Miluješ někoho, kdo neexistuje

32. kapitola

Chan zaklepal na pokojové dveře a otevřel je. Vešli jsme dovnitř a zavřeli za sebou. Došli jsme k posteli, na které seděl Minho s mobilem v ruce. 

,,Jdete pozdě o dvě minuty." prskl nevrle, aniž by se na nás podíval. S úsměvem jsem přišel k němu a políbil ho do koutku úst. 

,,Promiň. Trvalo nám, než jsme tě tady našli." zamumlal jsem mu do kůže. Čekal jsem, že se Minho usměje, nakloní se ke mně a políbí mě, ale nestalo se tak. Stále naštvaně koukal do mobilu.

,,Děje se něco? Špatně ses vyspal?" zeptal jsem se starostlivě a sedl si na židli. Chan s Kyungmi si sedli na druhou stranu postele. 

,,Vyspal jsem se naprosto skvěle. Jak jinak bych se mohl vyspat při smradu dezinfekce a tvrdé posteli? Těšil jsem se, že se vzbudím a budeš mě držet za ruku nebo něco takového. Mě ale vzbudil zvonící mobil. Rozespale jsem zvedl hovor. Nebyl to nikdo jiný než můj nasraný otec. Řval na mě, ať si sbalím všechny svoje věci, jinak mi je vyhodí. Že budou spát u babči, abychom se při mém balení věcí nepotkali. A že mi za to divadlo s vámi před dvěma dny děkuje a přeje hezké spaní pod mostem. Taky se nezapomněl zmínit o tom, že mě nechce nikdy vidět a že ty kočky si beru s sebou nebo že je vyhodí na ulici. Pak jsem volal tobě, kde jste. Nakonec přijdete o dvě minuty pozdě a já tě ani nemůžu obejmout, protože mám stehy na hrudi. A teď jsem naštvanej, protože jsem si na tobě vylil zlost, kterou mám kvůli svému otci." řekl vážně Minho, když odložil mobil. S úsměvem jsem ho pohladil po paži. 

,,Tak mi dej pusu a už se nezlob." zamumlal jsem. Minho se na mě konečně s úsměvem otočil. Natáhl jsem se k němu procítěně ho políbil. 

,,Když jsi byl mimo z narkózy, tak jsi byl teda mnohem méně výřečnější." ozvala se Kyungmi s úšklebkem. Minho se ode mě se zasmáním odtáhl, aby se mohl podívat na svou tetu.

,,Bych chtěl vidět tebe po narkóze. Já byl rád, že jsem dokázal Jisungovi a Chanovi zavolat. Mně vůbec nedocházelo, co mi říkáte. Ale jako vůbec. Tak nějak jsem si to začal uvědomovat při telefonátu s tátou." řekl Minho.

,,To je fakt. Jsem ti říkal, že to musíš vytípnout, že mám špinavý ruce. Jen jsi mi to odkýval a nic neudělal." přitakal Chan se smíchem. Minho se tomu také zasmál a s bolestnou grimasou si položil ruku na hrudník. Po pár vteřinách ale zvážněl.

,,Takže...můžu bydlet u tebe, teto?" zeptal se Minho. Ta ho s úsměvem pohladila po ruce. 

,,Jasně, že jo. Kočky se taky přestěhují. Snad se jim u mě bude líbit. Akorát se teda obávám dnešní noci. Budu s nimi sama. Moc mě neznají a budou poprvé v cizím prostředí." řekla se starostí v hlase. Minho se po chvilce přemýšlení podíval na mě.

,,Nemohl bys u tety přespat? Znají tě. Budou s tebou v klidu." řekl se štěněčíma očima. Souhlasně jsem přikývl. Minho mě chytil za výstřih trička, přitáhl k sobě a políbil na rty. Pokojem se rozlehl Chanův smích.

,,Vážně využíváš svých koček, aby se Jisung vyspal v tvé posteli? A neměl by náhodou u tebe zapomenout mikinu nebo rovnou sebe?" Minho se na něj otočil a nadzvedl obočí.

,,Nemusíš jim hned vysvětlovat mé záměry. Ale ne. Čičiny budou zmatený, když je najednou přestěhujete jinam. Když tam s nimi nemůžu být já, tak ať tam je Jisung. Mají ho rády." řekl Minho. Chan souhlasně přikývl.

,,To máš pravdu. Lezou po něm stejně často jako ty." Minho se na něj podíval a rozesmál se, což mu zase způsobilo bolest.

