🇨🇿 Vyvolení: Smrt 77 || Five Hargreeves ff [ DOKONČENO ]

1.2 ☂︎ Jen přetvářka za přetvářkou

.

Zaklela jsem: "KURVA!!! PROČ ZASE!?!? VŽDYCKY ZEMŘOU V TU ÚPLNĚ NEJVHODNĚJŠÍ CHVÍLI!!!"

DALŠÍ DEN, POHLED ZARY:

Zazvonila jsem na zvonek. Snažila jsem se neupustit krabici s čerstvými, čokoládovými muffiny:

"Dobrý den, jsem jedna z vedoucích v tělovýchovném kroužku pro děti a mládež. Společně s dětmi jsme upekli tyto muffiny, výdělky půjdou na charitu," vykouzlila jsem nucený přesládlý úsměv na tváři, když jsem otevřela víko malé, tenké papírové krabičky.

"Dobrý den, omlouváme se, ale nemáme zájem. Nashle-"

Velký muž mi s naivním úsměvem zavřel přímo před nosem..

Zazvonila jsem proto znovu:

"Prosím, ochutnávka je zadarmo. Nechcete přece urazit děti ne? Co bych já chuděra pak jim musela říct?" utřela jsem si předstíranou slzu.

"To není můj problém, vypadně-"

Chytla jsem ho za zápěstí-

"Prosím pane, uděláte dobrý skutek. A jak naše motto říká: Dobrých skutků není nikdy dost. Jsou fakt dobré, vydíte?"

Vzala jsem z krabičky ten úplně na kraji, povyhrnula si šátek a zakousla se do něho. Doufám, že si mých špičáků nevšiml..

Chtěla jsem ho tím pobídnout, aby si vzal taky-

"Jste otravná," bezmyšlenkovitě chňapl po jednom. Nejprve jen trochu zkusil, nakonec ho celý snědl.

"Mhm, fakt dobré," zhodnotil s plnou pusou, stále se svým naivním, ironickým úsměvem.

"Vydíte? Já jsem vám to říkala a vy ne," škodolibě jsem se usmála, když upadl na zem.

"Hlupáku,"

POHLED PĚTKY:

"Prosím, věř mi, Allison!" bezradně jsem ji prosil.

"Pětko, ty jsi měl navybranou. Vybral sis být monstrem,"

"Musel jsem!"

"Ne, nemusel! Stejně jsi nenašel ten lék! Kdyby to byla alespoň nějak přínosné," povzdechla zklamamě nad mým nedávným rozhodnutím.

"Kdyby tu teď byla Klaris, byla by jsi už mrtvá!" omylem jsem vyhrkl ze sebe. Naštěstí na to hned zapomněla, když mě známá osoba otevřela dveře.

"Zaro! Tak rád tě vidím!" vyšel jsem z toho vězení, hned za mnou Allison.

Moje beznaděj přesvědčit Allison o tom, že jsem to musel udělat pro naši budoucnost, náš svět, se hned rozplynula. Byl jsem štěstím bez sebe, že ten teror skončil, že mi někdo pomohl, že nám někdo pomohl-

Uvědomil jsem si více věcí, mých celoživotních chyb. Kdybych si je uvědomil dřívěji, možná bych byl až tak silný jak naše záhuba, Smrt sedmdesát sedm..

Moc se zaobírám pomocí lidem, kteří o to nestojí. Všeobecně ti, kteří naopak po ni prahnou ji nikdy nedostanou. Ve všech případech jsou to lidé s velkou inteligencí, nikdy neprozradí svoje slabiny. Ikdyž dávají náznaky, jejich volání si nikdo nevšimne-

Hmm, popisuju tu teď sebe, nebo jen další řečnické otázky v úvaze??

Pokud to tedy nejsou lidé se stejným problémem, prahnoucí také po pomoci od jiných..

Tato simbióza následně vede k moci-

Klaris vychází právě z těchto psychologických faktů. To by znamenalo-

Musím se jí na to osamotě zeptat, jen já a ona, ani Sarah, žádný odposlouchávací zařízení, prostě jen my dva..

"Pětko!" vběhla mi do náruče. Nenápadně mne probodávala pohledem.

"Vy se znáte?" zajímala se Allison, založila si ruce na hrudi.

"Ano, je to můj kamarád. Vždycky každé ráno se potkáváme v jedné donutérii. Dáváme si vždy společně černé kafe, viď?" roztomile se zasmála.

Snažila se mi něco podvědomě naznačit.

"A-Ano," přiměl jsem se k nevinnému, dětskému úsměvu, objetí jsem ji neochotně opětoval.

"Měli bychom zmizet, než nás zase Luther zavře," navrhla naštvaně Allison. Má pravdu, tato naše přetvářka zabírá až moc drahocenného času, času na útěk..

"Dobrý ná-" přikývl jsem.

"P-Pětko, co se ti to stalo s rukou?" nenechalě mě to ani doříct, když zase začla předstírat zděšení.

Opatně mi odvázala uvázaný uzlíček kousku bílé, zakrvácené látky. Vlký vzduch podzemní chodby mi doléhal na odkrytou ránu-

"Nedotýkej se toho!" sykl jsem přes zaťaté zuby a instinktivně jsem ji prudce odstrčil na Allison. Jakýkoliv dotek na řeznou ránu mě nehorázně bolel, vyčerpával energii.

Ještě k tomu, když to bylo úmyslný.

Sotva to ustála, mezitím co já jsem se vydal směrem pryč, domů.

"Omluv se ji!" rozkázala mi agresivně Allison za mými zády, hlas se stále oddaloval a zeslaboval.

"Promiň Zaro, tvoje přetvářka je trapná,"

Zvedla se. Přestala si hrát s přetvářkou a její, teď už, pravdivá slova zazněla v dáli:

"Ty malej parchante!"

Moje další, vědomá chyba..

Otočil jsem se a přitom na stranu uhl její mířené ráně-

Jaktože se tak rychle dostala až tak blízko, až ke mně? Je to snad její skrytá schopnost, anebo jen mě dosud neodemknutá upíří schopnost? Takže těch výhod je ještě víc?

Píšu si další položku na seznam Otázek na Klaris..

"Nechte toho!" přerušila nás v zápětí Allison.

.

= = =

.

🧁

.

Taky by jste si dali hned po dočtení této kapitoly muffinky?? 😀

Kecám, jen mě to tak napadlo, ale dobrý sarkasmus-

Jinak jsem chtěla oznámit, že jelikož mám už shlédnuté všechny epizody až na 9., tak se budu snažit urychlit vydávání předchystaných kapitol-

To znamená, že každou sobotu DOPOLEDNE + každou středu ODPOLEDNE budou vycházet kapitoly- ikdyž to nebude vycházet do počtu (když to bylo 1x za týden tak 1x za 7 dní, což se hodilo do názvu knihy a celkově do atmosféry, teď to bude 2x týdně)

Jinak názory na s3e1-e9 můžete psát do komentářů, ale napiště předtím: SPOILER, jinak budu muset smazat komentář- =/

Děkuji za zvýšení aktivity, ikdyž nejsem takový typ, že to dělám pro aktivitu :D <33

písnička se hodí k charakteristice / osobnosti Zary..

.

slov: 865