Paprsky ranního slunce se rozlévaly po dlažebních kostkách a prosvítaly skrz listy stromů Londýnského parku. Ve vzduchu byla cítit vůně nového začátku ale také trpká příchuť nervozity, která se jako černý mrak vznášela nad skupinkou mladých studentů z ciziny.
Bylo jich tu celkem sedm. Dvě světlovlasé dívky seděly vedle sebe na lavičce a živě spolu rozmlouvali, a zdálo se, že mluví o něčem důležitém. Naproti nim stála jejich tmavovlasá spolužačka s červeným přelivem a zaujatě je poslouchala. O kousek dál stáli dva chlapci, kteří se smáli a bavili, jakoby se jich jejich situace vůbec netýkala. Další dva mladíci, zrzavý Ir a vysoký hnědovlasý chlapec, stáli dál od skupinky a řešili něco anglicky. Tenhle chlapec byl ale jiný než ostatní, čišela z něj zvláštní odhodlanost, nervozita ale zdálo se jako by si užíval, že se ztratily, cítil se tak totiž hrozně volný.
"Tak co?" zeptala se hubenější ze světlovlasých dívek nahlas. Všichni se na ni tázavě podívali.
"Máte nějaký nápad, jak se dostaneme domů?" zeptala se znovu.
Všichni jen nechápavě krčili ramena a vrtěli hlavou.
Najednou ale přišel hnědovlasý chlapec, který se bavil s Irem a rozjařeně se usmíval.
"Co se děje?" zeptala se udiveně tmavovlasá dívka.
"Zaprvé…" řekl mladík "není to úžasné, jsme sami v Londýně." Někteří ze skupinky se na něj udiveně podívali, ale většinu jeho podivné uvažování ani nepřekvapilo. On vždycky měl zvláštní nápady, přemýšlel o podivnostech a být ztracený v cizím měste pro něj bylo spíš výzvou a dobrodružstvím, než katastrofou jako pro ostatní.
"A za druhé, ten chlapec ví jak nám pomoct zbavit se prokletí
To be continued…
