Miluješ někoho, kdo neexistuje

17. kapitola

Minhův pohled

Zasněně jsem se zasekl pohledem na jedněch kalhotách. Černé s kapsami na nohavicích a také na sobě měli řetěz. Vždycky jsem si chtěl přesně takové koupit, ale rodiče mi to zatrhli. Mohl jsem být rád, že mě nenutili nosit sukně a šaty. Jen párkrát jsem si musel vzít takové oblečení, a to když jsme šli na nějakou rodinou akci, kde o mých problémech nikdo neví. 

,,Líbí se ti?" zeptal se Jisung, když si všiml mého pohledu. Souhlasně jsem přikývl. A na co ti je, že se ti ty kalhoty líbí? Jakmile je tvůj táta objeví, seřve tě a vyhodí je. 

,,Tak si je běž vyzkoušet." vyzval mě Jisung. Záporně jsem zkroutil hlavou. 

,,Stejně bych si je nemohl koupit. Pojď. Musíme najít kluky." Chytil jsem ho za ruku a začal ho táhnout pryč. Na krátkou chvíli jsem se ještě zadíval na své vysněné kalhoty. 

,,Mohl sis je aspoň vyzkoušet." zamumlal. Protočil jsem nad tím očima. Jisung mě ale nemohl vidět, což jsem ani nechtěl. 

,,K čemu bych si je zkoušel, když vím, že si je nekoupím. Nech už kalhoty kalhotama a hledej se mnou ty dva. Někde se nám ztratili." Jisung se mnou srovnal krok, takže jsme spolu šli vedle sebe. 

,,Promiň. Nechtěl jsem tě naštvat." Nechápavě jsem se na Jisunga podíval. Jisung se se smutným výrazem rozhlížel po obchodě. Nejspíš, jak jsem mu řekl, se snažil najít kluky. S povzdechem jsem si stoupl před něj a chytil ho za obě ruce. 

,,Ne, Ji. Já se ti omlouvám. Nechtěl jsem na tebe být nepříjemný." řekl jsem. Jisung s lehkým úsměvem zakroutil hlavou.

,,To nic. Vždyť jsem si to zasloužil. Furt jsem do tebe hučel kvůli těm kalhotám." Nevěřícně jsem na něj koukal. Jak si něco takového může myslet? 

,,Ne, zlato. Ty si nic takového nezasloužíš. A štve mě, že si myslíš opak. Ale ohledně těch kalhot...já bych si je rád zkusil a koupil, ale nemohl bych je nosit. Kdyby je táta našel, tak by je vyhodil a možná by mi i jedna přistála, jakmile by zjistil, že jsou pánské. Víš? Proto je nechci ani zkoušet. Třeba by mi sedli a...já bych je musel vrátit." vysvětlil jsem mu. Jisung chápavě přikývl.

,,Viděl jsem na tobě, jak moc se ti líbí, tak jsem si myslel, že kdyby sis je vyzkoušel, tak by sis je koupil. Tvůj táta je fakt...radši nic říkat nebudu." S úsměvem jsem se k němu naklonil a políbil ho na rty. Chudáček. Chtěl mi jen pomoct k radosti a já na něj vyjedu. Obmotal jsem mu ruce kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. 

,,Já ti říkal, že nás nehledají." ozval se Changbinův hlas po mé levici. Jisung se ode mě odtáhl a s rudými tvářemi se otočil na mé kámoše. S naštvaným výrazem jsem se na ně podíval. Takhle nám zničit naši chvilku. To si s nimi ještě vyřídím. 

,,Koukali jste na nás dlouho?" zeptal se Jisung stydlivě. 

,,Stačí ti, když řeknu, že v mé příští noční můře ti bude Minho strkat jazyk do pusy?" zeptal se Chan se zasmáním. Přitáhl jsem si Jisunga k sobě a políbil ho na tvář.

,,Neřeš je. Oni jen žárlí, že jsem si našel takového úžasného přítele." Musel jsem se usmát, když jsem ucítil lehký polibek na svém krku, kam si Jisung zavrtal svůj obličej.

,,By the way na Minhova otce můžeš nadávat jak chceš. Všichni to tak děláme a Minho snad ze všech nejvíc." řekl Chan. S nadzvednutým obočím jsem se na něj podíval.

,,Vážně jste se na nás dívali celou dobu, co jsme se líbali?" zeptal jsem se. Jisung se ode mě odtáhl a nevěřícně se na ně také podíval. 

