Alice se probudila, ležela v neznámém pokoji a cítila jak ji po tvářích hladí vánek z otevřeného okna.
Pokusila se vstát ale hned se zase položila zpět neboť se jí šíleně zatočila hlava. Měla silně spálené nohy a břicho, cítila i malé puchýřky na dlaních a obličeji. Vlasy měla ohořelé až po ušní lalůčky a z copu, který si zapletla ještě v chatrči zbyl jen ohořelý pahýl.
Nemohla už vystát ten pach ohořelých vlasú a spálené kúže, který se ji i přes průvan z okna hromdil nad hlavou.
S vypětím sil vstala a opřela se o okenní římsu.
Naskytoval se jí překrásný výhled. Dole před budovou, ve které se právě nacházela, připomínající výzdobou klášter, se rozprostíralo široké nádvoří obklopené městskými domy. Téměř hned za nimi se objevovala chudinská čtvrť plná malých pokroucených domů, po kterých už následovaly jen hradby a venkov.
Náměstí bylo velmi zajímavé, bylo plné malých barevných stánků a hemžilo se lidmi, kteří se dohadovali na cenách a nakupovali všemožné zboží, od ryb až po usušené bylinky.
Alice si prohlédla pokoj, ve kterém se probudila. Nebylo to tu kdoví jak bohaté ale na příjemný pobyt to stačilo. Byla tu úzká dřevěná postel, vyřezávaný noční stolek, malý jídelní stůl a velká dubová skříň. V rohu stála široká porcelánová nádoba na trojnožce, která zřejmě sloužila jako umyvadlo a před ní na zdi viselo zrcadlo.
Alice vzala džbán, který stál vedle a nalila si vodu do umyvadla. Omyla si prach a špínu z obličeje a rukou. Voda byla studená ale to Alice alespoň pomohlo si trochu rozjasnit mysl. Pak si ještě omyla spálené břicho a lýtka. Nožem, který ležel na stole si uřízla uhořelý cop a její účes nyní připomínal extravagantní výstřelek, který vídala v módních časopisech.
Tahle vzpomínka na normální, kultivovaný a moderní život na Zemi v ní vyvolala vlnu emocí a vzpomínek. Cítila se smutná a možná se jí i stýskalo, ale smutek postupně přerostl v nenávist vůči tomu, kdo jí a jejím přátelům způsobil takové potíže.
Chtěla potlačit jednu vzpomínku, neboť ta jí působila největší bolest. Byla to ta na první a zároveň poslední polibek, který od Jamese dostala a to jak se vydal vstříc temnotě, aby je ochránil.
Už zase si připadala, jakoby jí obrovská ledová pěst sevřela srdce a jak se její mysl opět bortí do nevědomí. Poprvé v životě měla někoho, o kom věděla, že ji opravdu miluje. Byla by pro něj i umřela, ale on se obětoval první.
Po tvářích se jí kutálely slzy jako malé stříbrné perly plné žalu a jediným jejím přáním nyní bylo se schoulit v koutě a na všechno zapomenout. Přála si aby bylo všechno jak dřív, klidně i úplně na začátku. Jediné co chtěla, bylo vědomí, že je James šťastný a hlavně živý.
V tom se ozvalo tiché zaklepání a do dveří vešel chlapec oblečený v dlouhém rouchu s kápí, ze které mu vyčuhoval jen bledý obličej a neposedá černá čupřina vlasů. Mladík jí bez jediného slova naznačil, aby jej následovala. Alice si otřela slzy a přiměla se převlkénout do středověkého nepohodlného oděvu, který ji přinesl onen mladík.
Po chvíli se za pomocí jejího neomylného průvodce dostávají skrz matoucí změť chodeb a schodišť a Alice si je jistá, že by už netrefila zpátky do onoho pokoje.
Za chvíli stáli v malé prosluněné zahradě, kde v malých hloučcích tiše meditovali mnichové. Alice si prohlížela přenádhernou zahradu a sladká vůně kvetoucích stromů, svěží vítr a dotyk slunečních paprsků ji téměř přiměl zapomenout na všechny její problémy. A tak jen chvíli stála na místě, nechala myšlenky volně plynout. Byla úplně klidná, celá tahle zahrada ji nedovolila myslet na cokoli. Cítila se tu jako v Zahradách Edenu, ovšem tady to bylo jiné, jakoby jí nějaká vyšší síla pomáhala zapomenout a něžně ji utěšovala.
