Miluješ někoho, kdo neexistuje

10. kapitola

,,Běž si olizovat někoho jinýho, třeba nezadanýho." Nevěřícně jsem se podíval na Min. Měla založené ruce na hrudi a svým pohledem dívku před sebou přímo zabíjela. Blondýnka se uchechtla, zatímco si urovnávala tílko.

,,Snad nechodí s tebou, že jsi mě od něj odstrčila." Moc dobře jsem si všiml opovržení a výzvy v jejích očích. Min se jen pousmála. O krok přistoupila ke mně, přitáhla si mě k sobě za košili a políbila mě. Překvapeně jsem vyvalil oči. Min mě políbila?! Nejistě jsem začal opakovat pohyby jejích rtů. 

Po chvilce se ode mě odtáhla, chytila mě za ruku a odtáhla pryč. Vůbec mi nezáleželo na tom, jak na nás ostatní koukají. Možná si nás ani nevšimli. 

,,Min?" zašeptal jsem, když jsme spolu vyšli ze zahrady a ocitli se na silnici. Min se zastavila, pustila mou ruku a zadívala se na zem. 

,,Děkuju." zamumlal jsem. Přišel jsem k ní a chtěl ji políbit, ale o krok ode mě poodstoupila. Nechápavě jsem zamrkal. 

,,Vždyť...jsi mě tam políbila a naznačila, že...jsme spolu." řekl jsem. Min se na mě ani nepodívala. Co se to děje? Nejdřív ode mě uteče, pak mě zachrání před těma holkama, políbí mě a teď se chová zase takhle? 

,,Tak...jsme spolu?" zeptal jsem se s nadějí v hlase. Min se mi se smutným výrazem zadívala do očí. 

,,Promiň. Nemohla jsem jim tě nechat na pospas. Musela jsem to udělat, aby ti daly pokoj." zašeptala. Cítil jsem, jak se mi do očí vhánějí slzy. Ta malá naděje, kterou jsem měl, se úplně rozplynula. 

,,Takže jsi mě políbila jen z lítosti?" zeptal jsem se. Několik slz mi steklo po tváři. Min záporně zavrtěla hlavou, zatímco se snažila zahnat své slzy.

,,Ne. To ne." řekla tichým hlasem. Přerývaně jsem se nadechl.

,,Jak to teda je? Chodit se mnou nechceš, ale pak mě políbíš, abys mě ochránila před těma holkama." Setřel jsem si z tváře slzy a zadíval se na ni. 

,,Prostě jsem se nemohla koukat, jak na tebe sahá a chystá se tě políbit." řekla. Snažila se dívat kamkoli jinam než jsem já stál.

,,Ale proč? Vždyť se mnou nechceš být. Utekla jsi ode mě, když jsem tě políbil." namítl jsem. 

,,Protože jsem žárlil. Utekl jsem, protože s tebou nemůžu být. Ne, že bych s tebou nechtěl být." vyhrkla Min, když se mi zadívala do očí. Nechápavě jsem zamrkal.

,,Žárlil? Nechtěl?" zeptal jsem se. Min vydechla vzduch z plic a zavřela oči. Proč o sobě najednou mluví v mužském rodě?

,,Promiň." zašeptala se vzlykem a rozeběhla se pryč. Tentokrát jsem se vydal za ní. Potřeboval jsem zjistit tolik odpovědí. Co se tu sakra děje? Byl jsem na začátku zmatený, ale teď jsem ještě víc. 

,,Min! Počkej!" zakřičel jsem. Zareagovala na to tak, že ještě zrychlila. Sledoval jsem ji, jak zahnula za roh. Vběhnul jsem na tu samou ulici zrovna ve chvíli, kdy se zavřely dveře autobusu a on se rozjel. Všiml jsem si Min, která si zrovna sedala na sedačku, zatímco si utírala slzy. 

Opřel jsem se o pouliční lampu a snažil se zklidnit svůj dech. Ignoroval jsem kroky, které se ke mně pomalu přibližovaly. 

,,Ty budeš Jisung, že?" Nechápavě jsem se podíval před sebe. Stál tam kluk možná o pár let starší než já. Jemně jsem přikývl.

,,Já jsem Chan a kamarádím se s Min. Už...ti všechno řekla?" zeptal se. 

,,Co mi měla říct?" zeptal jsem se zpátky. Nikdy jsem ho neviděl. Min mi o něm párkrát vyprávěla, ale jinak jsem ho neznal. Chan si s povzdechem schoval ruce do kapes. 

