Cítili jste se někdy, že někam nepatříte? Měli jste pocit, že i když jste mezi svými bližními, tak stejně jste jako cizinci? Jako byste už nepatřili do světa, který jste ještě do nedávna tak dobře znali?
Přesně takhle a ještě daleko hůř se cítil Rick po dvou měsících strávených ve všemožných dimenzích, když procházel Paříži. Byl tu sice už několik týdnů ale ani kdyby to byl rok, moc dobře věděl, že už tu nemá co pohledávat. Věčný strach a stres se mu tak dostali pod kůži, že už pro něj slovo domov kompletně ztratilo jakýkoli význam.
Věřil, že tam někde se možná skrývá místo, které by se dalo přirovnávat k domovu a že tam někde v bezpočtu dimenzí je jedna dívka. Jedna dívka, která mu zachránila život, zničila ho a vytvořila pro nejen nový cíl v jednom jediném dni.
Nezvratnou a krutou pravdou, při které mu přejel po zádech mráz, vždy když si na ni vzpomněl, bylo, že už nikdy nebude stejný jako dřív. Nejen že se změnil jeho názor na své přátelé i rodinu, nejen že se cítil osamělý a zrazený ale také už vlastně nevěděl, ani kým je. Byla mu odepřena a vyvrácena i jedna z jeho posledních jistot, no vlastně ta úplně základní a nejposlednější jistota, kterou měl. To, že je člověk.
Když James vyslovil tu větu, která je nyní jeho uším asi stejně příjemná jako skřípot nehtů o tabuli, začalo se v jeho mysli ale i duši něco dít. Něco co ho měnilo. Nebyl si jist co a ani jestli se to dělo u ostatních ale cítil se jinak. Až teď, když konečně měl čas par dni nerušeně přemýšlet, tak mu to došlo.
Cítil se jiný, nový ale zároveň nejistější a nevzdělaný, jako předškolák mezi dospělými. První náznak byl už to, jak okolo něj zhoustl vzduch a on poprvé ucítil magii. Tu tuhou a těžkou hmotu, která vyplňovala veškerý prostor. Pak se to začalo prohlubovat. V Zahradách Edenu se mu zdálo, že je ona mladá dívka nějak zapletena s temnou magii a proto jí nedůvěřoval. Dokonce občas zahlédl její pravou podobu koutkem oka, ale do té doby to přisuzoval vidinám. Cítil energii na Bílé čarodějce a i na Nie když ji uviděl podruhé. Nia i Dariss, jejich energie byly propletené a zároveň tak temné a děsivé, že se na to sotva dalo dívat.
Procházel se mlčky po Champs-Élysées, sledoval obličeje lidí ale ani ty mu už nic neříkali, jakoby byl přiletěl z jiné planety. Ta gesta, emoce, mimika, to všechno bylo, jakoby ztratil kus sebe. Prostě už to nebyl on, protože jak řekl James, on i jeho přátelé jsou "Více než lidé"
Posledních pár týdnů přebýval u strýce a nedělal nic jiného, než že studoval jeho knihy o magii, kouzlech a tajemných světech a poslouchal vše, co mu jeho strýc vyprávěl. Trochu mu připomínal jeho otce, o kterém teď vlastně ani nevěděl, jestli je vůbec jeho pravým otcem. Nyní to už ale u něj nevyvolávalo ani hněv ani lítost, zůstával tak bolestně prázdný. Všechno, co kdy cítil ke svým příbuzným, se zpřetrhalo jako nitky, které už nikdo nedokáže navázat zpět.
Jeho jediným hnacím cílem, bylo dozvědět se, co nejvíce věcí aby mohl zachránit své přátele. Začal dokonce i chodit na hodiny sebeobrany a základy fyziky a chemie, protože mu jeho strýc řekl, že obojí má s magií leccos společného. Tyhle nudné přednášky ho ale brzy omrzely a tak se raději procházel Paříží. Strýc mu to dovoloval, vždyť ty přednášky byly vlastně Rickův nápad, avšak jeho strýc měl dvě striktní pravidla. Směl jen tam, kde bylo hodně lidí a vždy se musel vrátit před půlnocí.
Bylo to skoro, jakoby mu začala jeho běžná rutina, jak žil doma do onoho dne kdy se všechno změnilo. Přednáška od strýce, samostudium, fyzika, sebeobrana a procházky. Za posledních pár dní si i docela vypiloval francouzštinu, takže už neměl problém vést obyčejnou konverzaci.
