KAMENNÉ TAJEMSTVÍ - Hluboko v srdci ✔

14. kapitola

,,Kamínku." oslovil ho hrubý hlas.
Kamínek stál zase v bílé nicotě, ale zdálky viděl jak k němu pluje tma.
Slyšel pořád ten hlas kolem sebe, ale nic neviděl.
Kamínek vyšel přibližující se tmě naproti.
Tma se zastavila a Kamínek se díval na hranici kterou vytvořila.
Stál na světlé straně a zíral do načervenalé tmy.
Svítilo na něj několik párů očí a pozorovali ho bez mrknutí.
Ze tmy vystoupila kočka, jež šly vidět jen ledově modré oči.
,,Kdo jsi?" zeptal se Kamínek a snažil se poznat barvu srsti kočky.
,,To zjistíš, ale teď pojď blíž." odpověděla kočka dlouze a blýsklo se jí v očích.
,,Proč?"
Kočka si odfrkla a obrátila oči v sloup.
,,Chci ti něco ukázat, neboj, pojď." pobízela ho pořád dokola.
Kamínek položil jednu tlapku do krvavě rudé trávy.
Kamínkova tlapka začala nabírat jakousi červenou barvu a pomalu se vsakovala až k jeho kůži.
,,Co to je?" vykřikl Kamínek a zacouval zpět.
Kočka rychlím krokem došla až ke hranici, kterou tvořili dvě odlišné části.
,,To nic není." zavrčela a její kožíšek se rozzářil ve sněhově bílý, ovšem pokrytý bahnem a krvý.
Kamínek vykulil oči a ustoupil o krok.
Kočka vstoupila do světla.
Od jejích tlapek se začalo kouřit a kočka se zašklebila bolestí.
Rychle běžela zase zpátky.
,,Ještě jsem neskončila, Hvězdný měsíci!" zavřískla a zmizela ve tmě.
Kamínek se zmateně díval jak tma začala zase ustupovat.
,,Co to bylo?" zeptal se sám sebe.
,,Dávej si na Temnou smrt pozor, mladý válečníku." zazněl do Kamínkových uší laskavý hlas a vše se rozplynulo.
Kolem Kamínka vzplanul oheň a pleskal svými plameny kolem něj.
Kamínek hledal cestu, kterou by mohl utéct. Mezi ohněm se naskytla malá škvírka, Kamínek se rozběhl a když chtěl skočit ven z kruhu ohně, cestu zatarasila kočka s plameny v očích a srazila ho k zemi.

