Summer in California - Larry ✔

epilog

(den před L odjezdem) Sobota, 19. srpna

Harry

Noční vítr mi cuchal vlasy. Široký úsměv na mé tváři jako by ani nebyl můj, nýbrž těch látek co jsme za dnešní večer už pozřeli. Měl jsem pocit, jako bych přímo letěl. Mé nohy dusaly po chladném plážovém písku, tmavé prameny vlasů mi vlály v silném větru. Slyšel jsem za sebou Louiho smích. Také běžel. Ani jeden z nás nevěděl kam, takhle to totiž vypadalo jako kdybychom letěli přímo do náruče temného oceánu. Jeho voda byla rozbouřená, mohutné vlny narážely do nedalekého útesu. Nastával příliv.

Po noční obloze neplul jediný mrak. Krása jasných hvězd a měsíce v úplňku nám byla plně vystavena na obdiv. Po neklidné hladině oceánu tančila bílá zář měsíce, nyní byla jediným světlem v této půlnoční temnotě. Pokud jsem tedy nepočítal všechna světla velkého města, jež takhle z dálky vypadalo jako pěst na oko.

„Poběž, Lou!" křikl jsem na kluka za mnou. Neopovažoval jsem se na něj ohlédnout, měl jsem strach, že tím celou tuhle kouzelnou chvíli zkazím. Měl jsem pocit, jako by mé opravdové vědomí bylo zatlačeno někam do kouta mé mysli a celé mé tělo skončilo ve spárů velkého množství alkoholu a trochy drogy, kterou jsme dneska oba pozřeli díky Zaynovi. Byl zázrak, že jsem vůbec byl schopen běžet rovně.

Nevěděl jsem, jestli bylo správné si to všechno nacpat do těla. Jasně, neměl bych na to ve svém věku ještě ani sáhnout, ale netušil jsem, zda bych dnešní večer bez toho zvládl. Takhle jsem alespoň tolik nemyslel na Louiho zítřejší odlet do Londýna a jen si užíval poslední společnou noc.

„Počkej! Já-já už nemůžu," vítr mi do uší zašeptal slova, jež původně vyšla z Louiho úst. Pomalu jsem zastavil a ohlédl se za sebe. Ve výhledu mi zavazela clona mých kudrlin. Zahihňal jsem se, jakmile jsem uviděl Louiho sedět v písku několik metrů ode mě. Nevím, co mi na tom přišlo tak vtipné.

Klopýtavě jsem k němu doklusal. I přes hukot větru jsem slyšel jeho splašený dech. Padl jsem na kolena a dlaně mu položil na obě tváře. Usmál se. Ve tmě se zaleskly jeho bílé zuby, litoval jsem, že si kvůli tmě nemohu znovu prohlédnout přesné kontury jeho obličeje. Chtěl jsem se v tento jedinečný moment ztratit v jeho očích.

„Dneska je tu nádherně. Připadám si, jako bych byl volný. Jako bych mohl létat. Ještě nikdy jsem nic takového necítil. Je to zvláštní, ale líbí se mi to," šeptal jsem, přičemž jsem se rozhlížel kolem sebe, až jsem pohledem znovu spočinul na jeho obličeji.

„No ty máš dost," zamumlal Louis. Prsty mi odhrnul kudrliny, s jimiž si pohrával vítr. Otřásl jsem se zimou, chyběl mi náš neohrabaný běh, při němž se mé tělo alespoň zahřálo.

Mé dlaně stále spočívaly na jeho tvářích. Přiblížil jsem se hlavou natolik, abych mohl políbit jeho rty. Tohle mi určitě bude chybět. Slíbával jsem mu ze rtů jejich sladkou chuť, přičemž jsem se mu prsty prohraboval v zacuchaných vlasech. Jeho horké dlaně zahřívaly mou prochladlou kůži, přičemž mi do těla vysílaly příjemné mravenčení. Z opileckých polibků nás vyrušila až ledová voda, jež nám zasáhla nohy. Neochotně jsem se od jeho líbezných rtů odtrhl, jenom abych viděl stoupající hladinu vody, která se k nám pokaždé přiblížila o pár centimetrů blíže.

„M-měli bychom jít," hekl Louis, načež se pokusil neohrabaně postavit na roztřesené nohy. Vnitřně jsem věděl, že má pravdu, ale mé mysli stejně nyní vévodily omamné látky, jež na to očividně měly úplně jiný názor. Ztěžkla jsem se vyhoupl na zesláblé nohy a jen zůstal zírat na oceán přede mnou. Adrenalin v krvi mi stoupal.

