nalezený // Eddie Munson fanfikce

》3《

Snažila jsem se ze sebe setřást to, co drželo mojí nohu, ale nedařilo se mi. Konečně jsem se odvážila podívat, co mě tolik vyděsilo. Byla tma, ale řekla bych že se to dokonce podobalo lidské ruce, to mě moc neutěšilo. Najednou se to celé začalo nějak hýbat a vyluzovat zvuky, které skoro zněly jako tiché šeptání, slova jsem však rozeznat nedokázala. Vzala jsem nejbližší spadlou větev a praštila s ní to cosi, co stále drželo můj kotník v celkem pevném sevření. Hned jak se těžký kus dřeva setkal s cizí končetinou, ozval se nepříjemný řev. Jo, byl to člověk. To ale znamená, že asi potřebuje pomoc. Sebrala jsem poslední zbytky mé odvahy a posvítila na něj baterkou. Tvář měl zabořenou v zemi a měl dlouhé černé kudrnaté vlasy, jejichž součástí se stalo také suché listí a ta stejná slizovitá hmita, která pokrývala věčinu zdejší přírody.
Tak jo, nejsem doktorka, ale i tak bych měka pomoci každému, kdo to potřebuje. Ležící osobu jsem opatrně chytila za ramena a s menší námahou přetočila na záda. Ta tvář mi byla povědomá, musel to být Eddie, jeho strýček vylepil po Hawkinsu tolik letáků s jeho fotkou, že bych ho poznala i o půlnoci na nádraží nebo jak se to říká. Dýchal s těží, ale dýchal, rychle jsem mu zaklonila hlavu, aby měl větší přísun vzduchu. Byl celý od krve, ale nejvíc na mě řvala hluboká rána na jeho pravém boku. Ouu, opravdu bych se nechtěla dostat do střetu s těmi zdejšími netopýry. To mi připomělo pohled na tmavý stín mezi stromi, určitě to tady ještě někde pobíhá a bůhví, kolik jich tady je. Z mých myšlenek mě probralo hlasité lapání po dechu, Eddie sebou cukal a najednou se přestal hýbat. No to snad ne. "Notak Eddie, teď, když jsem tě našla to nesmíš vzdát." Začala jsem na něj mluvit. "Tak jo, jestli mě slyšíš, musim tě upozornit, že to nebude nic příjemného, ale na kurzech první pomoci nás učili, že aby se dala resuscitace považovat za úspěšnou musí praskat žebra, tak promiň." Zašeptala jsem nakonec a začala s masáží srdce. Nevím jak dlouho to vydržím, je to docela náročné, když se nemám s kým střídat, ale musím to zvládnout. I když Eddieho vůbec neznám, i když je to nerd a podivín, o když má pusu plnou zaschlé krve... teď příjdou dva vdechy, jo to zvládnu, nic těžkého. Zacpala jsem mu nos a dvakrát vdechla do jeho úst. Zatím se nic neděje, ale musím pokračovat. Moje všechny svaly, především ty na rukou už jsem přestávala pomalu cítit... teď další dva vdechy. Fajn, bude to v pohodě jeden výdech... Eddie se najednou rozkašlal. "Diky bohu" oddechla jsem si a snažila se udržet Eddieho v jedné pozici, musel být v šoku, já byla taky a to jsem ještě neumírala. "Tak jo, Eddie, buď v klidu, už je to v pohodě, jsem tady, dostanu tě do nemocnice, budeš v pořádku, ale nejdřív musím něco udělat s tou ránou." Snažila jsem se ho utěšit. I v šeru to vypadalo ošklivě, potřeboval by to vyčistit, je vidět že se snažil zastavit krvácení, ale kus látky, ktery měl uvázaný kolem břicha byl celý potrhaný a povolený. Vzala jsem z lékárničky takový ten vatový polštářek a přitiskla ho na poraněné místo. Eddie zaúpěl bolestí, ale tohle prostě musí vydržet. Vzala jsem obinadlo a začala ho pevně obmotávat kolem Eddieho trupu, byl to docela boj, ale nalonec se mi povedlo to pořádně utáhnout a zafixovat.
"Eddie?" Oslovila jsem ho jménem, abych se ujistila, že mě slyší. Jako odpověď se mi dostalo jen jakési zahekání, ale i to mi stačilo. "Nevím, jak to uděláme, ale musíme se odtud co nejrychleji dostat." Na to Eddie přikyvnul a pokusil se posadit, hned jsem mu pomohla a s mojí pomocí se mu podařilo i postavit se. Alespoň polovinou váhy se o mě opíral a já jsem měla co dělat, abych se pod tou tíhou nesložila k zemi, ale teď to musím vydržet a dostat nás oba někam, kde budeme v bezpečí nebo ještě líp, kde nám někdo pomůže. "Víš, kde teď jsme?" Zadrmolil rychle, že mu šlo sotva rozumět, ale už nevypadal, že ho budu muset každou chvíli pohřbívat. "Ne." Odpověděla jsem mu jednoslovně. "Alespoň přibližně." Zeptal se znovu. "Nevím, Eddie, já to nevím, jsme úplně ztraceni někde v lese a je dost možné, že se už nikdy nedostaneme na druhou stranu do našeho Hawkinsu." Vyjela jsem na něj, načež se zatvářil dost vyděšeně. "Promiň, je toho asi moc najednou." Hned jsem se omluvila, na to už jenom mávnul rukou a pokusil se udělat krok. Ze začátku to bylo dost těžké, ale po chvíli už jsem ho jen přidržovala, kdyby ztratil rovnováhu. Vůbec nevím kam jsme šli, ale Eddie vypadal, že ví, kam jdeme, tak třeba si vzpoměl kde jsme a jak se dostat pryč.

Další část je na světě. Chtěla bych poděkovat všem, co hlasovali pro můb příběh, moc si toho vážím. Snažím se psát tak, aby vás to co nejvíce bavilo, ale samozřejmě se tam může objevit část to třeba nedává smysl, také se chci omluvit za všechny chyby a překlepy. Budu moc ráda za každkou zpětnou vazbu.
Mějte se krásně.