Tuhle část povídky bych chtěl věnovat jedné konkrétní osobě. Věřím, že jí ani nemusím jmenovat, neboť ona sama ví, že si toto zasloužila víc než kdokoliv. Děkuji jí za všechnu pomoc a podporu, kterou mi vždy nabízí. Za trochu světla když jsem já byl v temnotách...
„Uh, to je puch" řekl si pro sebe Mike, těžce oddechujíc v oné špinavé uličce. Dlouho nic nejedl a ani neměl čas se pořádně vyspat, takže několikrát vyhodil obsah svého prázdného žaludku mezi odpadky.
Potácel se a škobrtal přes nánosy harampádí, ale stále následoval Niinu krvavou stopu. „Nesmím ji teď nechat na holičkách, nesmím." Říkal si pro sebe stále dokola a dokola, když už po třetí zvracel.
Nia pro něj byla něco jako sestra. Jeho tajemství byla u ní vždycky v bezpečí, nikdy neměla problém mu v nouzi pomoct a Ricke jí vždycky oplácel stejnou mincí. Byli to nejlepší přátelé. Sice oba měli přátele i mezi jinými lidmi a každý měl svůj život, ale když nebyl nikdo jiný v dohledu, vždycky skončili spolu.
Rickovi vždycky přišlo vtipné, jak mezi nimi probíhala jakási telepatie. Občas jakoby si skoro mohli doplňovat věty a jeden vždycky pochopil vtipy toho druhého. Ty dny miloval.
A teď je tady. Plahočí se ve špíně a smradu aby zachránil svou nejlepší kamarádku, kterou už skoro nepoznává. Dívku, která se zamilovala do démona z Ráje.
„Ironie", pomyslel si a odstrčil popelnici.
To jak se mu rozšířily zorničky. Jak se z těch tmavých tajemných očí ve vteřině stal pár nepřátelských úzkých černých zorniček. Pak už bylo jasné, čím je. Náhle to bylo celé jen chaos. Led a oheň, chlad a horko - odvěcí nepřátelé.
Teď ale musí jednu z nich najít, ať už je kdekoli. Ať už ji unesl kdokoli.
Ricke už vidí konec téhle nechutně dlouhé a odporně špinavé uličky. Najednou mu spadne srdce až do kalhot. Hrabal se tudy aby na konci naše železné dveře bez kliky, se kterými nejde ani hnout.
Zas se mu zvedl žaludek, ale už snad ani nemá co zvracet. Přijde mu, že se snad znova zhroutí. Klesne na kolena a těžce oddechuje.
Teď, když z jeho hlavy zmizelo zběsilé hučení a vyprchal příval adrenalinu, který tlumil veškerou bolest, Ricke ucítil, jak se skrz jeho tělo rozlévá žhavá bolest. Má spálená lýtka a na boku obrovskou krvavou ránu. Sám pomalu nemůže pochopit, jak vůbec dokázal vstát. Raději se odvrátí a pokusí se zvednout, nebo by se znovu pozvracel. Nohy ho ale příliš neposlouchaly a on se skácel zpět na zem.
Najednou si všiml, že tam, vedle kapek temně rudé krve leží řetízek pokrytý zaschlou Niinou krví. Na konci visí pentagram, ve kterém se leskne stříbrná lebka se zakroucenými beraními rohy. Mike si ho chvilku prohlížel. Sleduje dva malé rubíny. V mžiku mu hlavou jako šíp proletěla myšlenka a svět opět zavířil barvami.
******************************************
Dariss ležel na vysoké zelené trávě, která mu připomínala dny, kdy ještě byl v zahradách Edenu. Vzpomínal na onu černovlasou čarodějku, jeho věznitelku, jejíž jméno se mu jaksi záhadně vykouřilo z hlavy. Často zahrady navštívili nějací lidé, kteří do nich nejspíš zabloudili a učarováni onou krásou zůstali a pak když odešli, nacházel ještě několik dní poté jejich věci. Teprve teď mu došlo, co se jim většinou opravdu stalo. Zatřásl se.
Upřímně si z těch dnů moc nepamatoval. Nevzpomínal si, jak se tam dostal, proč nikdy nechtěl odejít a ani proč neřešil ty záhadná zmizení. Dny byly jeden jako druhý a jeho démonská krev mu díky tomu dovolila prožít tam stovky let. Až do jednoho dne...
