KAMENNÉ TAJEMSTVÍ - Hluboko v srdci ✔

13. kapitola

,,Kamínku, následuj mě..." promluvil něžný hlásek a utvořil ozvěnu. 
Kamínek se snažil zjistit kdo to mluví, ale viděl jen šedý ocas, jak mizí v nesnesitelném světle.
Tráva pod Kamínkovými tlapkami jaksi divně světélkovala. Cítil, jako by se nadnášel. 
Jsem už ve Hvězdném klanu? probleskla Kamínkovi myšlenka v hlavě. 
Pomalu šel za tím ocasem a díval se do bílé prázdnoty. 
Uviděl před sebou spoustu koček. Měli vyděšené výrazy a kolem nich vířil oheň. 
Viděl mezi plameny pobíhat kočku, v jejíž očích se odráželi plameny. 
Kočky prchali jedna přes druhou, ale ta kočka byla naprosto klidná. 
Kamínek pelášil za ní, když kočka běžela pryč. Tlapky ho za ní sami vedli. 
To místo poznal. Byl to tábor Nížinného klanu a ta kočka běžela směrem, kde přebývali uvězněné kočky. 
Zastavil se a prudce se mu zúžili oči. Celé ostružinové vězení bylo v plamenech. Plameny sahali až k obloze a nikde nikdo nebyl. Viděl jak ta kočka skočila do té hořící zkázy. Kolem se ozývalo mňoukání a praskání shořelých stromů. 
Hledal v plamenech kočky, ale záře ho oslepovala a do očí mu padal popel. 
V ohni se mihl kožíšek, který byl špinavý od sazí a trochu spálený. Pod vrstvou sazí poznal bílou srst. 
Kočka se zastavila a podívala se svýma velkýma žlutýma očima Kamínkovi přímo do očí.
Ozvalo se zapraskání a na kočku, která byla Kamínkovi povědomá, spadl strom.
Kamínek otevřel tlamičku a chtěl zakřičet, ale nevyšla z něj ani hláska. 

,,Vstávej Kamínku." 
Kamínek pootevřel oči a viděl Stébílku s Úsvitkou jak se k sobě tisknou. 
Bolela ho strašně hlava a pálil neošetřený škrábanec. 
,,Nevypadá to dobře." špitla Stébílka a dívala se na Kamínkovo zranění. 
,,Jsem v pohodě, nedělejte si starosti." zalhal a snažil se ignorovat bolest a strach z toho podivného snu. 
,,Já už chci jít pryč." mňoukla nešťastně Úsvitka. 
,,To chceme všichni, slibuju že vás odtud dostanu za jakoukoli cenu."
,,Snídaně!" rozlehlo se kolem a v tu chvíli kočkám do pelechů začalo přistávat jídlo. 
,,Tentokrát takové štěstí nemáme..." zamumlal Kamínek a sledoval rybí kosti s trochou masa sotva pro jednoho. 
,,Najezte se, nemám hlad." řekl Kamínek a skrz škvírky ve střeše sledoval tmavou oblohu s bouřkovými mraky. 
,,Ale my jsme jedly minule, ty jsi nejedl ani jednou za tu dobu co jsme tady." řekla Stébílka a postrčila kosti ke Kamínkovi. 
,,Jíst potřebujete hlavně vy dvě, nechci o vás přijít, snězte to, prosím..." odpověděl Kamínek a pohladil obě koťata ocasem. 
Koťata smutně kývla a začala polykat kousíčky staré ryby. 
Kamínkovi zakručelo v břiše a sledoval vyhublá koťata. Šla jim spočítat všechna žebra a tlapky měli tak tenké, že se na nich sotva udržely. 
Přes ostružiní začaly dopadat první kapičky deště. Nebylo to tak strašné, protože měli přístřeší, ale sem tam si nějaká kapka našla cestu dovnitř. 
,,Konec válení se!" zavrčel Muškát s jeho bývalou učitelkou Užovkou. 
Kamínek viděl jak prochází kolem nich s úplně promočenými kožichy. Venku se mezitím spustil pořádný liják, když vězněné kočky vylézali ven a stáli v řadě.
,,Jelikož je venku opravdu krásné počasí, tak se půjdeme projít." promluvila tentokrát Užovka. 
Kamínek na sobě cítil tvrdý pohled Muškáta. 
Kočky se dali do pohybu. 
Kamínek vzal do tlamičky Úsvitku a přitom se snažil dohlížet i na sotva jdoucí Stébílku. 
Ostatní kočky byli jen chodící kost a kůže. 
Kamínkovi připadalo že šli snad věčnost, když se konečně zastavili. 
Stáli na rozlehlé louce, kde nebylo žádné místo k ukrytí, až na vytvořené doupě. 
,,Tady si teď sednete a počkáte, než přestane pršet." ušklíbla se Užovka a po boku s Muškátem odešli do suchého a teplého doupěte. 
Kamínek nuceně poslechl a sedl si do nasáklé trávy dešťovou vodou. 
,,Co tu budeme dělat?" zeptala se vyděšeně Brusinka, která nedaleko seděla s Cvrčkotlápkem.
,,Jsi snad slepá?! Chtějí abychom zmokli." zavrčel Cvrčkotlápek. 
,,Pojďte blíž ke mně." zašeptal Kamínek.
Koťata se k němu přitiskla a Kamínek je ovinul ocasem.

Déšť ustal a vysvitlo slabé slunce. Kamínek byl skrčený a střídavě olizoval Stébílku s Úsvitkou na hlavách, aby je alespoň trochu zahřál. 
Všechny kočky byli promočené na kost, klepali se zimou a některé měli náznaky nemoci. 
Viděl Monlou, jak sedí u svého kotěte a snaží se ho udržet na živu. 
,,Mohli jsme je zabít..." Mňoukla Monlou a položila své kotě mezi Stébílku a Úsvitku. 
Kamínka ohromilo, že Úsvitka začala Kuličku olizovat a Stébílka se k ní přidala. 
,,Je nás sice víc, ale oni nevypadají jako my, kost a kůže." 
,,Tak jdeme!" nařídila Užovka a vedla kočky zase zpět. 

Další kapitola.
Nějak jsem dnes dostala náladu na psaní další kapitoly a myslím že jste rádi XD :33

A teď je čas na moji oblíbenou otázku v jakékoliv knížce co jsem zatím psala, a to jich není zrovna moc, myslím XDDD
Otázka zní: Jaká je vaše oblíbená postava? XD
Neváhejte a pište, ale myslím že vím kdo bude nejvíc oblíbená postava XD

~778 slov~