Summer in California - Larry ✔

3

Harry

„Běžně takhle lichotíš naprosto cizím lidem?" nijak jsem nedal najevo, jak moc mě jeho slova uvedla do rozpaků.

„Jsem holt slušně vychovaný."

„Takže si to nemám vykládat jako pokus o flirt?"

„Myslíš, že potom co jsi mi řekl, že je tvoje máma mrtvá, bych se s tebou pokusil flirtovat?" v odpověď jsem jenom neurčitě pokrčil rameny. I když jsem si za tu dobu už asi měl zvyknout, každá zmínka o mé mámě mi do mysli nahrnula všechen smutek jako tsunami bouřlivé vlny.

Louis si jenom povzdechl a sáhl do kapsy pro mobil. „Tak když mi teda nechceš dát své číslo, přijmeš to moje?"

Zíral jsem na jeho nataženou ruku, v níž svíral svůj mobil. Na displeji se v kontaktech vyjímalo jeho číslo. Očividně si ho nebyl schopen zapamatovat, tak si ho zapsal, netušil jsem, proč mi v hlavě proběhla taková nesmyslná myšlenka, ale nakonec jsem stejně hmátl do kapsy svých džín pro svůj telefon.

„Ale neslibuji, že se ti ozvu," zamumlal jsem, i když jsem předem věděl, že to udělám.

„Naděje umírá poslední," podotkl, načež dodal: „Jo, a nezapomeň si mě uložit pod nějakým vystihujícím jménem."

Zvědavě jsem nadzvedl obočí. „Co navrhuješ?"

„Já nevím... něco jako třeba sexy mrkev."

„Mrkev? Vážně, Louisi? To je podle tebe vystihu-"

„No, mám rád mrkve," skočil mi Louis zbrkle do řeči. Přestal jsem svými prsty ťukat do klávesnice a pozvedl k němu zrak. Nějak jsem to nedokázal ovládnout - mé tělo zničehonic ovládl záchvat smíchu. Nevěděl jsem, proč se vlastně směju, možná to bylo tou dlouhodobě špatnou náladou, jež stravovala všechny mé ostatní pocity.

„Um... dobře? Takovou reakci jsem teda nečekal," odkašlal si Louis překvapeně, když jsem náhle ztichl a pravou dlaní si překryl obličej. To bylo tak trapné.

„Ale usmál ses- teda, vlastně ne! Dokonce zasmál," opravil se ihned, přičemž na mě stále ulpíval svým pronikavým pohledem. Svůj mobil jsem si strčil do kapsy džín a odvážil se na něj pohlédnout. Koutky svých rtů jsem měl stále zdvižené v širokém úsměvu.

„Ty máš ďolíčky!" zasmál se Louis, načež mě ukazovákem dloubl do jedné z jamek. Sice to byl jenom vteřinový dotek jeho prstu na mé tváři, ale i tak se mi z toho gesta rozbušilo srdce.

Z téhle příjemné chvíle mě ale brzy probralo uvědomění, že jsem venku už moc dlouho. Musel jsem se vrátit domů, abych se mohl ujistit, že je všechno v pohodě. Že je babička v pohodě. Tohle uvědomění mě donutilo zase tvrdě přistát nohama na zem a vrátit se zpět do toho únavného kolotoče, jenž se přezdívá můj život.

„Um... já už tak nějak budu muset jít," zamumlal jsem, přičemž jsem se i s kytarou v ruce vrávoravě postavil. Z mého hrdla se vydral povzdech, když jsem si uvědomil, že s sebou nemám pouzdro na kytaru. Někdy jsem až tak ztracen v myšlenkách, že zapomenu i na tak velké věci.

Louis se narovnal v zádech, a s nevyřčenou otázkou v očích na mě pohlédl. „Nic jsi neudělal špatně, já si jen potřebuji jít... něco zařídit," pokusil jsem se ho ujistit, ale vypadal ještě víc zmateně. Já mu ale nyní vážně nechtěl vysvětlovat, že moje babička trpí nemocí, díky níž je už skoro slepá a dohromady se svou přehnanou produktivitou vlastně i nebezpečná sama sobě. A o těch infarktech, co již prodělala, se mi nechtělo mluvit už vůbec.

„Uvidíme se ještě někdy?" naděje v jeho očích se až nápadně podobala té někde v koutku mé mysli.

„Rád jsem tě poznal, Louisi," vyloudil jsem na svých rtech něco jako úšklebek, a pomalu se vydal po pláží stejnou cestou, jakou jsem sem přišel. Už během prvních pár kroků jsem ale znovu vytáhl svůj mobil a poslal na nové číslo v mých kontaktech krátkou zprávu.

Já: mé celé jméno je Harry Edward Styles

Ohlédl jsem se za sebe a viděl Louise, jak si tiše čte těch pár slůvek. Náhle zvedl hlavu a jeho kurevsky modré oči se vpily do mých. Zamrazilo mě z toho. Kdyby tu někde poblíž byl strom, už bych do něj se svou nepozorností určitě vrazil. Když už jsem ten intenzivní oční kontakt nevydržel, otočil jsem se zpátky a svižněji pokračoval v cestě.

Možná toho budu později litovat, teď už je ale moc pozdě vzít to zpátky.

***

„Večer mám zase práci, takže přijdu domů později, jo?" připomněl jsem bábince, mezitím co jsem se snažil nepřipálit maso na pánvi. Zaslechl jsem za sebou její nesouhlasné zamručení.

„Harry, víš, že na tom otřesném místě nemusíš pracovat, že ano?" zavřel jsem oči a v ruce pevně sevřel vidličku. Odmítal jsem se k ní otočit čelem.

„Už jsi mi to řekla tolikrát, že bych i mohl uvěřit, že je to pravda," poznamenal jsem. Rozhovor na tohle téma jsme vedli skoro denně. Bábinka nechtěla, abych si kvůli nedostatku peněz přivydělával na tom nechutném místě, ale bohužel mi nic jiného nezbývalo. S jejími penězi jsem ani nezvládl pokrýt veškeré nezbytnosti, natož abych si mohl stranou střádat něco málo na vysokou.

„Já to ale myslím vážně. Určitě bychom našli i jinou možnost, která by neobsahovala to... tančení u tyče," ke konci ztišila hlas tak, že jsem měl problém ji slyšet.

„Ty víš až moc dobře, že jsem už zkusil všechno, co jen šlo, ale... nic," obrátil jsem maso na pánvi a otočil se k ní čelem. Seděla u stolu a prázdný pohled upírala někam kolem mě. Vidí ze mě ještě nějaké ostré obrysy, nebo už jsem pro ni jenom splývající šmouha?