Summer in California - Larry ✔

15

Harry

„Prohráls," poznamenal Louis, jakmile film skončil a na řadu přišly titulky. Zkřivil jsem rty do zklamaného úšklebku, přičemž jsem se snažil ovládnout červeň, jež se mi rozlévala ve tvářích. „Asi nejsi takový odborník, jak sis myslel."

„Já vím," odpověděl jsem suše. Do úst jsem si nacpal poslední sušenku, co ještě zbyla. Napadlo mě, že bych se tak možná mohl vyhnout těmto trapným rozhovorům. Louis na to ale očividně měl jiný názor.

„Musíš splnit svou část prohry," málem mi zaskočilo. Vyjeveně jsem svůj zrak obrátil k modroočkovi, jenž se vedle mě zákeřně poškleboval. Nečekal jsem, že zrovna on na tom bude tak lpět.

„J-jako tady a teď?"

Louis se vteřinu kochal mým zděšeným výrazem, než mu zacukaly koutky a jeho obličej se zkřivil zadržovaným smíchem. „Jasně, že ne. Vždyť to byl jen vtip, ne?"

„Uhm, jo, jasně."

„No nic, jdu se napít vody. Ve skutečnosti je to ale jen krycí historka, jelikož vám jdu vykrást byt."

„Mhmm, užij si to," zahuhlal jsem nepřítomně. Louis se uchechtl, načež zmizel z mého pokoje. Na chvíli jsem zůstal sám. Zaraženě jsem zíral na obrazovku mého notebooku, myšlenky mi běhaly hlavou jako splašené. Už od dětství jsem byl hrozně soutěživý, prohrát něco mi mnohdy dělalo problém přijmout. Tentokrát mi to ale nevadilo. Vlastně mě spíše děsilo, že bych svou část prohry splnil i rád...

***

„Myslím, že mi tvoje babička hodila něco do pití," vyhrkl ze sebe bez dechu Louis hned, co za sebou zavřel dveře od mého pokoje. Sledoval jsem ho s přivřenýma očima z pohodlí mé postele. Bylo už osm hodin večer, čekal jsem jen, až mi oznámí, že odchází. Zatím ale nevypadal na to, že by to kdykoli vůbec měl v plánu.

„Proč myslíš?"

„Dívala se na mě jako by mě chtěla zabít. Mám z ní strach. Je děsivá," zamumlal, načež si odložil sklenici na noční stolek a lehl si těsně vedle mě. Neodvažoval jsem se jeho směrem byť jen pootočit hlavu, cítil jsem mezi našimi těly vzdálenost jen pár centimetrů. Raději jsem svůj pohled tupě upřel na mou kytaru v rohu pokoje.

„Je tu trapný ticho. Proč tady vlastně tak ležíme?" zeptal se Louis.

„Nevím jak tebe, ale mě dnešek nějak zmohl."

„Půjdeš spát?"

„Bohužel ne. Mám ještě práci," povzdechl jsem si nevesele. Nesnášel jsem to, co jsem musel dělat, abych si něco přivydělal. Už jsem se nemohl dočkat, až se práce v klubu jednoho dne zbavím.

„Nevypadáš zrovna nadšeně," poznamenal.

„Jó, to tak lidi vypadaj, když mají pracovat přes noc," pronesl jsem suše.

„Jasně, chápu. Možná bych měl už jít," zbrkle jsem k němu otočil hlavu. Jasně, že jsem nechtěl, aby už šel. Nemohl jsem ho tu ale jen kvůli své potřebě nebýt pořád sám, přinutit tu zůstat se mnou. Pravděpodobně měl na večer lepší plány.

„Tak běž."

„To mě vyhazuješ?" přestal hypnotizovat strop nad námi a dotčeně na mě pohlédl.

„Možná?"

„Vlastně se mi už nikam nechce. Jsem tu spokojený. Mám tu totiž tebe," zaculil se. Líčka mi po jeho slovech lehce zrůžověla, srdce se mi šťastně zatetelilo. A to i přesto, že jsem v jeho řeči pochytil ten slabý podtón vtipu. Proto jsem si neodpustil kousavou poznámku: „To znělo jako klišé z hodně špatný romantický knížky."

„Snažil jsem se. To musíš ocenit," nic jsem mu na to neodpověděl, takže se mezi námi rozhostilo příjemné ticho. Louis už znovu pohledem hypnotizoval strop, čímž mi dal perfektní příležitost si znovu prohlédnout celý jeho obličej a zapamatovat si tak veškeré rysy jeho tváře. Měl jsem chuť o něm napsat píseň. Vsadit jeho maličkost jako hlavní postavu do řádků písně s nesmyslným příběhem.

„Proč se na mě tak díváš?" koutky jeho rtů se vytvarovaly do úsměvu, načež na mě spočinul jeho pohled. Zrak jsem rychle strhl jinam, ale i tak jsem se cítil trapně. Právě jsem ho tu doslova okoukával.

Nervózně jsem si prsty promnul kořen nosu. Chystal jsem se využít jeho otázky a říct něco, co jsem toužil udělat už, když jsem ho dnes viděl u vchodových dveří. „Chci tě políbit."

„Do toho, kudrnáči. Já nekoušu," nemusel říkat víc. Naše rty se brzy setkaly v jemném polibku. Možná jsem dnes naši sázku prohrál, ale zároveň vlastně i vyhrál. Jednou totiž nastane den, kdy i splnění mého úkolu přijde na řadu.