🇨🇿 Vyvolení: Smrt 77 || Five Hargreeves ff [ DOKONČENO ]

2.1 ☂︎ V říši nočních můr

.

Otevřela jsem oči, dopadla jsem na tvrdou zaprášenou zem podsvícenou do ruda.

Zaraženě jsem se sama sebe zeptala..

"Kde to-"

Nestihla jsem to doříct, když jsem si při pohledu na temné zrudlé nebe, jediné paprsky, které čisté mraky propouštěly, dopadalo na jediné místo, uvědomila jsem si všechno.

Vyděšeně jsem začla utíkat k tomu místu, s nadějí, že tam budou.. Má rodina; Wais, Tobby, Ezro i Zara, můj Spasitel, Umbrella Academy, popřípadě kdokoliv je ještě přeživším, stejně jako já sama před sebou-

Když v tom, kolem levého boku mi těsně za zády proletěl šíp. Tak, tak jsem se mu vyhla neproplánovaným, nepromyšleným úskokem do strany..

V ten okamžik se strhla na mě vlna pozornosti- Všichni se obrátili pohledem na mě, natáhli své luky a kuše..

Z kama se vzali ti žoldáci?! Jasně, rozhlížela jsem se po obloze, než po zemi-

Ještě před nemalou chvíli po mě šlo jen pár bílých siluet mně nerozaznatelných, nečitelných z jejich blédé, světlé tváře, a teď jsem strhla na sebe celou jejich gardu..

-Byli podobní, jak když jsem potkala poprvé a i naposledy Waise, než jsem ho vlastní rukou zabila..

TAK POČKAT!

Nepromluvili a ani nezakřičeli na mě jediné slovo. Nezabývala jsem se ale v tento moment o rozpoznávání tváří, postav, lidí, ale o mé přežití..

Protože jsme byli na plánině s pár seschlými jehličninatými stromy, země zahalená do plazivé mlhy, vše do krvava, bylo uhýbání před šípy čím dál těžší; mířili přesně tam, kde očekávali můj další krok, můj další pohyb, moji další taktiku-

Byla jsem udýchaná, nevím, jak dlouho dokážu takhle ještě kličkovat, než doběhnu na ten konec záře-..

Potřebuju vědět, jestli někdo z nich přežil tuhle divnou, pravděpodobně dosti nakažlivou epidemii!!

"Klaris.."

-Jakokdyby se ono slovo vznášelo z rudého nebe dolů.

Podívala jsem se na nebe na dané místo, kde žádné čisté, bílé mraky se zářivými paprsky nevycházely, zato ale odtud vycházel ten sladký hlas..

Nevím proč, ale přitahoval mě, uklidňoval mě.. -Jako by to bylo vše, po čem toužím v jednom slově, ten klid a jistota, že to všechno dokážu, že se nevzdám a že dokážu dojít včas k paprskům pro moje všechno.

-V tom omámení pocitem bezpečí, pocitem v náruči mých nejbližších, jsem klopýtla o své vlastní nohy-

Nepozornost se trestá- Nedokáže totiž nic víc, než se vám jen pekelně, jak na zavolanou, se vymstít.

-a dopadla loktem na zem, dvakrát se přetočila v prachu i mlze. Do plic se mi dostal nepřijemný, dráždivý písčitý prach, který se rozvířil do vzduchu v důsledku mého prudkého pádu na zem.

Zvuk napnutých luků a letících šípů, i z kuší, najednou utichl. Šípy se zabodly do země, do kmenů seschlých stromů, anebo jen tak spadly nevládně volným pádem dolů..

Pokusila jsem se vykašlat všechen ten "leptavý písek" z dýchacích cest, kde působil nejhůř, pak jsem však po pár pokusech vzhlédla pohledem nahoru- Snažila jsem se o mluvu, když jsem uviděla nademnou stát bílou neznámou siluetu:

"P-Prosím, nezabíjej- nezabíjejte mě!" Odkašlala jsem si, uvelebila se do pohodlnější, méně vyčerpávající pozice: "Ani nevím, jak- jak jsem tu o-ocitla!" dořekla jsem zadrhaně, co jsem sotva popadla druhý dech..