Zmrazená

Kapitola 8

V jeho očích bylo vidět pobavení. Copak se baví mou otázkou?

Už jsem se chystala zopakovat mou otázku znovu, ale v tu chvíli promluvil on. "Jsi v mém sídle." Jedna. Dva. Tři. Nádech. Výdech. Ten muž, který je přede mnou je zajisté Lord. Určitě. Kdo jiný by měl ve městě sídlo?

"A co tu dělám?" vyptávám se dál.

"Brzy pochopíš, proč tu jsi. Zatím se chovej jako doma."

Zamračeně jsem se na něj podívala. "Tohle nebude nikdy moje doma."

"Být tebou, nejsem si moc jistý."

"Jak jsem se sem dostala?" přehodila jsem na jiné téma.

"Trochu zvláštním způsobem. Jinak to ale nešlo."

"A můžete mi laskavě říct, kdo jste vy?" nepřestávám se mračit.

"Lord Basford."

"Jméno nemáte?"

"Mám. Ale tobě stačí příjmení."

"Já vám svoje jméno taky nemusím říkat." Povytáhnu obočí. Hraju teď hru jméno za jméno, jako včera Jay věk za věk...

"To nemusíš, Blau." Snažím se nevykulit oči. Jak zná mé jméno? Mám ho snad napsané na čele?

Odfrknu si.

"No, přišel jsem, abych zjistil, jestli jsi vzhůru a v pořádku, což nejspíš jsi, takže..." otočil se ke dveřím.

"A co tu mám jako dělat?" zeptala jsem se drze.

Těsně, když byl u dveří se na mě otočil. "Vyčkávat na mě." Odpověděl tiše a odešel. Tak to je skvělé. Vyčkávat na Basforda.

Lehla jsem si na postel. Dnešek vypadal tak krásně.. a končí hrozně. Promnu si oči. Podívám se po zdech, zdali nenajdu hodiny. Ale žádné. Pak začnu hledat mezi doplňky, které jsou na menší komodě, která stojí pod zrcadlem. A trefa! Pohlédnula jsem na malé hodiny, které ležely na komodě. 17:59.

Následně jsem položila mou hlavu zpět na polštář. Civěla jsem do stropu na neviditelnou černou tečku a přemýšlela o tom, jak se má a kde je Henry.

×××

Odemykání dveří mě probudilo. Musela jsem tu nudou usnout. Podívala jsem se kolem. Obě mé rukavice na mě stále byly přilepené a já nic nezmrazila.

Dovnitř vstoupil Basford. Kdo jiný.

Nesl s sebou také tác, kde bylo nějaké ovoce a pití.

Položil ho na můj noční stolek.

"Už mi konečně odpovíte na všechny mé otázky?" zeptala jsem se nabručeně.

"To ti neřeknu s přesností."

"Proč tu jsem?"

"To necháme na jindy. Jak jsem řekl, časem."

"Pustíte mě ven?"

"Ne."

"Nikdy?"

"Nikdy."

"Tak to díky." Protočím panenky.

"Blau, sama víš, venku by tě nikdo neměl rád."

"Jak vy můžete vědět, kdo mě má a nemá rád?"

"Jsi prokletá."

"A to víte jak?"

"Mám své informace."