Summer in California - Larry ✔

1

Sobota, 1. července

Louis

Ranní paprsky slunce mě pálily do zad. Bylo teprve osm hodin ráno, a přesto už mi v mé kožené bundě bylo horko. V ruce jsem třímal mobil, na očích mi seděly sluneční brýle a na zádech jsem nesl malý batoh. Takhle vybaven jsem si natěšeně procházel blízké ulice San Diega, směrem k Pacifické pláži.

Sice jsem byl v Kalifornii již tři dny, ale kvůli hektické práci a vyřizování spousty věcí, jsem si nějaké delší volno našel až dnes. Podle mapy města na mobilu jsem si rázoval ulicemi a snažil se v nich neztratit. Míjel jsem vysoké palmy, zvláštní krámky a skupinky sotva probuzených lidí. Ranní atmosféra tohoto města mi vdechovala dobrou náladu. Dnes to určitě bude skvělý den.

Po pár minutách cíleného proplouvání ulicemi se mi konečně vyskytl širší pohled na celou pláž a Pacifický oceán, jehož hladina se ztrácela v dálce. Spokojen, že jsem se pro jednou ihned neztratil, jsem na mobilu znovu najel na fotoaparát a vyfotil si první pohled na pláž. Cestou sem a mým zběsilým focením všeho možného jsem si připadal jako nějaký šílený turista, ale nestyděl jsem se za to. Co když se do San Diega už nikdy nepodívám?

Sešel jsem po vyznačené cestě až přímo na pláž, kde jsem si sundal boty s ponožkami, a odhalená chodidla vbořil do chladivého písku. S botami v rukou jsem ušel několik dalších stovek metrů dál, abych se dostal co nejdál od nově přicházejících lidí.

Několik chvil jsem jen bezcílně brouzdal pláží a na nic nemyslel. Bylo to tak uklidňující. Přišlo mi, jako bych rázem na vše zapomněl. Příjemný to pocit.

Ovšem, brzy jsem si znovu začal více všímat i okolí. Uvědomil jsem si, že z ostatních lidí na pláži už vidím jen nepatrně pohybující se tečky. Všechny zvuky města přehlušovalo šumění vln oceánu a... symfonie kytary a nesmělého zpěvu?

Zmateně jsem se za tím tichým zvukem otočil. Myslel jsem si, že na téhle odlehlejší části pláže jsem už jenom já, ale přímo pár kroků přede mnou seděl v písku neznámý kluk s kytarou v rukou.

Rozpačitě jsem zůstal stát na místě. Sice jsem viděl jenom jeho záda, ale i z tohoto úhlu pohledu mi přišel napjatý a zahloubaný do své činnosti. Nechtěl jsem ho nijak vyrušovat, ale ta úžasná hudba mě donutila tu ještě na chvíli zůstat.

Nakonec jsem se tedy pohodlně usadil do písku a ze svého batohu si vytáhl svou dnešní snídani. Vlastně mi asi i bylo jedno, jestli si mě tu ten chlapec všimne, jenom jsem doufal, že ho nijak nedostanu do rozpaků.

Přežvykoval jsem sousto pečiva a u toho se porozhlížel kolem sebe. Občas jsem se na toho kluka po očku podíval. Přes šumění vln oceánu jsem nemohl jeho slovům rozumět, slyšel jsem jenom jeho chraplavý hlas. Nedokázal jsem odhadnout jak je starý, hlavně mě na něm totiž zaujaly jeho dlouhé, tmavé kudrliny.

Zrovna jsem na něj znovu pohlédl, když se na mě nečekaně uprostřed tichého pobrukování otočil. Pohled jsem okamžitě strhl jinam, ale stejně jsem si byl vědom, že mě viděl.

„Vím, že tu jste už delší dobu. Sledujete mě?" bohužel jsem se odpovědi vyhnout nemohl, tak jsem pomalu pozvedl zrak k jeho maličkosti. A... dobře, musel jsem uznat, že byl zatraceně krásnej. Snad nikdy jsem se nijak zrovna netajil s tím, že mě více přitahují muži. Už jen proto jsem si celý jeho obličej okouzleně prohlédl. Bylo vůbec možné, aby měl někdo tak zelené oči a sluncem nazlátlou pleť?

