Zmrazená

Kapitola 32

"Dobrou noc." Popřála jsem Andresovi, když ode mě v podvečer odcházel.

"Dobrou." Oplatil mi přání s úsměvem a zabouchl za sebou dveře. Seděla jsem uprostřed postele zahrabaná v polštářích. Ještě chvíli před tím, než Andres odešel se tu spustila polštářová bitva. Samozřejmě, že jsem vyhrála já. Dívala jsem se na dveře, jako by si mé podvědomí myslelo, že se dveře každou chvílí otevřou a dovnitř vstoupí Andres. Ale to se mýlily. Nic takového se nestane. Mé oči se pomalu začaly zavírat a já si užívala pocit tíhy a spánku, který se do mě právě vléval.

***

Probudil mě příšerný chlad. Bylo to snad poprvé, co jsem si připadala dokonale promrzlá. Myslela jsem, že jsem si na chlad, který vykonávám již zvykla. Navíc ložnice byla od ledu tak skvěle vyčištěna, že jediné, co by mělo být zmrzlé je polštář. Pomalu jsem odlepila zmrzlá víčka a probudila mé přimrzlé kosti. Posadila jsem se a úděsem vydechla. To, co jsem spatřila mě vůbec neutěšilo. Vůbec. Začala jsem plakat. Na nic jiného jsem se nezmohla. Andres neměl pravdu. Moje prokletí se nedá vyléčit, můj trest se nedá zlomit, jako ten jeho. Ten můj se pouze zhoršuje. Lepší nebude. Nikdy. Dívala jsem se na pokoj, který byl celý pokryt několika vrstvy ledu. Nejvíc ho však bylo v mém okolí. Nemohla jsem se všeho dotknout rukou. To je nesmysl. Ten led jde ze mě. Stačí jen, abych existovala, abych byla, abych stála, seděla, ležela, vykonávala jakoukoli činnost. Každý můj dotek, ať je to jakákoli část těla, je velmi nebezpečná. Já teď mrazím vše. Všechno, co je v mé blízkosti. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na pláč. Nedokázala jsem vstát. Nedokázala jsem promluvit. Jen brečet. Pravidelně jsem si ze sebe utírala slzy, které se po pár sekundách, co stékaly po mé tváři proměnily v malé ledové perličky.

Nejspíš můj vzlykot uslyšel Andres, protože netrvalo vůbec dlouhou dobu a znovu se objevil v mém pokoji. Smutně jsem na něj pohlédla. Na nic se neptal. Nic neřekl. Prostě ke mně přešel a obejmul mě. Je to to, co momentálně nejvíce potřebuji. Jeho teplé objetí.

"Neměl jsi pravdu." Vzlykla jsem potichu.

"To, že se to zhoršilo neznamená, že se to nedá zlomit."

"Ale ano. Můj trest je velký. Dost velký a nic ho nezlomí. Nic."

"Věř mi, že ano."

"Ale já se bojím. Andresi, já se bojím." Kroutila jsem hlavou ze strany na stranu.

"Čeho?"

"Že jednoho dne bude můj trest tak silný, že ani ty proti němu nebudeš imunní. Zmrazím všechno." Padaly ze mě další a další slzy. Nesnažím se je zastavit. Nemá to cenu. Jsou silnější, než já.

"To se nestane. Nikdy. Už jsem ti to vysvětlil. Tohle je pravidlo, které se jen tak nezmění." Obejmul mě ještě silněji a já se k němu přitisknula. Kéž by bylo vše tak hezké, jak říká. Kéž by měl pravdu a můj trest pro jednou zmizel.

"Co chceš dělat? Podívej, co jsem provedla s tímto pokojem. Je celý z ledu. Kam se hnu, je led."

"Pokusím se na něco přijít."

Přikývnula jsem. Ale i přes všechny jeho hezké věty ve mě zůstával ten tajemný a negativní pocit, že to nedopadne dobře. Jako by mě mé já varovalo, že se něco hrozného stane. A že to nevyřeší vůbec nic.

"Ráda bych zůstala sama." Zašeptala jsem.

"Jsi si jistá? Tady?" nasadil tázavý pohled.

"Ano." Vydechla jsem. Musím si pročistit hlavu. A vybrečet se.

"Dobře." Přikývl a v tu samou chvíli mě pustil z objetí a vstal z postele. Znovu jsem ucítila zimu, která se na mě vrhala ze všech stran. Zůstala jsem stále sedět na posteli. Nohy jsem si přisunula blíže k sobě a objala je rukama. Kolébala jsem se dozadu a zase dopředu. Dýchala jsem nepravidelně. Slzy tekly neustále. Připadám si jako blázen. Možná se ze mě blázen stane. Pokud je příštích několik dní mými posledními, měla bych si je naplno užít. Buď zamrznu také, nebo zešílím z mého trestu. Já ale nikdy v životě žádné sny neměla. Nikdy jsem si neříkala, co bych v životě chtěla. Jako anděl jsem ani možnosti neměla. Byl to přísný život. A tady jako člověk... nemám tušení, co lidé chtějí, co rádi dělají, jaké jsou jejich sny. Nevím, co si mám představit pod slovem můj sen a čeho chci v životě dosáhnout. Jediné, co vím, je to, že bych se ráda podívala do Andresovy tajné zahrady, nahoru na střechu při západu slunce a do lesa. Tohle jsou tři místa, která mě opravdu těší. Když tam jsem, pulzuje ve mně dokonalý pocit, na který slova neexistují.

Zvedla jsem se z postele a cítila, jak každým mým pohybem chodidel se na zemi rozlézá další kus ledové vrstvy. Stála jsem před oknem, které však bylo totálně zamrzlé, takže sem sotva pronikalo nějaké světlo zvenčí. Slzy už svou práci odvedly a pomalu přestávaly téct z mých očí. Dveře byly tak zamrzlé, že ani nechápu, jak je Andres dokázal otevřít. Nebo je to možná těžké jen pro mě, když se s každým mým dotekem led na nich zvětšuje. Počkám, až Andres zase přijde. Nemám stejně, co ztratit. Mám času dost. Protože ještě dnes nezemřu. Dnes není ten osudný den, který bude pro několik lidí úplně normální, jako každý jiný. Ten přijde v dobu, až to všichni budou nejméně očekávat, až nám to bude připadat nereálné. Dnes však ne.

-

Krátká kapitola :// Moc se omlouvám :// Příští už bude delší <3