Zmrazená

Kapitola 11

Po zbytek času jsem si prohlížela šaty, celý pokoj, zkoušela, jestli půjdou záhadné dveře otevřít, dívala se z okna, otevírala každou přihrádku..

Liv zaťukala na dveře a zeptala se, zdali jsem připravená. Já stála před zrcadlem v mých vybraných šatech 19. Jsou nádherné. V jedné z přihrádek nočního stolku jsem našla také hřeben, takže nyní jsem svým vlasům dopřála i učesání. Nadechla jsem se.

Přežiju to.

"Ano." Odpověděla jsem a otevřela dveře. Když mě Liv uviděla, zakryla si ústa a v jejích hnědých očích byl vidět úžas.

"Moc ti to sluší!" vydechla. "Ale bohužel to nejsou šaty 27." Dodala.

"Já vím. Chci tyhle. Číslo 27 mi připadalo.. nevhodné na večeři."

"Prosím, lord mě pošle do cely, když nebudeš mít ty šaty." V jejím hlase zněl smutek a strach.

"Neboj," špitla jsem, "já to zařídím. Nic se nestane." Usmála jsem se. Nepatrně přikývla a vydala se na cestu. Z mého pokoje jsme se vydali zpět chodbou, kterou jsem přicházela s Basfordem.

Vydaly jsme se doprava a po chvíli se před námi objevilo veliké schodiště, které vedlo dolů. Pod nimi byla další chodba a před námi dveře.

"Tady." Řekla Liv a otevřela dveře. Vstoupila jsem dovnitř.

Ocitla jsem se v místnosti, do které by se můj pokoj vešel asi pětkrát. U zdí byly různé sochy nebo zbroje rytířů. Na zdech vysely portréty nevím koho. Všechny zdi měli stejnou tapetu, jako chodba, ale červený odstín. Na pravé zdi byly okna a pod nimi květináče s vysokými květinami a palmami.

Uprostřed byl jeden dlouhý stůl. Na jednom konci seděl Basford. Židle blíž ke mně byla prázdná. Určená pro mě.

Basford mi pokývnul k posazení.

"Máš jiné šaty." Zněla jeho slova v místnosti.

"Myslím, že to nevadí."

"Neřekla ti Livie snad, že máš mít šaty číslo 27?" Zvedl jedno obočí.

"Ano. Viděla jsem je. Ale vybrala jsem si tyhle. Víc se mi líbí."

"Dobrá." Dal pokyn sloužícím, aby začali na stůl nosit jídlo. Když byl stůl plný, dal následně pokyn k odchodu všech z místnosti. Jsme tu sami.

Jen já a Basford.

"Vypadáš jako anděl." Při slově anděl mě zamrazilo. Jsem Padlý anděl. Mé tajemství.

"Opravdu?" snažila jsem se být jako obyčejná dívka. Překvapená lichotkou.

Jeho odpovědí byl jen úsměv. Je to asi poprvé, co ho vidím se usmát.

"Nemluvme ale o mně," začala jsem, "co ty?"

"Nejsem nic neobvyklého."

"Vážně?" povytáhla jsem obočí a natáhla se po chlebu, který ležel nedaleko mě.

"Ano."

"Pokud tedy přeskočíme tyhle otázky... je tu další - co se mnou máš v plánu?" zamračila jsem se a podívala se přímo do jeho očí.

"To je prostě," ďábelsky se ušklíbnul, až mě z něj začalo mrazit. "Nejdříve probuďme tvé prokletí," začal, "pak přejdeme na věc. To ti ale nemusím říkat již teď. Dozvíš se vše časem."

"Jasně." Uzobla jsem kousek chleba.

"Jak jsi ke svému prokletí přišla?" začal se zajímat. Věděla jsem, mohla jsem počítat s tím, že se někdo tady na tuto otázku zeptá.