Miluješ někoho, kdo neexistuje

29. kapitola

Jisungův pohled

S kluky jsem ležel na mé posteli. Museli jsme na sobě být nalepení jako sardinky, aby nikdo nespadl. 

,,Určitě všechno dopadne dobře. Minho se za pár dní vrátí. Nemusíš se ničeho bát. Nic se mu nestane. Akorát si trochu odfrkne od školy." uklidňoval mě Felix. Souhlasně jsem zamručel. 

,,Já vím, ale i tak se bojím. A chybí mi." řekl jsem.

,,Se z tebe zblázním. Konečně si na nás vzpomeneš a stejně furt jsi duchem u Minha. Jen mu zmenší prsa. Děláš, jak kdyby mu operovali mozek. Neuvidíš ho jen pár dní. To je stejný jako když jste se oba učili na testy." vyhrkl Hyunjin a dal si další chipsy do pusy. 

,,Pardon. Mám...mám blbej pocit, že se něco stane." zamumlal jsem. Kluci chtěli něco namítnout, ale přerušilo je vyzvánění mého mobilu. Zvedl jsem se z postele a došel ke stolu. Zvedl jsem hovor a přiložil si mobil k uchu.

,,Ahoj." pozdravil jsem ho. 

,,Ji, mo-hl bys, pro-sím, přijít?" řekl Minho mezi vzlyky. Prohrábl jsem si frustrovaně vlasy.

,,Co se děje, zlato?" zeptal jsem se. Kluci mě nechápavě sledovali. 

,,Táta mě za-vřel v poko-ji, abych nemohl j-jít. Ji, prosím." 

,,Už jdu. Za chvilku tam budu, ano?" Minho tiše přitakal. Vytípl jsem hovor a vyděšeně se podíval na kluky.

,,Minha zavřel jeho otec v pokoji a nechce ho pustit do nemocnice. J-já musím jít za ním." vyhrkl jsem. Kluci chápavě přikývli a zvedli se. Pobíhal jsem po pokoji a snažil se najít věci, které si musím vzít s sebou.

,,Běž. Vykašli se na to. Zkus se trochu uklidnit. Nepotřebuješ klíče ani peněženku. Vem si mobil a běž. My to vysvětlíme tvý mamce." řekl Seungmin. Souhlasně jsem přikývl a vyběhl z pokoje. Nazul jsem si rychle boty. Vyběhl jsem z domu a chtěl pokračovat k Minhovi, ale zarazil mě povědomý hlas.

,,Ahoj, Jisungu, kam tak pospícháš?" zeptala se se zasmáním Kyungmi. 

,,Minho, já-já musím za Minhem." vyhrkl jsem. Kyungmi z tváře zmizel úsměv. Vrátila tašku s nákupem zpátky na zadní sedačku.

,,Naskoč." zakřičela, když si sedala na místo řidiče. Přiběhl jsem k autu a nasedl. V tu chvíli mi došlo, co jsem jí řekl.

,,Vy víte o Minhovi?" zeptal jsem se nejistě. Minhova teta vycouvala od svého domu a rozjela se k Minhovi. 

,,Normálně mi tykej a ano. Vím o Minhovi. Před pár dny jsme si o tom promluvili. Co se děje?" zeptala se. Připoutal jsem se, aby nás nechytili policajti.

,,Táta ho zamkl v pokoji, aby nemohl do nemocnice." odpověděl jsem. Kyungmi naštvaně sevřela volant.

,,To je takovej kretén! Ne že ho nepodporuje, on mu v tom i brání. Omlouvám se. Já mám na svého bratra takovej vztek." vyhrkla Minhova teta.

,,Jsme na tom stejně. J-já o něj mám strašnej strach, aby si něco neudělal." zamumlal jsem. Cítil jsem, jak se mi do očí vlévají slzy. Kyungmi mě povzbudivě pohladila po ruce.

,,Neboj se. Minho je chytrý kluk. Neudělá žádnou kravinu. Do minutky tam budeme." Souhlasně jsem přikývl a setřel si slzy. Kyungmi zastavila přímo před vchodem. Vyběhli jsme z auta a začali zvonit. 

,,Prosím?" ozval se Minhův otec. 

,,Okamžitě otevři!" zakřičela Kyungmi. Minhův otec ale položil sluchátko, aniž by nijak odpověděl. Jak se k němu sakra dostaneme? Chan... On přece za ním chodíval. Zmáčkl jsem zvonek, na kterém bylo napsané Bang.

,,Prosím?" zeptal se do zvonku Chan. 

,,Chane, tady Jisung. Pusť nás, prosím. Jdeme za Minhem, ale jeho táta nás nechce pustit." vyhrkl jsem. Hned na to se ozvalo bzučení. Kyungmi otevřela dveře. Vykašlali jsme se na výtah a vyběhli jsme do třetího patra, kde na nás čekal Chan. 