,,Kamínku rychle!" prořízlo vzduch zapištění.
Kamínek vyskočil na nohy a omylem něco srazil k zemi.
Na zemi ležela Stébílka celá zřízená.
,,Co se stalo?!" mňoukl Kamínek naléhavě a díval se kolem. Vstup do ostružinového pelechu byl otevřený.
Dovnitř proudil hustý kouř a zaplňoval celé doupě.
,,Hoří!" zaskřehotala Stébílka a rozkašlala se.
,,A kde je Úsvitka?" mňoukl Kamínek a chytil černou kočičku do tlamy a běžel ven.
Vběhl přímo do ohně, který ihned zapálil jeho kožíšek.
Kamínek hledal cestu pryč a snažil se aby Stébílka neutrpěla nějaké zranění.
Kolem něj se prohnal Vrbový pruh, který běžel hlava nehlava plameny.
Až po chvíli se zastavil a běžel zpátky ke Kamínkovi.
,,Dej mi ji!" zakřičel.
Kamínek neměl čas přemýšlet o přátelství, dal Stébílku Vrbovému a běžel hledat Úsvitku.
Kolem něj praskaly větve a padali k zemi.
,,Kamínku, tady jsme!" zavolala nějaká kočka.
Kamínek běžel ke kočce skrčené u kamene.
Až podle zářících barevných očí poznal že to je Monlou a má u sebe Kuličku s Úsvitkou.
Kamínek si oddechl.
,,Vezmi Kuličku, ta je lehčí." řekla Monlou.
Kamínek se na ni vděčně podíval a vzal bílé, až skoro černé od popelu, kotě.
,,Tudy pojď!" zamumlal na Monlou a vběhl mezi oheň.
Začaly ho pálit oči a Kulička začala naříkat.
Do Kamínka narazilo pár Nížinných koček, prchajících pryč.
Jejich tábor byl ohraničený velkými kameny, a tak byl v bezpečí před ohněm.
Když Kamínek s Kuličkou vyběhl ven z oranžových plamenů, položil kotě a počkal, až za ním doběhne Monlou s Úsvitkou.
,,Sněženko, prosím..." zavolal na učednici, co se trmácela nedaleko.
Nedokončil ani větu a učednice vzala Kuličku a vedla Monlou do jejich tábora, bez ohledu na původ.
Kamínek mezitím stihl zahlédnout všechny kočky z jeho klanu, až na jednu.
Otočil se, že půjde hledat dál.
Leknutím uskočil dozadu a naježil se.
Na spadlém kmenu se tyčil obrovský kocour s něčím blyštivým v tlamě.
,,Co jsi zač?! Potřebuji někoho najít!" mňoukl zoufale Kamínek.
,,Tak jdeme." ušklíbl se kocour a běžel dál.
Kamínek ho nenuceně následoval.
Viděl jeho mourovatý a hnědý kožíšek. Byl mu nějaký povědomí, ale nemohl si vzpomenout, kdo by to mohl být.
Najednou mu kocour zmizel z dohledu a Kamínek se ocitl sám na mýtině, okolo které se tyčily plameny do kruhu.
Vypadalo to stejně jako v tom snu.
Mezi plameny se mihl kožíšek.
Byl šedý od sazí a na boku kočky, které kožíšek patřil, se táhl dlouhý krvavý šrám.
Kočka se zastavila a podívala se svýma velkýma a žlutýma očima přímo do Kamínkových.
Ozvalo se zapraskání a na kočku spadl strom.
,,Mušlíku!" zavřískl Kamínek a po tvářích se mu začali kutálet kapky slané vody.
Přiskákal k ohořelému stromu a hledal svého kamaráda.
Rychle obešel strom a hledal Mušlíka.
Viděl hromádku srsti obalenou popelem.
,,Mušlíku!" zakřičel.
Mušlík unaveně zvedl hlavu a vyděšeně se díval na Kamínka.
,,Ty žiješ!" zavolal Kamínek a přitulil se k Mušlíkovi.
,,No, popravdě já si myslel že už jsem mrtvej." zašeptal Mušlík a snažil se postavit na nohy.
,,Sakra..." zašeptal Mušlík a odtrhl se od Kamínka.
,,Co? Co je?"
Kamínek se podíval tam kam se díval Mušlík.
Mušlíkovi zadní tlapky a kousek těla byli zaseklé pod kmenem a kolem postávala kalužina krve.
,,To ne..." vydechl Kamínek.
,,Do liščího ocasu!" zaklel Mušlík a beznadějně klesl k zemi.
,,Ne Mušlíku, to je dobrý, počkej pomůžu ti, jenom prosím zůstaň tady." mňoukl Kamínek a snažil se vymyslet jak Mušlíka dostat ven.
,,Nějakou dobu bych tady ještě rád pobyl." řekl Mušlík.
Kamínek odběhl a vrátil se s ohořelou, tlustou větví.
Jeden z jejích konců zaklínil pod kmen stromu.
Kamínek na ni vyskočil a snažil se strom nadzvednout.
,,To je v pohodě, Kamínku." zašeptal Mušlík.
,,Ne, není." vydechl Kamínek.
,,Myslím, že by se ti hodila pomoc." ozvalo se mezi spadanými větvemi.
Vynořilo se tam několik koček v čele s tím mourovatým kocourem.
,,Kopřiváku?" zamumlal Kamínek.
,,Konečně mě poznáváš." pousmál se samotář.
,,Chci se omluvit za ta zranění, ten oheň jsem způsobil já, protože jsem se doslechl o tom co se tu děje, jinak vás ven dostat nešlo."

Kamínek poznal ještě Vlnka, Bělouna, Mechosrst, Vydru a dokonce i Písečnou tůň, Kapřici, Jezerníka, Ztraceného ocase a Čtyřlístku.
Kamínek otevřel údivem tlamičku.
,,My všichni z Nížinného klanu si myslíme, že je špatné dělat, to co velitelka dělala a tak ti alespoň pomůžeme dostat kamaráda pryč." promluvil Běloun.
Kapřice se dotkla Kamínka čumáčkem a řekla: ,,Sněženka a ostatní nám řekli, co se stalo a tak jdeme na pomoc."
Všechny kočky se shromáždili kolem větve a postupně na ni vyskákali, nebo alespoň se o ni opřeli.
Jelikož to byl vcelku malý strom, tak váha koček ho nadzvedla.
Kamínek rychle vytáhl Mušlíka.
Nížinné kočky usměvavě kývli a odešli zpět do tábora.
,,Ani nevím jak vám poděkovat..." zamumlal Mušlík.
,,Třeba tím, že se brzo uzdravíš, aby tě Kůrový měsíc mohl jmenovat válečníkem, a to stejné platí i pro Kamínka" řekla Kapřice a oběma učedníkům se radostně rozzářily oči.

Takže, další kapitola.
Jakože, nechci nic říkat, ale už se to blíží ke konci QwQ

~1120 slov~