Summer in California - Larry ✔

2

Harry

Zaraženě jsem zíral na toho bruneta, jako by právě neřekl ta slova, co jsem zaslechl. V ruce jsem pevně svíral krk kytary. Při nejhorším bych ho s ní mohl přetáhnout po hlavě.

„Jak jako, že je hodláš zjistit?"

„Co když se nyní třeba bavím s nějakou celebritou?" přemýšlel jsem, jestli svou úvahu myslí vážně. Pohled jsem zabodával do jeho očí. Rád bych jejich barvu k něčemu přirovnal, ale přišlo mi, že takový odstín modré snad nic nemá. Ani ty klidné vlnky oceánu či azurově modré nebe.

„Uhh... prostě tu pro několik lidí v tomhle městě nemám zrovna moc dobrou pověst. Naštěstí je teda San Diego velký město, takže šance, že někoho z těch pár lidí potkáš, je prakticky nulová, ale stejně...," odmlčel jsem se. Začínal jsem litovat, že jsem už předtím raději neodešel. Nesnášel jsem seznamování se s novými lidmi. Všichni byli vždycky tak moc zvědaví.

„Zabil jsi někoho?"

„Ne."

„Znásilnil?"

„Ne."

„Ukradl jsi někomu gumovou kachničku?"

„Co to je za otázku, vypadám snad jako zloděj gumovejch kachniček?" obrátil jsem oči v sloup. Louis v odpověď jenom pokrčil rameny, čímž mi zrovna moc nepolichotil. Na chvíli se mezi námi rozhostilo příjemné ticho. Chtěl jsem si jeho tvář detailněji prohlédnout, uchovat si ji tak v mysli na několik dalších dní, ale bránil mi v tom jeho pohled. Zrak jsem sklopil k sobě do klína, nebylo mi moc příjemné, když se na mě tak intenzivně díval. Takové pozornosti si mohu dosti "užít" večer. V klubu.

„Usměj se," šeptl Louis. Zmateně jsem vzhlédl. Opravdu řekl to, co jsem slyšel?

„Cože?"

„Usměj se," nechápavě jsem po jeho slovech nakrčil obočí.

„Proč?"

„Vůbec ses zatím neusmál. Znervózňuje mě to."

„Jsi zvyklý potkávat jenom lidi s těmi falešnými škleby?"

„Některé úsměvy nejsou falešné."

„Většina jo," lehce jsem naklonil hlavu na stranu, když se začal hlásit o slovo letní, osvěžující vánek. Ten chladný vzduch mi po celém těle způsoboval husí kůži. Stejně jako Louisovy zkoumavé pohledy. To se mi běžně nestávalo. Proč jen jsem na něj reagoval takhle?

„Jsi na mě naštvaný?" zeptal se Louis.

„Měl bych?"

„Vyrušil jsem tě z tvé hudební chvíle. Asi jsi zrovna moc nestál o něčí přítomnost," dodal.

„Nejsem. Ale chvilkový klid od všech lidí by se mi hodil. V práci jich tam potkávám až moc."

„Ty už chodíš do práce?" zeptal se udiveně. Čekal jsem, až to už nevydrží a položí mi všechny ty zvídavé otázky, co ho určitě pálily na jazyku.

„Je to... brigáda, řekněme."

„Kde pracuješ?"

„Odsoudil bys mě."

„Jak to můžeš vědět?"

„Všichni mě za to odsoudili. Domysleli si na tom věci, které nejsou pravdivé."

„To je ta tvá špatná pověst?" jenom jsem nejasně přikývl. Zrak jsem sklopil na jeho prsty, v nichž pevně mačkal pytlík s nějakým sladkým pečivem. Dělá to jenom tak, nebo ho má přítomnost znervózňuje?

„Proč jim teda nevysvětlíš, jak je to doopravdy?"

„Nevěřili by mi. Už jsem to zkoušel. Nedokážou pochopit, že někdy člověk prostě nemá na vybranou. Je to složitý," povzdechl jsem si. Neměl jsem náladu se bavit o mých osobních problémech. Vlastně jsem neměl náladu se s někým bavit celkově. I tak jsem tu ale stále seděl a zůstával v Louisově přítomnosti. Možná to bylo tím, že jsem už dlouho neviděl tak zatraceně hezkýho muže.

