Miluješ někoho, kdo neexistuje

27. kapitola

Jisungův pohled

Stál jsem v květinářství a čekal, až mi dají hotovou kytici. Teda vlastně dvě. Jednu dám Minhovi, který teď stojí u jejich auta. Řekl jsem mu, že sem zajdu sám, abych pak věděl, k jakému mám jít autu. A taky aby když tak řekl rodičům, kde jsem. 

Nemohl jsem uvěřit tomu, jak se k němu chovali. Jak ho nutili k něčemu, co nechce. Oni ho i vydírali, aby dosáhli svého. Chtěl jsem mu pomoct, ale nešlo to. Jeho táta mě hned utnul.

S poděkování jsem převzal obě kytky a zaplatil. Kytku pro Minha jsem mohl v pohodě schovat za kytku pro jeho babičku, která byla zabalená v papíru. Vyšel jsem z květinářství zrovna ve chvíli, kdy jeho rodiče vycházeli z domu. Došel jsem k Minhovi, který ignoroval naštvané pohledy jeho otce. Nastoupili jsme do auta. S Minhem jsme seděli na zadních sedačkách.

,,Něco pro tebe mám." zamumlal jsem, když jsem se připoutaný otočil k Minhovi. Vytáhl jsem kytici z jejího úkrytu a podal mu ji. Minho překvapeně pootevřel ústa. Rychle je ale zavřel, převzal si kytku a vtiskl mi polibek. 

,,Ta je nádherná. Děkuju. Čímpak jsem si ji zasloužil?" zeptal se, když k ní přičichl. Pokrčil jsem s úsměvem rameny.

,,Protože tě miluju. Chtěl jsem ti udělat radost." odpověděl jsem. Minho se ke mně s úsměvem naklonil. Také jsem se k němu naklonil, aby na mě přes pás dosáhl. Neřešili jsme, jestli se na nás ze předu dívají. Minimálně naši výměnu polibků nekomentovali.

,,Taky tě miluju." zamumlal do mých rtů. Sedl si zpátky na své místo a šťastně si držel svou kytku. Kytici pro jeho babičku jsem položil na volné místo mezi námi. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se Minho občas zadíval na svou mamku. 

,,Takovou nádhernou kytku jsi, mami, dlouho od táty nedostala, viď?" zeptal se Minho zlomyslně. Jeho rodiče ho radši ignorovali. Jeho mamka ale začala na svého manžela naštvaně zahlížet.

,,Bydlí babča daleko?" zeptal jsem se tiše, když jsem se otočil na Minha. Ten jen záporně zakroutil hlavou.

,,Asi dvacet minut cesty. Bydlí na druhé straně města." odpověděl aniž by se na mě podíval. Nejistě jsem si ho prohlídl. Jednou rukou držel květinu, druhou si stále upravoval silonky, tílko nebo sukni, která mu končila v půli stehen. Tvářil se velmi napjatě. Natáhl jsem k němu ruku a lehce ho prsty pohladil po paži. Minho se na mě podíval se ztrápeným výrazem. Vklouzl jsem mu rukou do dlaně a propletl si s ním prsty. 

,,Už jsem ti vyprávěl, jak jsme s kluky byli na vodě?" zeptal jsem se. Minho jen zakroutil záporně hlavou. Palcem jsem ho hladil jemně hladil po hřbetu ruky. S úsměvem jsem mu začal vyprávět, jak jsme se s mojí partou málem utopili a mačkali se v jednom stanu.

,,To už jsme tady? Jsem se nějak rozpovídal." řekl jsem se zasmáním, když jsme zastavili u rodinného domku. Pustil jsem Minhovu ruku, odpoutal se a vystoupil z auta. Než jsem stihl vzít kytku, tak ji už bral Minho. Došel s ní ke mně a předal mi ji i s polibkem.

,,Děkuju." zašeptal, když se ode mě odtáhl. 

,,Není za co. Pak si řekni o tu mikinu." řekl jsem tiše, aby mě neslyšeli jeho rodiče. Minho souhlasně přikývl a rozešel se k domu. Vydal jsem se pomalou chůzí za ním, zatímco jsem opatrně sundával papír z kytice. Naštěstí jsme procházeli kolem popelnic, tak jsem ho tam rovnou vyhodil. Doběhl jsem Minha a chytil ho za ruku. Začínal jsem být nervózní. Přeci jen mě seznámí se svou rodinou. 

