Zmrazená

Kapitola 30

Andres pustil mou ruku a oba jsme ji položili zase zpět kolem svého těla.

"Nejspíš jste slyšeli jisté pověry, které panují celou zemí. Že tato dívka dokáže proměnit cokoli, ať už živého či neživého v led."

Odpovědí bylo ticho. Všichni pozorně naslouchali. Většina očí ale směřovala mým směrem.

"Všechno je to pravda." Ve většině tváří byl vidět pokles úst a jisté překvapení. Jinačí se tvářili jako králové, že to celou dobu tvrdili a věděli.

"Blau," otočil se ke mně a pokynul mi, abych něco zmrazila. Věděla jsem, že tohle přijde. Obě ruce jsem položila na kamenné zábradlí. Hned v ten okamžik se led začal rozlézat. Rychlostí blesku. Teď už všichni vědí, kdo jsem. Všichni teď vědí, že nejsem legendou. Že jsem opravdová.

"Přivítejte díky ní nové území! Ledové království! Naše nová a velká říše!" Zazněl znovu Andres. Já jsem se nemohla usmívat. Nemůžu se usmívat, když mu mrazím kus mrakodrapu. Bylo by to bláznovství.

"Ať žije Lady!" Řekl znovu Andres a ihned po něm to všichni lidé dole zopakovali.

"Ať žije Lady! Ať žije Lady! Ať žije Lady!" Jejich hlasy zněly všude. Do toho ještě někteří pískali a tleskali. Strach se ze mě vypustil. Nikdo zatím nedává najevo žádný odpor. Všichni jen povinně dělají hodné, protože vědí, že jiný názor, než ten, který se od nich očekává ani nemá cenu vypustit z úst.

Stále jsem si prohlížela člověka po člověku. Mávala jsem zpět malým dětem, i když některé z nich doopravdy plakaly. Pak jsem se ale zarazila. Úsměv mi přešel ze tváře. Úzkost mě objala do své náruče. Mezi tím celým davem jsem spatřila Henryho. Stál tam a díval se na mě. Vím, že jeho pohled byl směřován mě. Ale byl tak daleko, že jsem nedokázala určit, jaké rysy jsou v jeho obličeji. Možná to byl i strach, který nechtěl, abych znala jeho emoce. Nevím, jestli je šťastný, smutný nebo pobouřený. O to horší ale bylo to, že i on otevíral pusu. A bez přemýšlení říkal stále ta tři slova. Ať žije Lady. Naše oči se setkaly. Na malý moment. Ihned jsem uhnula a podívala se na úplně opačnou stranu placu.

"Potřebuji pryč." Vypadlo ze mě. Cítila jsem na sobě pořád Henryho pohled. Já tohle nedokážu. Nedokážu.

"Za chvíli jdeme." Špitnul.

"Hned." Odpověděla jsem na to a pohled nasměřovala k němu.

"Dobře." Zamumlal a naposledy zamával celému lidu. Já pohyby opakovala. Jakmile domával, chytnul mě kolem zad, společně jsme se otočili a odešli zpět dovnitř mrakodrapu.

"Co se stalo?" zeptal se, když jsme procházeli jeho pracovnou.

"Byl tam Henry." Najednou jsem spolkla v krku suchý knedlík. Srdce jako by se mi zastavilo. Byl tam Henry a my si dívali z očí do očí. Alespoň je to pro mě ujištění toho, že je naživu. Že žije.

"Jasně." Zavrčel.

"Co je?" zeptala jsem se jemně a podívala se mu do obličeje.

"On se z tvého života nikdy nevytratí, to jsem pochopil. Ale řekni mi, proč se na něj nedokážeš podívat? On je tvoje minulost! Mělo by ti být totálně jedno, co si právě myslí. On už není důležitý. A neříkej mi, že byl. Já vím, že byl. Ale už není. Myslím, že jsi mu měla spíš zamávat." Syknul a odešel z pracovny. Zůstala jsem tu sama. Jen já a mé svědomí. Ohlédla jsem se za sebe, na prosklené dveře, za kterými je velký balkon. Možná má Andres pravdu. Henry je má minulost. Ale vidět ho teď, potom, co jsem mu naposledy řekla...

Opustila jsem pracovnu směrem zpět k obytné části - do Andresova sídla. Cestu jsem si pamatovala docela dobře, takže jsem naštěstí vůbec nezabloudila. Došla jsem až do mého pokoje, kde mě ale čekalo milé překvapení. Celý pokoj byl čistý, nebylo na něm téměř žádné znaménko po ledu. Usmála jsem se. Jak to někdo mohl za tak krátkou dobu stihnout?

Prošla jsem kolem postele k velkému oknu, které mi každý den i noc nabízí unikátní pohled na gigantické město. Znovu jsem se dostala do stavu, kdy mě zabavilo pozorování všech aut a lidí proudících po zemi. Mám času dost. Chci spatřit i tu nejmenší tečku, která se ve městě pohybuje. Dav z placu, který byl pod balkonem se rozpustil, takže je teď v ulicích, na které mám výhled větší provoz - hlavně chodců, než obvykle. Mezi nimi mi Henry nemohl uniknout. Vedle něj se drží i mladá dívka, o které jsem přesvědčena, že je to Ellie. Jsou spolu. Živí. Tenhle kousek pocitu mě uspokojuje. Ale ty další usilovně přemýšlí nad Andresovými slovy. Je hezký pohled na Henryho a Ellie, jak jdou ruku v ruce. Oba mi pomohli. Pomohli mi dostat se na vrchol tohoto světa. Pomohli mi přežít ve chvíli, kdy by mě každý jiný odsunul. Byli mi nápomocni více, než bych to od kohokoli očekávala. Znamenají pro mě hodně. Možná jsem mu měla také zamávat. Jenže pro mě to v tu chvíli bylo těžké. Nevědět nic o Henrym a teď najednou se mi jen tak objeví před očima, když Andres vytrubuje celému území o mé síle.

Otočila jsem se a rychle si projela pohledem celý pokoj. Žádný led. Už tu žádný doopravdy není. Andres vstoupil do pokoje již se chystající mi něco říct, ale já rozhýbala má ústa jako první.

"To je tvá práce?" zeptala jsem se a rukama se rozmáchla kolem sebe.

"Ano." Usmál se. Jsem ráda, že ho vidím s úsměvem na tváři. Líbí se mi, když se usmívá. Je dokonalý.

"Napadlo mne, nepůjdeš se mnou do zahrady? Totiž, ráda bych ty šaty využila i k procházce." Nejde o procházku. Jde o něj.

Přikývnul a ďábelsky se usmál. "Něco ti ukážu," zašeptal a chytil mě za ruku. Celou cestu až k zahradě mě pevně svíral. Občas mi připadalo, že běží a já jen plandám za ním. V zahradě jsme prošli téměř celé bludiště, ale určitě jsme zabočovali jinam, než v den, kdy jsme se tu procházeli prvně. Před námi byl další velký keř, který měl sloužit jako stěna, ale bylo mi jasné, že tento je v něčem zvláštní. Najednou se celý začal hýbat a posunul doleva od místa, kde ještě před chvílí byl.

"Tajný vchod do tajné části zahrady." Vysvětlil mi přes rameno Andres a vstoupil do tajemné části. Já ho následovala. Ihned, co jsem vstoupila, keř se za mnou zase zasunul na své původní místo. Já mohla nyní zase obdivovat.

-

Táák.. co vy na to? Moc ráda bych slyšela vaše názory <3