,,Doufal jsem, že ti všechno řekne. Proč teda utekl?" Frustrovaně jsem si prohrábl vlasy.

,,Utekl? Proč? Min před chvilkou o sobě mluvila taky v mužském rodě a pak utekla. Může mi to konečně někdo vysvětlit?" vyhrkl jsem. Chan si promnul oči.

,,Tohle ti musí vysvětlit osobně. Nemůžu-" Přišel jsem k němu o krok blíž.

,,Ne! Řekni mi to! Když jsem se na to Min ptal, tak utekla. Musím to vědět." Chan si mě zkoumavě prohlížel. 

,,Tak pojď." řekl nakonec a vydal se k blízkému parku. Následoval jsem ho k jedné lavičce, na kterou jsme si sedli. Netrpělivě jsem ho sledoval.

,,Doufám, že si uvědomuješ, že za tohle mě zabije." řekl, když se na mě otočil. 

,,Je to trochu složitější a hodně citlivé a osobní téma. Ale pokud nějak Min ublížíš, tak se mnou budeš mít problém." pohrozil mi. Souhlasně jsem přikývl.

,,Určitě jsi už někdy slyšel, že se někdo narodí s jiným tělem. Třeba že žena se narodí v mužském těle. Jmenuje se to transsexualita." řekl. Souhlasně jsem přikývl. Četl jsem o tom nějaký článek, ale to už bylo docela dávno.

,,Tak právě Min je ten někdo. Min se cítí být mužem, ale má ženské tělo." řekl Chan tiše. Bez mrkání jsem na něj zíral. Min je...

,,Proto o Min teď budu mluvit jako o Minhovi. Už od nějaké osmé deváté třídy trpí depresemi, jeden čas se řezal a chtěl i skončit se životem. Prosil rodiče, aby mu povolili zahájit proces ke změně jeho pohlaví. Nepovolili mu to právě do doby, kdy zjistili, že se sebepoškozuje. Už skoro dva roky chodí k psychiatrovi. Jediní, kteří ho podporují, jsem já a ještě jeden kámoš. Nikdo z rodiny mu nerozumí a nechápe. Vlastně...většina rodiny to ani neví." Nevěřícně jsem ho sledoval. To...vážně mluví o Min. 

,,Ale...Min byla šťastná. Usmívala se, vtipkovala." zašeptal jsem. Chan souhlasně přikývl. 

,,Jo. Minhovi je s tebou dobře. Ani nevíš, jak se trápil, když od tebe utekl. On se ale celou dobu představoval jako Min. Vystupoval jako dívka. Minho si právě myslí, že miluješ Min. Jako tu dívku, dlouhý vlasy, prsa, zadek a...prostě že ji miluješ s tím tělem. Ale...když si to vezmeš, tak Min vlastně ani neexistuje. Existuje Minho uvězněný v ženském těle." Snažil jsem si všechno srovnat v hlavě. 

,,Proč mi to neřekla-neřekl?" zeptal jsem se. 

,,Protože se bál tvé reakce. Přeci jen říct, že toužíš po operaci, která tě změní z ženy na muže, je...dost těžké. Zvlášť, když to o tobě ta osoba neví. Myslí si, že se ti začne hnusit. Přesvědčil jsem ho sem jít, aby ti to o sobě řekl, ale...víš jak to dopadlo. Ale nemůžu se mu divit. Zavrhli ho za to vlastní rodiče. Bál se, že to uděláš taky." Díval jsem se na své boty, zatímco jsem přemýšlel. V některých chvílích Chanova monologu jsem měl na krajíčku. Minho se řezal, měl deprese a nic mi neřekl. 

,,Nikdy bych se na něj nevykašlal. Vždyť za to nemůže." zamumlal jsem. Chan se na mě se zaujetím podíval.

,,A chtěl bys s ní stále chodit?" zeptal se. Skousl jsem si ret. 

,,To...je těžký. Doteď jsem žil s tím, že Min je normální holka. Ale teď." Chan chápavě přikývl a zvedl se. 

,,Rozumím. Popřemýšlej o tom. Ale...Minho je úplně stejný jako Min. Jen touží po jiném těle. To on je zábavný, milý, trochu zákeřný a škodolibý. Jen využíval jiné jméno a mluvil o sobě v ženském rodě. Kdyby něco, tak mi napiš. Poslal jsem ti žádost, ale ještě jsi ji nepřijal. Čau." rozloučil se se mnou a vydal se pryč. Zamyšleně jsem se zadíval na zem. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, co jsem se dneska dozvěděl.