🇨🇿 Vyvolení: Smrt 77 || Five Hargreeves ff [ DOKONČENO ]

★ 0.9 ☂︎ Mise II. + Familiar V̶A̶M̶P̶I̶R̶E̶ Thoughts

.

POHLED WAISE:

Bylo pozdě večer, odhaduji asi kolem 23:45. Tepve až teď jsme dojeli k našemu prvnímu cíli. Cesta nám trvala víc jak půl dne, skoro až celý.

Ostatní už museli určitě dávno už spát, taky bych usnul, kdyby si Ezro nevzal šest krabic energiťáků. Prý má každou na jeden den.

Zaparkoval jsem auto u vily, vyskočili jsme z mé dodávky.

"Máš to?" zeptal jsem se ho.

"Počkej," vyťukával nějaké kombinace nuly a jedničky do svého tabletu: "Hotovo,"

Sotva to dořekl, brána vily se otevřela. Vše bylo drahé, lesklé, kovové. Ale musím se soustředit na úkol, penízky musí počkat. Nerad si to přiznávám.

Vyrazil jsem dveře, rychle nabil samopal. Držel jsem ho pevně, byl jsem připravený.

Vila neměla žádné schody, proto nemohla mít ani druhé patro. Pokoj malé rozmazlené holky musel být někde blízko. Procházeli jsme okolo dveří, když si Ezro všiml.

"Waisi," zašeptal.

"No co je?"

"Podívej," přišel jsem k němu. Stál přímo před světlými dveřmi s nápisem:

Naše malá hvězdička
Anička ☆

Okamžitě jsme vhrli dovnitř, Ezro si zakryl oči. Přiznávám, rozstřílet devítiletou roztomilou holčičku skrz na skrz samopalem, no to chce mít na to žaludek.

Spustily se alarmy, ale to nám nevadilo. Okažitě jsem pobral průsvitnou sochu jednorožce, musel to být určitě pravý diamant, a prchali do auta.

"PROBOHA!" uslyšeli jsme naposledy zoufalý výkřik vycházející z pokoje. Byl tak hlasitý, že doléhal až před bránu vily.

.

POHLED PĚTKY:

Byl už večer, ležel jsem ve své posteli v Akademii a přemýšlel. Naše přidělené oběti jsme dávno už zabili. No, teda jenom já. Zara si furt četla nějakou knihu. Nejspíš nějaký román.

Konečně někdy jsem měl čas si shrnout a objasnit vše, co se za těch pět uplynulých dní stalo.

Nejprve mě přišla navštívit podivná holka z mafie, prosila mě, abych se k ní přidal. Slíbila mi schopnosti a mnoho dalšího, a tak dodržela dohodu. Probudil jsem se jako ještě částečný člověk, bez krvavě rudých očí i ostrých špičáků, na její základně..

Mezitím co ji Ezro jde s ostatními pomoct, já projedu všechny záznamy, na kterých je. Její taktiky a manévry jsou tak dechberoucí, až nad představou, že by to byla moje holka, jsem se rozplýval blahem..

Poupravil jsem ukradený náhrdelník, který jsem ji následně daroval. Doufám, že pochopila co jsem tím myslel, jsem její dvojitý spasitel. Ano, dvojitý. Lásky a osvobození..

Cestoval jsem do budoucnosti, vím co se stane, ale musím hrát nevědomého. Později ji osvobodím od jejich útrap, znovu se setkáme za dlouho, až v pekle. Taková je budoucnost..

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře-

"Můžu dál?" ozvalo se ženským hlasem.

"Minutku,"

Okamžitě jsem si nasadil zpátky šátek a brýle, nesmí o tom vědět. Měli by mě ještě za větší monstrum, jak jsem. A to do slova, nejen bych se tak prý choval, ale i vypadal.

"Můžeš," upravoval jsem si vlasy, když vcházela do pokoje.

"Pětko-" zarazila se. "Od kdy nosíš brýle a šátek?"

"A-Ahoj Vanyo, co potřebuješ?" zepat jsem se nejistě, znervózněl jsem kvůli tomu nutkání. Je člověk.