Došli jsme na zahradu, kde už nejspíš všichni byli. Pohledy všech přítomných se přesměrovali k nám. Teda hlavně ke mně a Minhovi. 

,,Tak tady jste. Už jsme se báli, že nepřijedete." ozvala se žena sedící na sedačkové houpačce. Podle vzhledu jsem odvodil, že by to mohla být Minhova teta. Na babičku byla mladá.

,,Kdyby Min nezdržovala, tak tu jsme dřív." řekl Minhův otec, když se na nás otočil. Minho mu jen věnoval ironický úsměv.

,,Vždyť to vůbec nevadí. Chtěla se trochu vyfintit. Vždyť už z ní je pořádná ženská. Kdepak ji mám?" ozvala se žena postaršího věku, která právě přicházela z domu. Minho se šel pozdravit se svou babičkou. Já se mezitím rozhlížel po příchozích, kteří si mě taky zvědavě měřili pohledem. 

,,Tak to je on?" zaslechl jsem. Otočil jsem se k Minhovi a jeho babče. 

,,Jojo. To je můj přítel Jisung. Ji, tohle je moje babča." představil nás Minho. Došel jsem k jeho babičce a potřásl si s ní rukou. 

,,Rád vás poznávám. A tady pro vás mám kytičku k vašim narozeninám." Chtěl jsem pokračovat s přáním, ale Minhova babička si mě přitáhla k sobě a políbila mě na obě tváře. 

,,Ty jsi zlatíčko. Děkuji moc. A říkej mi, prosím, babi. Nesnáším vykání." řekla Minhova babča. Neschopný slova jsem jen přikývl. Ona se s kyticí vydala ke zbytku rodiny tančivou chůzí.

,,Děvčata, koukejte, co jsem dostala." řekla zpěvavě. Nevěřícně jsem ji sledoval. 

,,Jednou dostaneš kytku od mladýho kluka a začneš se chovat jak patnáctka. Co si o tobě ten klučina pomyslí?" řekl nejspíš Minhův strýček. 

,,Mamko, nemůžeš ho hned takhle líbat. Lekne se a už sem nepřijde. Nebo ho Min nepřivede." řekla žena z houpačky. 

,,To je má teta Kyungmi, tátova ségra. Ta patří k osobám, které mám ze své rodiny nejradši. Půjdeme si sednout k ní na houpačku, dokud tam je ještě volno." zašeptal Minho, chytil mě za ruku a začal táhnout k ní. 

,,Jak šlechetné, že nám držíš místa." řekl Minho s úsměvem, když si sedl vedle své tety. S nervózním úsměvem jsem si sedl vedle něj. Nebylo mi moc příjemné, jak na mě všichni koukají.

,,Šlechetnost je mé druhé jméno. Navíc každý tady ví, že kdyby tu pro tebe nebylo místo, tak si ho zabereš během první chvíle, kdy se z té houpačky někdo zvedne." řekla Kyungmi, když si přehodila nohu přes nohu.

,,Min, nás všechny tady ale zajímá, kohopak sis to přivedla." řekla o něco málo starší dívka než Minho. 

,,Tak sourozence můžeme vyloučit rovnou." ozval se znovu Minhův strejda. Minho nad nimi protočil očima. 

,,Prostě jsem ho potkala na ulici a řekla si, že bude fajn ho pozvat na babčinu oslavu." řekl Minho. Celá jeho rodina se na něj nechápavě koukala kromě tety Kyungmi, která se začala smát.

,,Říkali jste si o to. Copak neznáte naši Min? Na blbý otázky patří jen blbá odpověď. Jak se jmenuje tvůj přítel?" zeptala se jeho teta, když ho objala kolem ramen. Minho si s pousmáním přehodil nohu přes nohu.

,,Jisung." odpověděl. Kyungmi se najednou přes něj naklonila, aby se na mě mohla podívat. Nejistě jsem se na ni usmál.

,,Han Jisung, že? Bydlíš v Jarní ulici, viď?" zeptala se. Překvapeně jsem zamrkal. 

,,A-ano. Jak to víte?" zeptal jsem se. Kyungmi se zasmála. Nejspíš tomu, jak jsem díky tomu znervózněl. 

,,Bydlím naproti vám." řekla. Souhlasně jsem zamručel a snažil si vybavit, jestli jsem ji někdy viděl.

,,Ji, můžu si půjčit mikinu? Je mi docela zima." zamumlal Minho. Bez odpovědi jsem si stáhl mikinu a podal mu ji. Minho si ji oblékl a snažil si ji co nejvíc stáhnout.