KAMENNÉ TAJEMSTVÍ - Hluboko v srdci ✔

4. kapitola

Uběhlo pět východů slunce od Kamínkova zranění.
,,Dobrý?" zeptal se Bažant a uzpůsobil tempo chůze Kamínkovi.
Procházeli se územím a Bažant pokládal Kamínkovi otázky a lovu a boji.
,,Myslíš že už budu moct lovit?" zeptal se Kamínek.
,,To nevím, ale nesmíš tvoje uzdravení uspěchat. Měl jsi štěstí, že jsi se tak dobře zotavil." usmál se Bažant.
Kamínek trochu posmutněl.
Nebavilo ho jen ležet a koukat se jak se ostatní baví a on je sám. Jen občas za ním přišel Bažant nebo Jezerník se Ztraceným ocasem.
Tůň ho za tu dobu stihla naučit pár základů léčitelství.
,,Radši se vrátíme do tábora." mňoukl Bažant a zamířil do tábora.
,,Cítíš to?" zeptal se z ničeho nic Kamínek.
Bažant zavětřil.
,,Toulavá kočka." řekl a rozhlížel se kolem sebe.
Z křoví vyšel hnědý kocour.
,,Co tu chceš?" zasyčel Bažant a srst na ramenou se mu naježila.
,,Omlouvám se, jen procházím." mňoukl kocour a skrčil se k zemi na znak bezbranosti.
,,Co jsi zač?"
,,Jsem samotář a jmenuji se Kopřivák. Žiju nedaleko hor, v opuštěném lidském obydlí." vysvětlil a napřímil se.
,,Ale to je na druhé straně než míříš." upozornil Bažant.
,,Odcházím odtamtud, je to nebezpečné, chodí tam lidé a těží kameny."
,,Dvounožci?" otočil se Kamínek na Bažanta.
,,Už radši běž tě tady nachytá někdo jiný z klanu, ten by se s tebou nemazal." mňoukl Bažant a ušklíbl se.
Kopřivák kývl že děkuje a rozběhl se dál svou cestou.
,,Nebudeme nikomu říkat, že tady ten samotář byl." mňoukl Bažant a Kamínek kývl.

~~~
Následující den šel Kamínek, Kapřice a Hlodášpírka se Cvrčkotlápkem na hlídku.
Šli podél řeky a Kamínek sledoval cizí území.
,,Ryb v řece je dost, není divu že se Nížinný klan má tak dobře." poznamenala lhostejně Kapřice.
,,Ale ta řeka je i z části naše, ne?" mňoukl Kamínek.
,,Je i naše, jenom že Nížinný klan si ji přivlastňuje." zavrčela Hlodášpírka.
,,Tak to by jsme o ni měli bojovat!" zasyčel Cvrčkotlápek.
Hlodášpírka svého učedníka pochválila pohledem, že jeví svůj zájem o území.
,,To by musel povolit Kůrový měsíc, který chce ale žít v míru." řekla Kapřice.
,,Spíš si nechce pocuchat kožich." zamumlal Cvrčkotlápek jízlivě.
,,Projevuj mu trochu úcty!" zavrčela Kapřice a celá se naježila.
,,Zbývají mu poslední dva životy!" zasyčela a pokračovala dál v cestě.
Kamínek svoje společníky jen tiše poslouchal.
,,Ale když je to i naše řeka, tak v ní můžeme lovit ryby, i když si ji Nížinný klan přivlastňuje. Nemůžeme je nechat nám něco vzít, aniž bychom bojovali." řekl Kamínek.
Nechtělo se mu říkat že mají bojovat za řeku, ale jinak to říct nešlo.
,,Zkusím to nějak říct Kůrovému." slíbila Kapřice a srst jí slehla.
,,Přece Kůrový do boje jít nemusí." připomněl Kamínek.
,,Fajn, Kamínku myslíš že by jsi byl schopný už lovit?" zeptala se Kapřice.
,,Tůň říkala že už nejspíš jo, ale cvičit boj ještě hodně opatrně."
,,Tak tím pádem tě Hlodášpírka vyzkouší z lovu." mňoukla přes rameno Kapřice a rozběhla se do tábora.
Kamínek s Hlodášpírkou a Cvrčkotlápkem stáli v Písčité dolině.
,,Cvrčkotlápku, ty půjdeš lovit k jezeru a ty Kamínku budeš lovit poblíž Velkého javoru. Až bude slunce zapadat, přijdete sem i se svými úlovky."
Kamínek šel k Velkému javoru a zavětřil.
Ucítil myš a tak se začal plížit k lahodnému pachu.
Zanedlouho uviděl malou myšku jak si loupe nějaké semínko.
Skočil a myš jedním úderem tlapky zabil.
Zahrabal si ji pod zem a šel dál.
Zamířil k lesu. V lese byl chládek a vonělo to tam potravou.
Když se plížil za pachem zajíce, něco upoutalo jeho pozornost.
Ve vzduchu se objevil pach zdechliny.
Mezi kapradím ležela mrtvý a napůl snědený kojot.
Kočky přece neloví kojoty. Pomyslel si.
Kojot byl pokrytý mouchami a plný červů.
Kamínek měl co dělat aby se nepozvracel.
Vzduch prořízlo žalostné vřísknutí.
Kamínek uskočil leknutím.
Vedle něj byla v zemi nora a v ní byli dva malý kojoti.
Kamínek vytáhl drápky a přikrčil se k zemi.
Malý kojoti byli žalostně vyhublý.
Kamínek raději odešel a nechal je tam. Příroda udělá své a odvede malé kojoty na lepší místo. Bez matky dlouho nepřežijí.

~~~
Slunce už pomalu zapadalo a Kamínek šel k Písčité dolině.
Ulovil myš, hraboše a dvě veverky.
Cvrčkotlápek toho ulovil značně víc, ale toho si Kamínek nevšímal.

Když přišli do tábora, Kamínek zanesl nějaký úlovek do školky.
,,Jdeš si s námi hrát?" vypískla Stébílka.
,,Prosííím." zaškemrala Úsvitka a nevinně zamrkala.
,,No tak dobře." ustoupil Kamínek a přál si, aby mu koťata neublížila.
Úsvitka skočila na Kamínka a tlapkami se chytila za jeho ucho.
Stébílka Kamínkovi podsmýkla tlapky a Kamínek i s Úsvitkou se zřítil na zem.
Stébílka začala po Kamínkovi šplhat.
,,Pomoc! Útočí na mě divoká koťata!" smál se Kamínek a přitom se packou snažil shodit Úsvitku ze své hlavy.
Koťata s Kamínkovím překvapením dávala pozor na jeho zraněný bok, kde měl pořádnou jizvu.
,,Vyšplhala jsem na největší horu na světě!" mňoukla Stébílka a postavila se na zadní tlapky.
Úsvitka ji shodila a obě koťata se začal válet po zemi a prala se.
Kamínek je pozoroval a v očích mu pohrávali radostné jiskřičky.
Poprvé od otcovi smrti byl šťastný.
,,Můžu ti říct tajemství?" zeptala se Kamínka Úsvitka.
Kamínek kývl a naklonil se k malé kočičce.
,,Mám tě ráda." zašeptala a přitiskla se ke Kamínkovi.
Stébílka také přicupkala ke své sestře a packami chytila Kamínka za tlapku.
Kamínek je obmotal ocasem a pobaveně se usmál.

Nevím co mám napsat, tak jenom snad se vám kapitola líbila ^^

~883 slov~