„Času máme dost."

„Prostě... jsem tanečník, jo? To ti zatím musí stačit," nejdříve jsem vážně chtěl říct, že jsem tanečník u tyče v gay strip klubu, ale pak jsem si uvědomil, že sladká nevědomost bude asi lepší. Alespoň prozatím.

„Dobře. A... huh, jak se jen mám zeptat...," zvědavě jsem s ním na chvíli navázal oční kontakt. Moc dlouho ho ale neudržel, očima nervózně těkal všude kolem mé maličkosti. Trošku mě tím děsil, ale v duchu jsem uznal, že takto nejistý vypadá i docela roztomile.

„Na co?"

„Dáš mi své telefonní číslo?" zadrmolil potichu. Na jeho plných rtech mu pohrával nepatrný úsměv. Docela mě tím zaskočil. Vážně po mně chce moje telefonní číslo? Nepřeslechl jsem se jenom?

„No... já... totiž...," odkašlal jsem si. Co jsem mu měl říct? Docházelo mi, že dát mu ho by znamenalo častější kontakt. A častější kontakt by znamenal bližší seznámení. Měl jsem vůbec zájem si ve svém životě uchovávat dalšího člověka?

„Asi ne, promiň."

„V pohodě. Ale přesně za tři minuty se tě zeptám znovu," zazubil se na mě. Chtěl jsem mu jeho vřelé úsměvy oplatit, ale nějak mi to nešlo. Jak dlouho jsem se už nezasmál?

„Budu s tím počítat."

„Pěkná kytara," rukou náhle nedbale poukázal na nástroj, jenž jsem měl položený na stehnech. Sklopil jsem zrak do svého klína a prsty neskutečně opatrně přejel po drobném zlatavém písmu, jež se vyjímalo podél strun. Jako by po mém doteku mohlo zmizet.

for my last sun in the dark

„Jo... maminka měla vždycky na všechno dobrej vkus," šeptl jsem s prsty stále spočívající na tom hladkém dřevě kytary. Zíral jsem na těch pár slůvek. V duchu se mi vybavovalo všechno, na co jsem nechtěl vzpomínat. Teda... alespoň ne před ostatními lidmi, jelikož jsem si byl jistý, že se zase rozbrečím. Stejně jako teď. Už jsem ten pocit znal. Netrvalo moc dlouho a v očích mě začaly štípat slané slzy, které se tak moc toužily dostat na svobodu. Zamrkal jsem a kousl se do rtu, abych jim v tom zabránil. Už je to několik let, tak proč ten zatracenej pláč pořád nedokážu ovládat?

„Měla?" zopakoval po mně Louis jako robot. Raději jsem se na něj už nepodíval, nechtěl jsem, aby viděl mé vlhké oči. A taky jsem nechtěl zase spatřit ten známý, soucitný výraz, jenž poté vždy najdu na lidských tváří.

„Nehoda?" odtušil Louis, ale já jenom záporně zavrtěl hlavou.

„Rakovina," zamumlal jsem. Bylo mi jedno, jestli mě slyšel nebo ne, stejně ho pravděpodobně už nikdy neuvidím.

„Ani nevíš, jak moc je mi to líto, Harry. Nikdo by neměl přijít o část rodiny v tak mladém věku," kdyby jen část rodiny, Lou...

Další chvíli jsme seděli mlčky. Ani jeden z nás netušil, co vhodného by měl nyní říct. Sluneční paprsky mě nepříjemně pálily v obličeji, na němž mi zasychala jediná slza, která mi stekla po líčku.

„Louisi?" zašeptal jsem náhle. Odpovědi se mi dostalo jenom v podobě tichého zamručení. „Rozvesel mě nějak, prosím. Už mě unavuje pořád jenom brečet."

„Tak fajn, ale nejdřív...," na pár vteřin se odmlčel a přemýšlivě našpulil rty. „Usměj se, květinko. Pláč ti nesluší."

„V mém životě není moc co k úsměvu."

„Dej mi pár dní a dokážu tě rozesmát."

„To zní jako výzva."

„Výzva, ke které potřebuji tvé telefonní číslo."

„Ty s tím nepřestaneš?"

„Ne. Ale jsem tu jen na celé léto. Jaká je pravděpodobnost, že v životě znovu potkám takového krásného chlapce?"