„Ještě ne," šeptl jsem i přesto, že jsem pociťoval ledovou vodu, jež mi zamokřila boty. Mé oči stále ulpívaly na bouřlivých vlnách oceánu. Ještě nikdy jsem neplaval v oceánu v noci, nebyl snad čas to napravit? Musel jsem se zasmát svému vlastnímu nápadu.

„Kdo doplave nejdál?" vyzval jsem Louise, jenž na mě v reakci překvapeně vykulil oči. Karamelové vlasy se mu lepily ke zpocenému čelu, na němž se mu rýsovaly vrásky jasného nesouhlasu s mou výzvou. Tenhle detailnější pohled na jeho tvář mi poskytl bílý svit měsíce.

„Co blbneš?" ozval se za mnou jeho vystrašený hlas, když jsem si z nohou sundal boty s ponožkami a odhodil je za sebe na pláž, odkud je za chvíli měla odnést jedna z mohutných vln.

„No tak, Louisi! Není to tak hrozný!" křikl jsem na něj se smíchem, jakmile jsem obnaženými chodidly vběhl do vody až po kolena. Věnoval jsem mu poslední rozesmátý pohled, než mě bez jakéhokoliv varování prudce strhla přílivová vlna.

Překvapený výkřik mi uvízl někde v hrdle. Omamné látky zpomalily mé reflexy. Na prvních pár vteřin jsem si ani nedokázal uvědomit, co se právě stalo. Cítil jsem cizí sílu, jež mě tlačila jedním směrem. Hlouběji do oceánu. Nedokázal jsem dech zadržet příliš dlouho. Mé oslabené a zmatené tělo nebylo schopné se zorientovat, či něco udělat pro své přežití. Byl jsem tak bezmocný, cítil jsem sílící pálivý pocit v plicích. Tak takhle jsem měl umřít?

Zalykal jsem se vodou, snažil jsem se vyváznout síle oceánských vln, ale byl jsem jimi pevně sevřen v jejich spárech. Nehodlaly mě pustit. Voda mě unášela do temnoty oceánu a já s tím nemohl udělat nic. Hrudník jsem měl v jednom ohni, slaná voda mi zaplnila dýchací cesty a znemožnila mi dýchání.

Chtěl jsem brečet, řvát, rvát se. Ale nic z toho jsem nemohl. Z posledních sil jsem se snažil uniknout proudu, jenž mě táhl daleko od pláže. Svůj pohled jsem upíral na jasnou hladinu nade mnou. Byl jsem jí tak blízko. Stačilo by jen natáhnout ruku, ale to já už nedokázal.

Říká se, že lidé dělají v opilosti chyby. Měla mě ta má snad stát život? Měl jsem pocit, že slyším něčí křik. Louis.

Okamžitě se mi v mysli mlhavě vybavily tváře, jež jsem znal. Babička, Louis,... maminka. Byla tohle snad cesta za ní? Nebylo na ni ještě moc brzy?

Přestal jsem bojovat, jelikož to bylo k ničemu. Asi mi bylo souzeno umřít mladý, navždy ztracen v hlubokých vodách oceánu. Pálivý pocit na hrudi mě přešel, necítil jsem už nic. Padal jsem stále hlouběji a očima jen hypnotizoval hladinu nade mnou. Vzdalovala se. Byl jsem ještě vůbec ve svém těle?

Zrak se mi zamlžoval, před očima mi tančily černé tečky. Smrt si mě pomalu stahovala do své náruče. Umíral jsem a přitom litoval spousty věcí. Nejvíce mě ale mrzelo, že jsem Louimu nestihl říct, jak moc ho mám rád. Mohl jsem ho i milovat? Možná, sám jsem své city k němu nedokázal úplně rozeznat.

Poslední vteřina pohledu na hladinu nade mnou, než mi víčka pevně klesla dolů. V poslední chvíli jsem cítil dotek cizí ruky. Pevně mě držela za zápěstí a snažila se se mnou pohnout.

Bylo to opravdové nebo to byla jen iluze?

***

Co říkáte na tento zvláštní konec? Sama totiž nevím, co to má být :Ddd

Nicméně doufám, že jste si knížku užili a pokud vás moje tvorba ještě stále neodradila, můžete se jít podívat na novou Larry fanfikci, co jsem dnes vydala. Budu jen ráda <3

All the love.

_fallen_butterfly_