"Jamesi!" zakřičím, ale hlas se mi zlomí. Znělo to spíš jako skřek.
Přiskočím k němu a snažím se ho podepřít. Jednou rukou mu podepřu hlavu a druhou hruď, cítím jak je chladný a těžký. Z hrudi mu trčí temný střep a mě mezi prsty začne pomalu prosakovat jeho krev. Jeho víčka se lehce třesou a stále ještě dýchá, těžce a mělce, ale dýchá a to je jediná naděje, které se chytám. Jeho rty se pomalu pohybují, ale já nic neslyším, přes slzy které se mi nahrnuly do očí už skoro ani nevidím a celým mým tělem otřásají vzlyky.
I přes to se vydrápu na nohy. Mnich stojí nad námi. Rubíny na jeho róbě se lesknou ve světle pochodní a já konečně rozmrkám slzy. Mnich má na tváři ďábelsky vítězný úsměv a v ruce stále drží můj lapač, který se stal jedinou věcí, která mě pořád spojovala s Jamesem. To on mi pošeptal k čemu onen lapač je, to on mi prozradil, kdo jsem a vždycky ve mně věřil. I když mi to nikdy opravdu neřekl.
Otřese mnou vlna vzteku. Z nenadání se odrazím a vrhnu se na Mnicha. Srazím jej na zem, vyrazím mu lapač z ruky a nahmatám na jeho róbě dýku. Vstanu, chytnu mnicha za límec a smýknu s ním proti zdi. Ani nevím, kde jsem vzala takovou sílu.
Ostří dýky se zaleskne a já ji přitisknu mnichovi na krk. Klepu se mi ruce ale já dýku držím tak pevně až mi zbělají kloubky na ruce.
Jsem rozhodnutá. Zabiju ho! Zabiju!
Slyším údery svého vlastního srdce a já přitisknu nůž mnichovi ještě blíž ke krku. Z jemné ranky na jeho krku začne pomalu téct krev.
Odvrátím pohled na stěnu. Nemůžu se na to dívat. Nejsem schopná se dívat na to, co se chystá udělat. Nedokážu si představit, že bych měla komukoli ublížit ani někomu kdo udělala něco tak strašného.
„Dívej se," protne ticho mnichův chraplavý ale klidný a vyrovnaná hlas. „Dívej se jak umírám, zatímco tvůj přítel umírá."
Jeho hlas mi duní v uších. Znejistím. James umírá a já nejsem u něj. Hledám ho takovou dobu, jsem odhodlaná obětovat cokoliv a nakonec u něj ani v jeho posledních chvílích nejsem.
Odtáhnu dýku mnichovi od hrdla. Odcházím. Prohrála jsem. Nic jiného nevnímám, jenom můj žal a to jak jsem neschopná. Prohrála jsem, protože ho nedokážu zabít.
Otočím se zpět a koutkem oka zahlédnu úšklebek, který se mnichovi opět objevil na tváři. Sedí tam a posmívá se mi. Myslí si, že jsem slabá. Myslí si o mě, že jsem křehká naivní květinka. To se ale pekelně mílí.
Otočím se zpět. V ruce drží dýku ještě pevněji než předtím a vracím se k mnichovi klidnými, ale svižnými kroky. Rychlým chvatem chytím mnicha pod krkem. Můj tep je klidnější a já mám jasný cíl.
Mnichův úsměv znejistí, až docela zmizí a jeho tvář se na chvíli promění v krvelačného vraha na bezmocného starce, když nasadím stejný úšklebek, jaký měl ještě před pár okamžiky on.
„Pamatuj si, že nejsem žádná křehká květinka..." zašeptám mu do ucha tichým a klidným hlasem. Tahle moje proměna ho minimálně překvapila a to je přesně co jsem chtěla. „...a na tohle se velmi ráda podívám" Nevím kde se ve mně tahle krutost bere ale hoří ve mně jako žhavé uhlíky, která ze sebe okamžitě potřebuju dostat.
Ramena už se mi netřesou, slzy vystřídaly hořící tváře a místo roztřesených rukou mám křeče z toho, jak pevně svírám nůž.
Mnich se na mě podívá a zase nasadí svůj úšklebek. Myslí si, že mě prokoukl, že to jen hraju a že nejsem schopná mu ublížit. Na vteřinu dostanu chuť ho bodnout přímo do jeho odporného obličeje. Opět mnou projede vlna zuřivosti a já se poslepu rozmáchnu.
Celým sálem se roznese pronikavý výkřik, který mi rezonuje celým tělem, a já uvolním sevření. Stále ještě nejsem schopná otevřít oči. Pustím rukojeť dýky, ale ta na zem nespadne. Slyším šepot a bolestné skučení.
Konečně se odvážím otevřít oči a překvapím sama sebe. Trefila jsem se.
Mnich se zhrouceně krčí u zdi, v obličeji bolestivý výraz a v očích strach. Ruku má přišpendlenou ke stěně, po které pomalu stéká pramínek krve. Na okamžik úderu srdce je mi ho i líto ale tu myšlenku hned zavrhnu. Opět uslyším jeho výkřik a celá se roztřesu.
Najednou se mi málem podlomí. Vím, že onen skřek patřil mnichovi, ale šepot byl určitě Jamesů. Celá pomsta mě tak strašně zaměstnala, že jsem málem úplně zapomněla na Jamese. Cítím se snad ještě hůř.
Kleknu si k němu. Jeho pohled je stále nepřítomný a oči skelnaté. Ovšem stále se mu zvedá hruď v trhaných nádeších a jeho rty se líně pohybují. Nakloním se nad něj, tak blízko jak jen mohu. Jeho tělo v mých rukách najednou ztěžkne.
„Ne..." zašeptá, ale zbytek již neslyším.
„Ne..." pokusí se znovu, ale jeho hlas se ztratí ve výdechu a jeho tělo ještě více ztěžkne.
James pomalu zvedne ruku a položí ji na mou tvář. Přes slzy mu skoro ani nevidím do tváře. Přitisknu svou tvář ještě více k jeho dlani a políbím ji.
James se vzepře a přiblíží své rty k mému uchu. Cítím jeho horký a slabý dech na krku.
„Nepřestávej hledat." Zašeptá, než se mi jeho tělo v mých rukou rozpadne na prach.
