Summer in California - Larry ✔

20

Pondělí, 7. srpna

Louis

Znovu jsem ho potkal. Po dvou letech od našeho ne zrovna hezkého rozchodu jsem měl znovu tu možnost spatřit jeho tvář. Tvář, kterou jsem dříve vídával dennodenně. Znovu si jeho obličej spojit s jeho jménem. Christian Briggs. Věděl jsem, že z Londýna tehdy odjel. Ale jak zatraceně velká náhoda to musela být, aby se můj ex přítel nastěhoval do stejného města, ve kterém jsem měl strávit celé léto? Jak velká vůbec mohla být pravděpodobnost, že bude vlastnit klub, kde zrovna pracuje kluk, o nějž mám fakt zájem? Dříve velká zeměkoule se rázem scvrkla do malé kuličky. Svět očividně nebyl tak velký, jak jsem si ještě do nedávna myslel.

Musel jsem na naše znovushledání pořád myslet. Měl jsem z něj smíšené pocity. Chápal jsem Chrisův vztek, za všechny problémy v našem bývalém vztahu jsem koneckonců mohl vlastně jen já. Zároveň jsem ale pociťoval lehký strach, jenž jsem se marně snažil zatlačit do zákoutí své mysli. Chris byl vždy pomstychtivý a někdy až přehnaně cílevědomý. Když se v něm tohle sešlo dohromady, nikdy z toho nevzešlo nic dobrého.

Napadalo mě, že pokud najde jediný způsob, jímž by mi mohl ublížit alespoň trochu tak, jako jsem já kdysi ublížil jemu, chopí se ho. Anebo ne. Dva roky jsou dlouhá, a zároveň až směšně krátká doba. Třeba se během té doby zvládl změnit. Nebyl jsem si tím ale jistý. Vždy mě totiž dokázal naprosto překvapit.

***

Středa, 9. srpna

Harry

Dnes se mi nepracovalo moc dobře. Z hlasité hudby mě už bolela hlava, stejně jako z toho neumlčitelného proudu myšlenek, co mi již pár dní překáželo v hlavě. Od neděle jsem se s Louim neviděl. Vážně jsme se spolu vyspali a potom se přestali mezi sebou bavit? Přemýšlel jsem nad tím, jestli je Louis v pořádku. Měl jsem se mu ozvat - nebylo to tak složité - ale já prostě nemohl. Měl jsem v sobě totiž obrovské nutkání nejdříve zjistit, co se mezi ním a mým šéfem stalo. Čas ale neúprosně běžel, hodiny odtikávaly vteřiny do datumu Louiho odletu.

„Dnes je tu docela narváno, hm?" ozval se hlas osoby, jež obsadila barovou židli vedle mě. V ruce jsem pevně sevřel svou skleničku s alkoholem - potřeboval jsem něco, co mě posílí na únavný zbytek večera.

Byl jsem překvapen, když se z člověka vedle mě vyklubal můj šéf. „P-pane Briggsi? Co tu děláte? Nikdy tu během večera nebýváte."

„Myslím, že bych ti měl něco říct," zaujatě jsem narovnal dosud shrbená záda. Briggs mi nikdy netyká, tedy ne pokud se mi nechystá říct něco vážného. A mě nenapadalo nic jiného, o čem by se mnou mohl chtít mluvit, než byl Louis. Musel jsem uznat, že mi vážně krásně vletěl do náruče. Chtěl jsem za ním totiž zajít už v minulé dny, ale nenašel jsem tu odvahu. „Jde o Louise, že?"

„Samozřejmě. O koho jiného by taky šlo," odmlčel se, načež si lokl ze své vlastní skleničky. Vypadal, jako by neměl tušení, kde začít. Všechny otázky, co se mi draly na jazyk, jsem musel trpělivě držet v sobě. Nastala chvíle, kdy jsem se konečně mohl něco dozvědět. A očividně to nebude nic hezkého vzhledem k zamračenému pohledu na bledé tváři mého šéfa. „Mám dojem, že se mi to nebude úplně líbit..."

Briggs mou nahlas vyslovenou myšlenku zcela ignoroval, což mě v tom akorát tak utvrdilo. „Řekni, Harry, jak dlouho už se s Louisem znáš?"

„Proč to potřebujete vědět?" nejspíše to bylo něco v jeho jindy netečných očí, co mě donutilo mu vteřinu na to rezignovaně odpovědět. „Poznali jsme se začátkem července." 

