nalezený // Eddie Munson fanfikce

》4《

"...A potom do mě začal Steve šťouchat tím pádlem, měl jsem z toho modřiny všude po těle a když přestal dávat pozor, protože se začal hádat s Dustinem, využil jsem situace, vyskočil zpod plachty a přiložil mu ke krku rozbitou láhev. V ten moment všichni věděli, že mám na vrch a udělali by pro mě cokoliv, ale já, jelikož jsem dobrá duše, rozhodl jsem se je nevydírat a Steva jsem nechal žít bez jakýchkoliv viditelných zranění, ale od té doby jsem v jeho očích viděl respekt vůči mé osobě." Dopověděl pyšně historku o tom jak se schovával před policií, Jasonovou partou a vlastně úplně přede všemi.
Docela se rozpovídal na to, že před chvílí ani nedýchal a potom se tvářil, jako že ho budu muset celou cestu nést. "Hele neměl by sis šetřit síli na bloudění po lese?" Zdělila jsem mu formou otázky svůj názor. "Klidně budu mlčet, když budeš mluvit ty, nesnesu to ticho." Zbláznil se? Co bych mu měla já povídat? Jsme úplně odlišní, myslím že by ho nezajímalo jaké produkty používám na vlasy, aby byly hebké a lesklé. "Ticho není vůbec zlé, věř mi." Odmítla jsem jeho nabídku. "Notak, prosím prosím, smutně koukám." Schoval obličej za pramen svých vlasů a napodobil pohled přejetého štěněte, nad tím jsem se musela usmát, je o několik let starší jak já, přesto se chová jako malý kluk, je roztomilý. Vlastně, když se nad tím tak zamyslím, nebyl vůbec špatný nápad jít s Ericou. "Myslím, že nic, o čem jsem schopná mluvit by tě nezajímalo." Znovu jsem ho odmítla, ale už jsem se pomalu smiřovala s faktem, že se mu přeci jenom trochu otevřu. "Tak mluv o sobě, to mě zajímá." Jo, přemluvil mě. "Tak dobře, narodila jsem se v Hawkinsu, takže tady žiju úplně od mala, přesto nejsem schopná určit, kde se právě teď nacházím." Ušklíbla jsem se a pokračovala. "Když jsem byla ve třetí třídě, seznámila jsem se s Ericou a za tu dobu se z nás staly nejlepší kamarádky, tedy alespoň myslím. Je to zvlástní, jsme úplně jiné, ona je chytrá a všechno jí jde, zatímco já jsem ráda, že nepropadám z poloviny předmětů." Začala jsem naším přátelstvím s Ericou, protože on ji zná, tak jsem mu jí nemusela představovat ani popisovat. "Tak jaktože jsou z vás nejlepší kamarádky, rozumíte si vůbec v něčem?" Zeptal se. "Já vlastně ani nevím, je to takové zvláštní přátelství, je to skoro, jako bychom byly sestry, možná protože já nemám sourozence, tak ona mi to nahrazuje, ale hlavně jde asi o to, že k sobě navzájem vzhlížíme, já ji obdivuji v tom, že jí to tolik jde ve škole, že je tak chytrá a ona ve mě taky vidí něco, co asi nikdy nezažila, abych se přiznala, jsem taková ta populární holka, co má spoustu kamarádů a bohaté rodiče. Nejdůležitější je pro mě ale to, že mě má ráda, pro to, kdo jsem a ne pro to, co mám. Když jsem řekla, že mám hodně kamarádů, nemyslela jsem tím kamrády, jako je pro tebe třeba Dustin nebo jako je Lucas a Mike, jsou to lidé, kteří se se mnou baví jenom kvůli těm výhodám, co z toho mají, že když jdou se mnou na pizzu tak já platím, že jsou předem zváni na všechny mé párty, ale jinak je Erica asi moje jediná kamarádka, jako ta opravdová." Svěřila jsem se mu. Nic na to neřekl, jen se na mě soucitně podíval a potom mi najednou stiskl ruku a hodil na mě ten pohled typu je mi to líto. Docela mě to zaskočilo, nejdřív jsem se mu chtěla ze sevření vysmeknout, ale potom mi došlo, že to možná taky potřebuje  tak jsem mu ji stiskla nazpátek.
Chvíli jsme tam jen tak stáli, v paralelním světě, kde nás mohlo každou chvíli měco zavraždit a drželi se za ruce, kupodivu mi bylo příjemě, cítila jsem se v bezpečí, tak, jak už dlouhe ne. Tento pocit ale narušilo nepříjemné šustění v až znepokojivě blízké vzdálenosti od nás. Potichu jsem vyjekla a nevědomky se přitiskla blíž k Eddiemu, ten mě k sobě ochranářsky přivinul a namířil na to místo baterkou, kterou jsem mu cestou propůjčila, já jsem mezi tím v kapse nahmatala svojí smrtící zbraň, kapesní nožík. Vytáhla jsem ho a otevřela přesně ve chvíli  kdy se na nás původce hlasitého šustění vyřítil zpoza keře.

Další část je tady, už čtvrtá za dva dny, měla bych se trochu krotit, abych nebyla za týden na konci, ale věřím, že se není čeho bát, čeká nás ještě spousta dobrodružství. Nevím jestli má ještě cenu omlouvat se za gramatické chyby a překlepy, protože i když se snažím, vyhnout se jim nedokážu.
Určitě mi napište co byste na mém příběhu vylepšili, ať se můžu inspirovat.
Děkuji zatím za všechny hlasy a pěkné komentáře (byl zatím jeden, heh, ale o to víc si ho vážím)
Mějte se všichni krásně a doufám  že se uvidíme u další kapitoli🤍🤍