,,To nemyslíte vážně." vyhrkl se zasmáním. Kluci se místo odpovědi otočili a vyrazili rychlejší chůzí k východu z obchodu. 

,,Nemysleli to vážně, že ne?" zeptal se mě Jisung s nadějí v hlase. 

,,Rád bych to potvrdil, ale nechci ti lhát." odpověděl jsem a rozešel se za kluky. Jisung mě doběhl, chytil mě za ruku a propletl si se mnou prsty. Chan s Changbinem se zastavili před restaurací a otočili se na nás.

,,Nezajdeme na jídlo? Stejně tu už není žádný krám, do kterýho bychom se chtěli podívat. Nebo vy jo?" zeptal se Changbin. S otázkou v očích jsem se podíval na Jisunga. 

,,Taky bych se šel najíst. Kdyby nás nějaký obchod napadl, tak se tam můžeme podívat potom." řekl. Souhlasně jsem přikývl.

Po několika minutách jsme seděli u stolu a vychutnávali si naše obědy. Nabral jsem jídlo hůlkami a nasměroval je k Jisungovi. Nejdřív vrtěl hlavou, že nechce, ale nakonec sousto snědl. 

,,Vidím dobře? Lee Minho se dělí o své jídlo?" zeptal se Changbin nevěřícně. S nadzvednutým obočím jsem se na něj podíval.

,,Máš s tím nějaký problém?" zeptal jsem se. Aniž bych odtrhl od Changbina pohled, snědl jsem Jisungem nabízené jídlo. Když jsem dožvýkal, tak se přede mnou objevilo brčko. Napil jsem se a pohladil Jisunga po stehně. Changbin nade mnou pokroutil nechápavě hlavou a dál se věnoval svému jídlu.

,,Přespíš u nás i dneska?" zeptal se mě Jisung, když jsem si vložil do úst sousto. Rozžvýkal jsem ho, abych mu mohl odpovědět.

,,Počítal jsem s tím, jak jsi mi řekl, že rodiče odjeli na celý víkend." odpověděl jsem. Jisungovi se na tváři rozlil šťastný úsměv.

,,Nastěhovat by ses k němu rovnou nechtěl?" zeptal se Chan se zasmáním. Přes stůl jsem ho plácl po rameni. To mi nemůžou dát aspoň chvilku pokoj?

,,Dělám si srandu. Jsem rád, že jsi šťastný. Takhle spokojený jsi snad ještě nikdy nebyl." řekl Chan tentokrát vážně. 

,,Nebyl. Už ani nemívám tolik úzkostné stavy. Teda...dneska na mě jeden přišel, ale díky Jisungovi trval jen pár minut. Možná ani to ne." řekl jsem. Mí kámoši chápavě přikývli.

,,Po operacích nebudou vůbec. Uvidíš. Konečně budeš moct žít naplno." řekl Changbin. S povzdechem jsem odložil hůlky.

,,To teda nevím. Sice budu mít konečně správné tělo, ale nevím, jak na to lidi kolem mě budou reagovat. Vždyť moje rodina s tím nesouhlasí. Teda ta část rodiny, která o tom ví. Před každým kromě rodičů se musím přetvařovat. A abych ještě nezapomněl. Po tom, co všechny překvapím, že jsem se nechal operativně změnit na muže, přijde další překvápko v podobě mého kluka. Jestli celá rodina ten den neumře na infarkt, tak nevím." namítl jsem. Kluci se mé posledně poznámce zasmáli.

,,Vykašli se na ně." řekl Changbin. Záporně jsem zakroutil hlavou.

,,Jak se mám na ně vykašlat. Několikrát jsem se snažil tátovi vysvětlit, že nejsem holka. Větší úspěch bych měl, kdybych se to snažil vysvětlit tomu holubovi, co nám každý den zesere celej balkón." vyhrkl jsem. Měl jsem svého otce už vážně po krk. 

,,Jsem ti říkal, že máš nechat otevřený dveře balkónu a on k vám nepoletí kvůli kočkám." Changbin se na Chana otočil s nadzvednutým obočím.

,,Minhovy kočky a chytat holuba? To jim ten holub spíš vletí do bytu zesere celej byt. Kočky si budou hezky hovět v Minhově posteli." Jisung se vedle mě bavil nad naší výměnou názorů. 

,,Souhlasím s Changbinem." přitakal jsem a zase se pustil do jídla. Byl jsem moc vděčný klukům, že změnili téma ohledně mé proměny. Zatím jsem nechtěl řešit následky, které po operaci nastanou.