"Chtěla jsem se tě jen zeptat, kde jsi byl tři dny? Zmizel jsi, zničeho nic, jen tak. Měla jsem o tebe starost," zkárala mě.

"Ehm, já- Omlouvám se. Netušil jsem, že o mě bude mít někdo starost," odpověděl jsem upřímně. Nic jiného mě nenapadlo-

"Hlavně, že jsi už zpátky," mile se usmála, vzpomněla si: "Jooo, jinak nenašel jsi už náhodou ten lék pro Allison?"

"Bohužel, zatím ne,"

Začaly se mi třepat ruce. Nutkaní ji kousnout se pořád zvětšovalo. Cítil jsem tu překypující touhu po čerstvé lidské krvi. A ona provokativně stála přímo předemnou, pouhých několik metrů.

"Vanyo, o-odejdi z mého pokoje. Nechci, aby sis myslela, jak tě nerad vidím, ale je to nutné," vyzval jsem ji s náznakem časového presu.

"Pětko, jsi v pořádku? Třepou se ti ru-"

"Odejdi! Hned!" zvýšil jsem na ni hlas.

"Kdyžtak nezapomeň, jsem tu vždycky pro tebe-" usmála se. Úsměv zahodila hned, jak jsem se neřízeně, nekontrolovatelně teleportl za její záda, natáhl se k jejímu krku. Bleskurychle jsem oddálil hlavu od ní a zařval:

"Vypadni!"

Zadívala se na mě jak na vraha, zabouchla dveře. Konečně, nutkání pomaličku ustupovalo.

Sám sebe jsem uklidňoval:

"Všechno bude dobrý, nemusím přijímat tu chutnou, lahodnou krev," Pudy mi narušovaly myšlenky, doslova ovládly můj mozek.

Teleportl jsem se do temné kuchyně, vytáhl jsem z podavače nůž. Zaťal jsem zuby při zajetí špičky čepele po kůži, přesto jsem v tom pokračoval. Přeřízl jsem si tepnu, ze které hned začla stříkat proud krve.

V krizové situaci by to mělo postačit. Vyhrnul jsem si šátek a přiložil si zápěstí k puse.

Ten pocit byl uspokojující až nevysvětlitelný, ruka mě šíleně tepala, ale zároveň se vyplňovala moje touha i s dostávající se úlevou.

Zajímalo by mě, jak se asi ostatní cítili, když jsem je poprvé uviděl. A taky jak moc upsokujicí to muselo být pro Klaris, když se zakousla do krku chladnokravného vraha. Určitě její nejlepší chvíle života.

Jo no, je to šéfka a ta by stoprocentně nepila nějakou ubohou, obyčejnou krev, ale urozenou, královskou. Mohla taky nařídit někomu jinému, aby to udělal za ní. Ale naštěstí to udělala ona-

Co jsem si všiml, tak mi slunce přes den nespálilo kůži. Opravdu mám štěstí, vybral jsem si smrt jako jeden z mála jejích vyvolených.

Měl jsem už dostatečně, vzal jsem nůž a olízl zbytky mého DNA. Kdyby to vzal někdo od nich do laborky, zavřeli by mě za Allison do té nedobytné, ocelové bedny. No a kdyby mě přišli osvobodit, jejich setkání s mou rodinou by nedopadlo nějak moc dobře.

"Stůj! Kdo jsi?" ozvalo se za mnou, celý jsem stuhl. Probodával mě zezadu pohledem.

.

= = =

.

🦇

.

Devátá kapitola je na světě. Omlouvám se, že ji vydávám tak pozdě, ale musela jsem dneska vařit oběd, takže se to opozdilo.. :D

Mimochodem, co si myslíte o Pětkovi anebo jiných postavách? A jaký je vlastně vztah mezi těmi všemi? Názory můžete napsat do komentářů ÷)

(Ps. písnička je na druhou část kapitoly, text písničky přesně pasuje na danou situaci- >>> nechci to nějak spoilerovat 😏 )

.

slov: 991