Summer in California - Larry ✔

4

Úterý, 4. července

Louis

Většinou jsem si zakládal na tom, abych svou práci odváděl bez sebemenší chybičky, ale když vám občas v průběhu práce zavibruje mobil s novou zprávou, jen těžko se dokážete naplno soustředit. Mohl jsem si sice vypnout upozornění, ale zprávy od toho kudrnatého paka, co se mi snažil dokázat, že má lepší vtipy jak já, byly až moc zajímavé na to, abych je ihned nečetl.

Třínohý donut: ukončuji diskuzi. Moje vtipy jsou prostě lepší, smiř se s tím

Víte, jeho přezdívku jsem nevybral já. Vybral ji generátor náhodných slov. S mým nejlepším kámošem Zaynem jsme se totiž kdysi dohodli, že každý náš nový kontakt pojmenujeme podle dvou slov generátoru. V ten moment jsme byli opilí, a takhle ten náš geniální nápad dopadl. Zayn se nikdy nesmí dozvědět, že se u mě jmenuje nezlevněná pleš, jelikož má svoje vlasy až moc rád. (pozn.au. ale všechna slova, kromě té plešky jsem fakt vygenerovala na internetu... to jen jakože autorka není na cracku, oke? :DD)

Já: nejsou.

Třínohý donut: jsou, ale už se nebudeme hádat

Já: o čem všem už jsme se za ty dva dny stihli pohádat?

Třínohý donut: fotbal, jídlo, existence Boha, knížky, filmy,...

Já: stále nechápu, jak jsi nikdy nemohl vidět Harryho Pottera, Hunger games nebo Labyrint

Třínohý donut: ty jsi zase nikdy nepřečetl jedinou knížku

Já: heej, přečetl

Třínohý donut: ??

Já: v první třídě to byl nějaký příběh o pavoučkovi

Já: ten pavouk žil v chalupě

Třínohý donut: není to moc morbidní na malé dítě?

Já: proč by mělo?

Třínohý donut: no tak někdo ho musel zabít, ne? Kdo by dobrovolně žil v chalupě s pavoukem?

Já: -_-

„Co se tak culíte na ten mobil? Vy nemáte co na práci?" leknutím jsem sebou trhl, čímž mi mobil málem vypadl z ruky. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. Byl jsem do psaní si s Harrym tak ponořený, že jsem na chvíli úplně zapomněl, že jsem stále v práci, na sobě mám oblek a na stole papíry, co jsem měl vyřídit.

„Jenom jsem někomu odepisoval," odkašlal jsem si, narovnal jsem se a mobil odložil co nejdál od sebe. Má nynější kolegyně, se kterou jsem měl celé tohle léto sdílet kancelář, na mě upírala zrak z protější strany místnosti, rudé rty přísně semknuté.

„Přijel jste sem snad dělat svou práci, na dopisování budete mít čas později, ne?" měl jsem chuť jí něco odseknout, ale zároveň jsem se tu s nikým nechtěl hned během prvních dní rozhádat.

„Jasně, pardon," zamumlal jsem nakonec a vytěsnil svůj vibrující mobil na stole z hlavy.

***

Byly zrovna čtyři hodiny odpoledne, když jsem nervózně přešlapoval v jedné ulici, jejíž název jsem už zapomněl a čekal, až se tu někde zjeví Harry. Slíbil mi totiž, že se pro tenhle den stane mým průvodcem a ukáže mi tu alespoň nejbližší okolí co se mého dočasného bydlení týče.

Už jsem tu takhle postával deset minut a pozorně si prohlížel každého člověka, co touhle ulicí bloumal. Kudrnáče jsem stejně ale přehlédl. Zjistil jsem to pomocí ruky, co mi přistála na rameni a hlubokému hlasu, jenž mi náhle zařval do ucha: „Ahoj!"

„Do prdele, Harolde!" trhl jsem sebou, načež jsem se na něj ihned otočil. Ruku jsem si automaticky položil na hruď, kde mi zběsile tlouklo srdce. Přišlo mi, že za to nemohlo jenom to leknutí, ale i Harryho přítomnost.

„Lekl ses?" poškleboval se mi, jako by to snad nebylo zjevné.

„Nenazýval bych to leknutím," Harry jenom vědoucně pokýval hlavou, až se mu tím pohybem zatřásly dlouhé kudrliny, jež mu rámovaly obličej.

„Pěkný vlasy," vylétlo mi z úst dřív, než jsem si to stačil rozmyslet. Na jeho rtech se vyrýsoval polichocený úsměv, jenž mu svítil i v očích.

„Teď bych ti měl asi taky něco pochválit, že?" odtušil.

„Já jsem fešák od přírody, jedna pochvala nebude stačit," pronesl jsem sebevědomě, za což jsem schytal jemné dloubnutí loktem do břicha.

„Líbí se mi tvoje oči."

„Oči?" zopakoval jsem po něm a následoval jeho kroky. Všiml jsem si, že mu nepatrně zrůžověly tváře. Byl fakt roztomilý.

„Jo. Neznělo to trapně?" zeptal se, ale dříve než jsem stačil odpovědět, mi začal popisovat, jak na sebe místní ulice navazují. Sice jsem zaslechl každičké slovo, co opustilo jeho rty, ale má pameť z toho pobrala sotva polovinu. V hlavě jsem si tedy označil, že nesmím vyjít do zákoutí San Diega bez jakékoliv mapy, jinak mě už nikdo nikdy nespatří.

„A tady je můj oblíbený obchod s hudebními nástroji," prošli jsme sotva tři dlouhé ulice, když se Harry zastavil a rukou poukázal na malý, zapadlý obchůdek, jehož výloha byla zevnitř zakrytá těžkým závěsem.

„Je otevřeno?"

„Je, ale majitel je trochu mrzout. Musíš si dávat pozor, co před ním řekneš. Pod tou nepříznivou slupkou se ale skrývá docela fajn chlapík," řekl s pohledem stále upřeným na tu malou budovu. Z obchodu jsem zrakem sjel k Harrymu. Tohle živé setkání bylo tak moc odlišné od toho celovečerního a nočního dopisování si o naprostých blbostech. Ráno jsem sice vždy vypadal jako živá mrtvola, ale ty zprávy opravdu stály za to. Při pouhém odepisování jsem měl totiž čas si odpověď řádně promyslet a nebál jsem se mu napsat prakticky cokoliv.

Ale jeho maličkost a hlavně ty dva smaragdy mi to ztěžovaly. Měl v nich nevyřčenou výzvu, ať si jen zkusím říct, nebo udělat něco špatně.

A já se k tomu neopovážil.