,,Au! Já se nemůžu smát!" vyhrkl. Natáhl jsem se k němu a nakoukl mu do o jeden knoflíček rozepnuté košile.

,,Kotě, neměl bych nic proti, ovšem máme tu společnost." řekl Minho. S rudými tvářemi jsem si sedl na své místo a schoval si obličej do dlaní. Co jsem to udělal?!

,,To, že jsi v nemocnici, by nevadilo?" zeptala se Kyungmi. Minho nad tím protočil očima. 

,,Aspoň by ty lidi konečně zažili něco zajímavýho." řekl. Chtěl nám ještě něco říct, ale do místnosti právě vešla sestra s doktorem.

,,Dobrý den. Přišli jsme vám zkontrolovat stehy." řekl doktor. Kyungmi s Chanem uhnuli, aby se k Minhovi dostali. 

,,My už asi půjdeme. Pak zavolej, abych pro tebe přijela." řekla Kyungmi. Minho souhlasně přikývl. Stoupl jsem si a krátce ho políbil. 

,,Napíšeme si. Pa." rozloučil jsem se s ním a šel ke dveřím. Naposledy jsem se na něj podíval, ale to už si rozepínal košili, aby se doktor mohl podívat na stehy. Zavřel jsem dveře a vydal se za ostatními.

Po asi čtvrt hodině jsme dorazili zpátky do bytu. Kočky nás hned přivítaly. Když jsme věděli, že Minhovi rodiče nepřijdou, tak jsme zbytek věcí už balili v klidu. 

,,Tak my začneme odnášet věci do auta. Zvládneš dát kočky do přepravek?" zeptala se Minhova teta. Souhlasně jsem přikývl. Snad to zvládnu...

,,Akorát chviličku počkejte. Já si je naženu do pokoje, aby mi neutekly na chodbu. Nechci je pak chytat po celém baráku." řekl jsem. Přepravky jsem měl už v pokoji připravené. Jen tam musím dostat kočky. Překvapeně jsem zamrkal, když do pokoje vlezly hned za mnou.

,,Tak jo. Nebojte se. Pojedeme na kraťoučký výlet a pak vás pustím ven." řekl jsem a natáhl se pro Soonie. Opatrně jsem ji dal do přepravky. Jakmile Doongie a Dori zjistily, co chci udělat, začaly mi utíkat. 

,,Ale no ták! Děláte si to akorát těžší." řekl jsem, když mi Dori proběhla mezi nohama. S povzdechem jsem rychle čapl Doongie. Nesouhlasně zamňoukala, když jsem ji zavřel do přepravky. Vydechl jsem vzduch z plic a zadíval se na Dori. Sledovala mě napnutá z rohu místnosti. Opatrně jsem si k ní klekl a zvedl si ji do náruče, než mi stihla utýct.

,,Vždyť já vím. Taky by se mi to nelíbilo. Ale nějak vás přepravit musíme." zamumlal jsem jí do kožíšku a políbil ji na hlavu. Vložil jsem ji do přepravky a zavřel dvířka. Z kapsy jsem vytáhl sáček s nějakým masovým krémem nebo co to bylo. Otevřel jsem ho a trochu krému vymáčkl. Dori ho hned začala skrz mřížku olizovat. Pak jsem se s tím natáhl k Soonie a nakonec i k Doongie. Snad jsem si je tím trochu udobřil...

,,Můžete." zavolal jsem, když se ozvalo zaťukání. Kyungmi s Chanem přišly k přepravkám a každý jednu opatrně vzal. Odnesli jsme je na zadní sedačky. 

,,Díky, Chrisi, moc jsi nám pomohl." poděkovala mu Kyungmi, když nasedala do auta. 

,,Rád jsem pomohl. Jeďte opatrně." řekl s úsměvem Chan. Zamával jsem mu a nasedl do auta. Rozjeli jsme se a vyrazili domů.

,,Přespíš dneska teda u mě?" zeptala se Kyungmi. Souhlasně jsem zamručel, zatímco jsem se díval na kočky. 

,,Jen to řeknu mamce, ale když budu jen přes ulici, tak jí to vadit nebude. Na zítra se nejspíš nechám omluvit. Aby nebyly sami a rovnou vybalím Minhovy věci, aby přijel do připraveného." řekl jsem, když jsem se na Kyungmi podíval. 

,,Pokud mamka nebude proti, tak klidně." odsouhlasila můj návrh.