,,Já věděl, že ten jeho táta bude dělat problémy." řekl, zasunul klíč do zámku a odemkl. Nahrnuli jsme se do bytu, aniž bychom si sundávali boty. Zastavil jsem se u Minhových dveří, odkud se ozývaly vzlyky. Vzal jsem za kliku, ale bylo zamčeno. 

,,Co si to dovolujete?!" zakřičel Minhův otec. Já si ho ale nevšímal a začal bouchat na dveře.

,,Minho, jsem tady. Neboj se. Dostanu tě odsud." zavolal jsem, aby mě přes křik Kyungmi a jeho otce slyšel. Z druhé strany dveří se ozval Minho.

,,Otevři mi, prosím." vyhrkl zoufale. Došel jsem do obýváku. Přece ten klíč tu musí někde být. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděl, se mi nejspíš rozzářily oči. Aniž by mě někdo stihl chytit, sebral jsem ho ze stolu. Vrátil jsem se zpátky a odemkl dveře, jak nejrychleji jsem dokázal. Otevřel jsem dveře. Minho mi skočil do náruče. Pevně jsem ho objímal a hladil po zádech. Klepal se kvůli vzlykům.

,,Všechno je už v pohodě. Jsem u tebe, miláčku. Už jsi u mě." šeptal jsem mu do vlasů. Minho mě zmáčkl silněji.

,,Chtěl jsem vy-lézt ven oknem." zamumlal mi do krku. Zavřel jsem oči a políbil ho na spánek.

,,To by sis ale něco udělal. Bydlíte ve třetím patře." řekl jemně Chan, který stál celou dobu vedle mě. 

,,Mně to bylo jed-no. Musel-musel jsem ven." zamumlal Minho. Chtěl jsem se od něj na chvilku odtáhnout, abych se podíval, jak je na tom Kyungmi, ale Minho ještě víc upevnil stisk.

,,Nepouštěj mě, prosím." zamumlal. Přitáhl jsem si ho k sobě a políbil ho na ucho.

,,Dobře. Nepustím tě. Strašně moc tě miluju." zašeptal jsem mu do ucha. Minho se pomalinku uklidňoval, zatímco jsem ho stále pevně objímal. Nevšímal jsem si vůbec ničeho kolem nás. 

,,Minho, jak ti je?" zeptala se ho mile teta, když k nám přišla. Minho poprvé za celou dobu zvedl hlavu od mého krku. Měl úplně rudé oči od pláče. 

,,Už dobrý." odpověděl tichým hlasem. Chan se protáhl kolem nás a vešel k Minhovi do pokoje. Po pár vteřinách z něj vykoukl s cestovní taškou v ruce.

,,Tu máš připravenou do nemocnice, viď?" zeptal se. Minho souhlasně přikývl.

,,Půjdeme. Minho, do té nemocnice pojedeme s tebou. V kolik tam máš být?" zeptala se jeho teta. 

,,Ve čtyři." odpověděl. 

,,Já ji ale nikam nepustím!" zakřičel Minhův otec, když k nám přišel. Natahoval se po Minhovi, ale já s ním začal couvat, takže na něj nedosáhl. Kyungmi mu zastoupila cestu, aby za námi nemohl pokračovat.

,,Obuj se, zlato. Půjdeme k autu." řekl jsem Minhovi, když jsem se od něj kousek odtáhl. 

,,Jsem obutý. Táta mě zavřel, když jsem chtěl odcházet." vysvětlil mi. Chápavě jsem přikývl a vyvedl Minha pryč z bytu, kde se Kyungmi hádala s Minhovým otcem.

,,Doprovodím vás dolů." řekl Chan. Bral s sebou i tašku do nemocnice. Seběhli jsme po schodech a vyšli ze vchodu. U auta jsem si k sobě Minha zase přitáhl. 

,,Už jsem v pohodě." zamumlal, ale přesto mi objetí oplatil. S úsměvem jsem se podíval na Chana.

,,Děkuju." poděkoval jsem mu. Bez něj bychom se k Minhovi vůbec nedostali. 

,,Za co mi děkuješ? To byla samozřejmost. Mohl jsi, Minho, zavolat i mně. Dostal bych se k tobě dřív." řekl Chan jemně. 

,,Nedošlo mi to. Nedokázal jsem v tu chvíli ani pořádně přemýšlet. Děkuju, že jste mě dostali ven." řekl Minho, když se ode mě odtáhl. Natáhl jsem se k němu a políbil ho na rty.

,,Můžeme jet?" zeptala se právě příchozí Kyungmi. S Minhem jsme se od sebe odtáhli a přikývli.

,,Pak mi napiš, jak jsi dopadl." řekl Chan Minhovi a předal mu tašku. Minho souhlasně přikývl a objal ho na rozloučenou.