Zmrazená

Kapitola 21

"Ještě zbývají tři." Odpověděl mi a v tu chvíli jsem spatřila dva, nejspíš také lordy, jak na koních jedou k nám. Jenže tihle nebyli tak neopatrní, jako ten předchozí. Měli s sebou dost dobré vojsko. Každý z nich měl u sebe nejméně deset mužů.

Když mě jeden z nich spatřil, vysmál se mi přímo do tváře. Tím ve mě ale otevřel dveře, za kterými čekal hněv. Ten teď vyprchnul ven a začal mi proudit po celém těle. Zamračila jsem se na něj.

"Jdi pryč, děvenko. Jestli nechceš zemřít, vypadni odsud." Syknul na mě.

"To by jste měl udělat vy." Zatla jsem pěsti. Přijde mi divné, že se ty dveře hněvu otevřely tak snadno. Tohle se mi přeci normálně nestává. Já umím držet svůj vztek pod kontrolou.

Andres se napřímil. Za ním vyběhlo pár jeho vojáků, kterých jsem si doposud nevšimla. Mělo by mi být jasné, že by tu nebyl jen se mnou a všechny své vojáky nasadil dolů, do údolí, kde se odehrává bitva. Nemám tušení, jak se jich mám dotknout. Andresovi vojáci se sice již pustili do těch od ostatních lordů, ale stejně, mají výhodu. Jsou na koních.

Jeden z nich; ten, který mě urazil, se k nám rozeběhl. Jeho kůň je tak čistě bílý, že kdyby zde byl napadaný sníh, nebyl by vidět.

Když lord spatřil kus kopce, který byl zmrazený, myslím, že jsem v jeho obličeji viděla mírné znepokojení a náznak nepochopení. Ale nevyhodilo ho to nějak moc z míry, aby musel zastavovat. Stále se řítil k nám.

Nezbývá mi nic jiného. Zaťala jsem zuby. Možná na chvíli zavřela oči. Jenže jiná možnost mě v tuto chvíli nenapadla.

Natáhla jsem paži a dotkla se rukou hrudi koně. Cítila jsem, jak mu led začíná proudit v žilách, jak celý tuhne, jak se jeho dokonalé bílé srsti dotýká led, který ho drží na místě. Kůň několikrát silně zařehtal. Myslím, že bolestí.

Lord zaklel, ale pak pohotově seskočil na zem. A vyndal z opasku svou pistoli. Nezajímalo mě, na koho ji míří. Prostě jsem se bez přemýšlení vydala k němu. Ani jsem nemusela rukám dávat nějaký speciální povel, vystřelily mu na ruku, kde svíral pistoli, aniž by se mě ptaly.

Teď jsem jeho ruce i se zbraní svírala já. U něj jsem si pocit ledu užívala. Pocit, který jsem z toho cítila mě uspokojoval. Možná jen nenávidím lidi a chci je ničit. Ne. Někteří lidé jsou i hodní, laskaví a přála bych si zemřít, kdybych jim jakkoli ublížila. Pak jsem ale ucítila výstřel, který zazněl z jeho pistole. Naštěstí byla pistole obalena dostatkem ledu a mě nic nezasáhlo. Zamračila jsem se a podívala se lordovi do očí.

"Copak?" zamrkala jsem, "nechcete takhle zemřít? Poražen ženou?" stočila jsem hlavu mírně na stranu.

Bylo vidět, jak zaťal zuby. Na odpověď se nezmohl.

"Nashle." Řekla jsem těsně před tím, než mu led pokryl i hlavu. Pak jsem ho pustila. Proč jsem vlastně celou tu dobu, co mrazím, tak přesvědčena, že oni jsou ti zlí a Andres ten hodný? Proč si jsem tak jistá, že mrazím správné lidi? Rozhlédla jsem se kolem. Někteří vojáci se mě lekli, ale jiní se zase natolik urazili, že jsem zmrazila jejich lorda, že se na mě vrhli, i když jim muselo být jasné, že zemřou.

Na nic jsem nečekala a vrhla jsem se k nim. Natáhla jsem obě ruce a každého se na nějakém místě dotkla. Nikdo se rozrůstajícího ledu na jejich těle však neleknul a byl odhodlán mě zabít. Vždy, když se po mě nějaký z nich natáhl jsem úspěšně uhnula, nebo se dotkla já jich. Led se po nich rozlézal ještě rychleji. Netrvalo to dlouho a všichni tři vojáci, kteří šli proti mě zmrzli a stala se z nich ledová socha. Otočila jsem se za sebe a zjistila, že všichni, kteří tu bojovali jsou již mrtví. Andres právě vystřelil na posledního lorda a kulka zasáhla přesně jeho srdce. Projel mi mráz po zádech, když jsem spatřila, jak umírající muž s bolestí padá k zemi. Pomalu jsem k němu došla. Viděla jsem, jak mu z očí vyprchal záblesk života. Je mrtvý.

Pohlédla jsem na Andrese. "Teď máš o čtyři území víc?"

Přikývnul.

Otočila jsem se a podívala se na stále se rozrůstající led na zemi. Zajímalo by mě, jestli vůbec někdy přestane.

"Půjdeme zpátky domů." Uslyšela jsem za sebou Andresův hlas.

"Jak oznámíš ostatním panstvím, že nad nimi máš teď vládu?"

"Elektronicky to bude stačit."

"Ty jsi je všechny zabil jen kvůli majetku." Teprve teď mi došly následky. Vždycky to tak je. Nejdřív bez přetržení mrazím a nic mě nezastaví, ani jediná výčitka a teď vše vyjde na povrch. Andres je slaboch. Je to zbabělec. Nemá cenu s ním o něčem diskutovat. Vydala jsem se z kopce dolů, zpět k airmetru. Nečekala jsem na jeho odpověď a rovnou jsem šla. Ani jsem nepočítala, že by nějakou měl. Netrvalo to déle, než stoupání a už jsem byla u airmetra. Stálo na kolejích a čekalo, až já s Andresem nastoupím. Uvnitř jsem si vybrala sedačku úplně na konci vagónu a posadila se do rohu sedačky. Při tom jsem ji celou zmrazila. Mé prokletí se zhoršuje. A to jsem myslela, že horší to být už nemůže. Jenže je. Takhle brzy zmrazím celý svět. A budu tu úplně sama. Sama v krutém a ledovém světě.

Andres se posadil na sedačku naproti mě. Vím, že se na mě dívá. Cítím na sobě jeho pohled. Airmetro se rozjelo. Nepatrně to se mnou cuklo.

"Doufám, že ti to nijak neublížilo." Řekl opatrně.

"Ne. Mě baví, když můžu něco zmrazit." Odpověděla jsem mu. A popravdě. Ten pocit, který ve mně začíná, když někoho nebo něco zmrazím je k nezaplacení. Je to ten nejvíce dokonalý pocit, který jsem kdy cítila. "Jen mě občas děsí pocit, že jsem zmrazila něco, nebo někoho nesprávného." Dodala jsem a konečně jsem se podívala do jeho obličeje. V jeho očích byl vidět soucit a starost. Tohle jsem v něm ještě nikdy nespatřila. Najednou to vypadá, že i Andres má opravdovou duši. Že i on může být citlivý, milý a soucitný. Nebo to je jen jedna z jeho několika masek a já se nikdy nedozvím, jaký je doopravdy.