky!" Vypískla jsem radostí, protože posledně mi moc chutnaly.

"Jo." Zasmál se Henry.

×××

Dnes byla cesta na trh kratší, než minule. Možná to bylo tou zimou, která nás rychle poháněla kupředu.

Znovu jsme procházeli stejnými ulicemi, ale dnes tu je o podstatně hodně méně davu, než minulý týden. Všichni nejspíš vše nakoupili před týdnem a tak se dnes dostavilo méně lidí. Ale co já vím, jak to tu chodí.

Mrakodrapy mě ale dostaly stejně, jako minule. Jeden vyšší, než druhý. Vytahovali se, který z nich dosáhne až do nebes. Byli to obři města.

"Jaký je největší?" zeptala jsem se.

"Nevím, kolik má metrů, ale určitě je nejvyšší ten, který je spojený s Lordovým sídlem."

"Aha." Nepřestávala jsem se dívat. Připadalo mi, jako bych už nikdy od mohutných staveb neměla odlepit oči.

"Vzal jsem i seznam toho, co musíme koupit."

"Něco došlo?"

"Jo," začal se rukou prohrabovat v kapse jeho bundy a pak vítězoslavně vytáhl lísteček, "rajčata, mrkev, jablka a droždí."

"Jablka jsou tady," ukázala jsem k zelenému stánku, kde se prodávalo různé ovoce. Jablko, které jsem měla bylo sice dobré, ale mým oblíbeným ovocem nebude. Spíše mě zaujaly takové oranžovo-červené chlupaté koule.

"Co to je za druh ovoce?" ukázala jsem na ně a zeptala se Henryho.

"Broskve, chceš?"

"Ano." Odpověděla jsem automaticky, skoro ve stejnou chvíli, kdy Henry pokládal otázku.

Procházeli jsme celé náměstí a když jsme natrefili na nějaký stánek, kde se prodávalo to, co jsme zrovna potřebovali, koupili jsme to. Jediné, co je na dnešním dni nedokonalé, je to, že tak silně fouká vítr a tvoří tak větší zimu, než doopravdy je.

Zastavili jsme se kousek od stánku s palačinkami. V tu chvíli jsem na ně dostala neuvěřitelnou chuť. Zároveň jsem se ale otřásla zimou.

"Já nám pro ně zase dojdu, jo?" nabídl se Henry.

Jen jsem přikývla, protože má ústa byla téměř zmrzlá.

Posadila jsem se na lavičku, která byla pár kroků za mnou. Dívala jsem se po okolí, na všechny lidi, stánky a mrakodrapy.

Pak jsem ale spatřila něco, co mě velice upoutalo. Nedokážu to popsat, ale musela jsem za tím jít. To něco mě doslova přitahovalo.

Jako robot jsem vstala z lavičky a vydala jsem se za tím. Prošla jsem kolem několika lidí, do několika omylem strčila loktem a všem se omluvila. Procházela jsem průchodem o kterém nemám tušení, kam vede.

Z průchodu se začal stávat tunel. Připadala jsem si jako Alenka z říše divů. Začínala tu být taková tma, že jsem začínala litovat toho, že jsem sem vůbec vcházela. Jako bych se ztratila ve tmě a nezbývala mi jediná možnost, než jít kupředu. Ať už to byl jakýkoli směr.

Mé oči si pomalu začaly zvykat na tmu, ale stále to nebylo to, co jsem pro dokonalé vidění potřebovala.

Udělala jsem krok. A pak něco klaplo. Pak něco spadlo. A nakonec jsem spadla i já. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to. Byla jsem uzavřená v bedně, ale nic jsem nedokázala rozeznat kvůli tmě, která všude vládla. Z ničeho nic jsem najednou usnula. Cítila jsem, jak s odmítáním zavírám víčka a nořím se do říše snů...

×××

Probudila jsem se. Ležím v nějaké cizí posteli. Povlečení je tak hebké, nikdy jsem se takového nedotýkala. Matrace až nepříjemně pohodlná. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. Bílé zdi a býlí nábytek. Krémově růžové doplňky. Vypadá to tady skoro jako na zámku. Ale je tu jedna věc, která tu chybí a dává mi velký pocit vězení. Jen po těch pár sekund se to stává téměř nesnesitelné. Chybí tu okno. Nachází se tu téměř všechno, i nepotřebné věci. Ale žádné okno tu není. Rozeběhnu se ke dveřím a teprve v těsné blízkosti vedle nich si všimnu, že na sobě mají menší okénko, které je pokryté mřížemi. Snažím se dveře otevřít, ale jsou zamčené. Schoulím se k zemi a hlavu zabořím do nohou. Jsem uvězněná kdoví kde a kdoví proč.

Snažím se hledat něco, nějaký východ, nebo cokoli takového.. ale nic víc, než postel, skříň a další doplňky tu není.

Přejdu k nočnímu stolku a otevřu všechny zásuvky. Nic v nich není. Rozeběhnu se ke skříni a také ji otevřu. Ta je na rozdíl od stolku plná. Plná oblečení a hlavně šatů. Od krátkých po dlouhé, od hedvábných po bavlněné, od letních po zimní... Tolik šatů jsem nikdy neviděla.

Zavřu skříň a opřu se o ni. Hledím do zdi přede mnou, kde se nachází zrcadlo. Dívají se na mě unavené modré oči. Neuvěřitelně hezké modré oči. Nikdy jsem si toho nevšimla, ale mé oči nejspíš stále zůstaly andělské.

Vlasy mám ke konečkům zvlněné, ale bude to nejspíš tím v jaké pozici jsem spala. Jsou stále tmavě blonďaté. Rty mám vyschlé a hlasitě na mě řvou, abych se něčeho napyla.

Dveře potichu zavržou a já se podívám tím směrem. Uslyším odemykání dveří a nějaké hlasy, které ale nerozeznám.

Dovnitř vstoupí jeden muž, který je vysoký asi jako Henry. Jeho vlasy mají barvu zlatavě hnědé, která hraničí o pár odstínů s tou mou. V jeho tmavě modrých očích je vidět štěstí a velkolepost. Pohled směřuje jen na mě. Snažím se neucukávat pohledem a dívat se jen na muže. Jsem odvážná. Jsem ledová. Jsem Padlý anděl.

Netrvá to dlouho a muž je u mě. Jsem si jistá, že měl v plánu něco říct, ale já mu ihned skočila do řeči a nenechala ho říct jediné písmenko.

"Kde to jsem?"

Omlouvám se, že je tahle kapitola o něco kratší :/ Ale snad vám to zase tak moc nevadí, lepší alespoň něco než nic :) Klidně pište komentáře, co si myslíte, budu jen ráda :)