Bylo poledne, vítr se proháněl polem pšenice a vytvářel v ní roztodivné tvary. Slunce zářilo vysoko na nebi, na kterém nebylo ani mráčku. Byl to typický den v Lánech, teplo a svěží vítr prohánějící se po nekonečných lesících, polích, cestách a loukách. Tu a tam se naskytne ohrada, kamenná zídka či opuštěné stavení obklopené polem. Jak by leckdo řekl; bylo tu krásně ale pusto.
Najednou se nad polem zablesklo a zničehonic se ve vzduchu objevil chlapec a dívka a spadli do vysokých pšeničných klasů.
Chlapec a dívka vyšli z pole na cestu a rozhlédli se okolo sebe.
"Kde to jsme?" zeptala se Nia.
"Nejsme si jistý...vypadá to tu jako v Lánech" řekl černovlasý chlapec nejistě.
"V lánech čeho?" zeptala se Nia nechápavě.
Chlapec se zasmál "v lánech s velkým L".
Nia mu úsměv neopětovala a zeptala se stejně nechápavě, proč se tohle místo jmenuje Lány"
"Ze stejného důvodu proč se jmenuješ Nia" odpověděl chlapec jistě.
Dívka překvapeně pozvedla obočí.
"Jméno vyjadřuje hlubokou podstatu věci, u neživých je to jednoduché, kámen prostě znamená kámen,ale u lidí" pokračoval chlapec, když viděl, že mu Nia nerozumí.
"A co znamená Nia?"
"Mnoho věcí...ale jen jednou tebe" usmál se mladík a nastavil tvář ke slunci.
"Příklad" utrousila zvědavě Nia.
"Tak třeba...úsvit, naděje...nebo i změna" odpověděl zamýšleje se mladík.
Najednou si Nia uvědomila, že nezná mladíkovo jméno.
"Jak se jmenuješ ty?" prohodila.
Chlapec se musel zamyslet, ale po delší odmlce odpověděl "Dariss"
"Co to znamená?" chtěla se zeptat Nia, ale Dariss ji zaskočil.
"Znamená to soumrak, měsíc...nebo také trnitý" nadechl se, jakoby chtěl ještě něco říct, hned se ale zarazil a vyšel zamyšleně vstříc slunci.
«Mezitím úplně jinde»
"Kde to jsme?" zeptala se Jane, i když věděla, že to nejspíš nikdo netuší.
Byli ve větším městě na hlavní třídě, kterou po každé straně pokrývaly obchůdky a kavárny. Bylo tu zaparkovaných pár aut, ale jinak tu vše bylo posmutnělé a pusté.
Celá skupinka se tedy vydala k nejbližší kavárně, kde mohli všechno probrat.
Když vešli dovnitř a Martin stiskl vypínač, celou kavárnu zalilo křiklavé světlo neonových zářivek. Celá kavárna byla zařízená v retro stylu šedesátých let, který už dlouhou dobu neměl nikdo příležitost obdivovat.
Celá skupinka se raději ukryla do kuchyně v kavárně, kde je nikdo nemohl vidět a kde bylo plno jídla. Alice popadla batoh, který tu nejspíš nechala nějaká servírka, a dala do něj láhev vody, lapač snů, nůž, letlampu, protože nemohla najít zápalky, a taky přibalila nějaké jídlo.
Rick se opřel o stůl a zeptal se "Tak co?"
Všichni byli potichu, jen Jane povzdechla a zamlžila malé okno, z kterého hleděla na pustou ulici. "Jen jsem si říkala..." začala posmutněle "jak dlouho nám může trvat, než se dostaneme zpátky domů"
Alice se rychle nadechla, jakoby chtěla něco říct, ale potom raději vydechla, neboť věděla, že to, co chce říct, by stejně nepomohlo.
"Co jsi chtěla říct?" zeptal se Rick, který si toho všiml.
Alice jen opět povzdechla a řekla "Já vím, že jsem vám to měla říct dřív, ale na tom lapači snů...ten lapač snů je prostě něco víc než jenom přenášeč, James mi řekl, že je to nějaký druh artefaktu...jmenoval se nějak...us...Estrus...nebo Astrus...jo Astrus a taky-.
"Odkud to James ví?" přerušil Martin Alice podezíravě, což ji trochu podráždilo, ale ta to nechala plavat, místo toho odsekla "Řekl mi to, než nás opustil".
Najednou se v kavárně na dlouhé dvě minuty rozhostilo hluboké ticho. Venku zvláštně potemnělo a ulici začali prozařovat světla lamp.
Z ničeho nic sebou Jane, která se dívala z okna, trhla a přerývavě se nadechla, až skoro vykřikla. Všichni se rychle otočili za Jane a přiběhli k oknu.
Ve tmě se tam pomalu plahočila temná postava. Její černé, mrtvolné oči se leskly v záři lamp a na jejím těle jí vlály cáry oblečení. Měla všude šrámy a odřeniny, jakoby právě vylezla z hrobu.
"Nemrtvý..." zašeptala Jane a mrtvole se v očích zableskl jas pouličních lamp.
To be continued...