„C-cože? Ne! Ne tak, jak si myslíš," vyhrkl jsem hned, co jsem si uvědomil, jak dlouho na něj už mlčky civím. Přišlo mi mnohem vhodnější mu tykat. Určitě mu nebylo ještě ani osmnáct let.

„Celou dobu na mě zíráte. Něco na tom asi bude," kytaru položil vedle sebe a celým svým tělem se ke mně natočil čelem. Bylo to zvláštní. Seděli jsme naproti sobě ve vzdálenosti kolem čtyř metrů a mezi námi byl jenom sluncem osvícený písek.

„No... zaujal mě tvůj zpěv," ruka s pečivem mi klesla k zemi, momentálně jsem se cítil trochu trapně.

„Oh... mám vám tu výmluvu věřit?"

„To je na tobě, hádám."

Nastala mezi námi krátká chvíle ticha, oba jsme jenom obezřetně sledovali toho druhého. Těkal jsem očima po jeho obličeji, tvářil se tak neutrálně, jako by mu všechno už bylo jedno.

„Proč jsi tady seděl tak daleko od lidí?" pohled jsem soustředěně zabodl do jeho bouřlivých smaragdů, jako bych v nich mohl odhrnout tu pomyslnou oponu a nahlédnout za ní do všech myšlenek, co se tam skrývají.

„Těmihle slovy si koledujete o to, abych se vás zeptal na tu samou otázku," nepatrně jsem se pousmál. Očividně si chce hrát na tajuplného cizince.

„Procházel jsem se."

„Já taky," odpověděl.

„Běžně se procházíš s kytarou v ruce?"

„Běžně lidem otravujete životy?"

„Vlastně ano, docela často," zašklebil jsem se. „A nevykej mi, prosím. Nemůžu bejt zas o tolik starší."

Chvíli se na mě jen mlčky díval, asi zvažoval, zda jsem pro něj dostatečně zábavný k delší konverzaci. Oči jsem sklopil na svou ruku, ve které jsem mačkal pytlík se sladkým pečivem. Nemohl jsem se na jeho líbeznou tvář vynadívat, byl fakticky okouzlující, ale kolem jeho rtů jsem nikde neviděl ty nepatrné vrásky po minutách nekonečného smíchu. Pořád se tvářil stejně neutrálně. Žádný úsměv. Žádný škleb. Prostě nic.

„Je mi sedmnáct," vydechl konečně po chvíli.

„Sedmiletý rozdíl mezi námi."

„Vypadáte starší," prohodil jen tak, mezitím co si začal znovu brnkat na kytaru.

„To nezní moc lichotivě teda."

„Jsem upřímný."

„Toho si cením," sledoval jsem, jak se s kytarou v ruce postavil. Myslel jsem si, že prostě odejde, ale on si místo toho přisedl blíže ke mně. Nad tím jsem se musel pousmát. Zatím jsem ho očividně nijak neznudil.

„Jak se jmenujete?" protočil jsem očima, když jsem si uvědomil, že mi zase vyká. No, co už.

„Louis."

„A dál?"

„Louis William Tomlinson."

„Rád tě poznávám. Já jsem Harry," už automaticky jsem natáhl ruku na potřesení. Chvíli se na ni obezřetně díval, jako bych ho měl s ní praštit, než nabízenou dlaň přijal. Nikdy jsem netušil, že může být obyčejné podání ruky tak trapné.

„Co jsem dokázal tak zázračnýho, že mi teď tykáš?"

„Oficiálně jsme se seznámili. Známe jméno toho druhého."

„To není úplná pravda. Ty jsi mi neřekl celý."

„Není podstatné."

„Právě jsi mi naznačil, že je."

„Zbytek si domysli."

„Proč mi ho nechceš prozradit?"

„Mám své důvody."

„A já je hodlám zjistit."