„To jsem si mohl myslet. Je pořád úplně stejnej," procedil skrze zaťaté zuby, přičemž pohled upřel na bar před sebou. Hluk co nás obklopoval, mu očividně nedělal žádný problém ve ztracení se ve vlastních myšlenkách. Odkašlal jsem si. „Jak to myslíte?"

„Opravdu to chceš vědět?" souhlasně jsem přikývl. Svými odmlkami mě už pomalu začínal děsit.

„Fajn. Louis je děvkař."

S obrácením očí v sloup jsem se uchechtl. „To jste si teď vymyslel? Docela ubohý, nepřijde vám?"

Nic mi na to neřekl, jenom se zhluboka napil ze svého pití. Rozhodl jsem se přistoupit na to, co mi tu řekl. „Fajn. Dejme tomu, že vám to věřím. Podle čeho to usuzujete?"

„Před dvěma roky jsem s ním chodil. Myslím, že naši tragickou love story můžu přeskočit. Ale není to až tak dávno, co mě podvedl. Kdyby jen jednou, ale on několikrát. Hajzl," odplivl si, načež nechal do svého krku stéct posledních pár kapek jeho drinku.

„Ehm, tím mi chcete naznačit co? Jakože mě Louis teď někde podvádí? Vždyť spolu ani nechodíme...," můj hlas zakolísal, až se úplně vytratil. Tohle uvědomění mě pokaždé dostalo úplně stejně. Nechodíme a nikdy nebudeme.

„Zajímavé. A přesto by tě naštvalo, kdyby spal ještě s někým jiným, hm?"

„No...," co jsem mu na to měl říct? Jasně, že by mě to naštvalo.

„Nejsem zase tak blbej, jak si o mně nejspíše myslíš," momentálně mi připadal jako ten nejhloupější člověk na světě. Začínal jsem uvažovat, jestli se toho alkoholu nenapil až moc.

„Ale mám ten dojem, že ty jsi spíše ten, s kým Louis podvádí někoho jiného-"

„Cože?! To je naprosto směšný! Jak dlouho jste si tuhle historku připravoval? Louis nikoho jinýho nemá a-a i kdyby, tak... tak, ehm...," odkašlal jsem si, jelikož můj hlas nabral chraptivý podtón. Chtěl jsem dokončit svou větu, ale nenapadala mě slova, kterými bych to udělal. I kdyby někoho měl, tak... mi lhal? Ocitl jsem se snad v milostném trojúhelníku? Rozvracím někomu vztah? A... moment, proč jsem nad tím vůbec začal přemýšlet-

„Scénář je pokaždé naprosto stejný," přerušil tok mých myšlenek Briggs. Má slova očividně úplně přešel, jeho hlas byl až přehnaně klidný vzhledem k tématu, o němž hovořil. Zněl, jako kdyby mi odříkával něco, co se učil nazpaměť před tím, než za mnou přišel. To mě akorát tak více utvrzovalo v tom, že je tohle všechno jenom vymyšlená historka. Přesto ve mně zanechávala ohledně Louise jisté pochybnosti. „Louis si někoho najde a poté s ním stráví čas, dokud se s ním daná osoba nevyspí. No a potom? Ji odkop-"

„Tohle nebudu poslouchat," prázdnou skleničku jsem prudce položil na bar. Sklouzl jsem z barové židle s obrovskou chutí tomu chlapovi říct něco, na co jen tak nezapomene. Zpátky mě drželo jen vědomí, že je to můj šéf. Nakonec jsem se ale k němu stejně znovu obrátil čelem. Zajímala mě jedna věc. „O co vám vůbec jde?! Proč mi tu vyprávíte takový sračky?"

„Měl bych špatné svědomí, kdybych ti to neřekl," pohrdavě jsem si ho změřil pohledem. Vážně vypustil z úst to, co jsem právě slyšel? „Tak špatný svědomí, jo? To můžete mít teď, protože jste mi zkazil úplně celej večer!"

„Zkus se ho na to zeptat. Možná si to uvědomíš ještě včas."

„Co zase kurva myslíte tím včas?"

„Předtím, než tě odkopne přeci. Víš... někdy si lidé nechtějí přiznat pravdu, i když ji mají přímo před očima," v prstech mi zacukalo, jak jsem měl hroznou chuť mu při odchodu ukázat prostředníček. Ale ovládl jsem se. Ruce jsem stiskl v pěsti, rozhodnut se znovu vrátit do práce. V duchu jsem proklínal Briggse, jelikož ve mně vzbudil zvláštní pochybnosti ohledně Louise a mě. Pochybnosti, jež bych jinak určitě neměl.