nalezený // Eddie Munson fanfikce

》11《

Jen co jsme vešli do domu, někdo zazvonil u hlavních dveří. Nečekaný návštěvník zvonil nléhavě a neodbytně, tak jsem šla otevřít jen zabalená v ručníku. Hned na mě vybafli Dustin s Ericou. "Neměla by ses už připravovat?" Zeptal se překvapeně Dustin. Sakra, na něco jsem zapoměla, ale na co? "Cože, na co připravovat?" Zeptala jsem se. "Na ten koncert přece." Vysvětlil mi. "Do háje, na ten jsem úplně zapoměla." Vykřikla jsem a hned běžela do koupelny. Rozrazila jsem dveře a hned si zakryla oči. "Promiň, promiň, spěchám, jak dlouho ti to bude ještě trvat?" Zeptala jsem Eddieho, který se rychle zakryl ručníkem. Až teď jsem si uvědomila, že je zraněný, na to, že ještě včera umíral, dnes vypadá dost dobře. "Co se děje?" Zajímalo ho. "Dnes večer mám ve škole koncert a úplně jsem na to zapoměla." Oznámila jsem mu. "Takže když jsi se mnou, zapomeneš i na vlastní koncer. To už něco znamená." Mrknul na mě. Bohužel, má pravdu. "Můžeš teď prosím odejít z té koupelny?" Nijak nereaguji na jeho narážku. On jen zvedne ruce v obranném gestu a odejde pryč. Možná jsem na něj nemusela taky vyjet, ale já když nestíhám, tak jsem ve stresu a když jsem ve stresu tak jsem zlá.

Rychle jsem si umyla vlasy a potom jsem si je vyfoukala a nakulmovala. Co se líčení týče, nijak jsem to nehrotila, jenom základní makeup, obočí, řasy, trochu tvářenky a nevýrazniu rtěnku. Se svým výkonem jsem celkem spokojená, ale teď se potřebuji rozhodnout, co na sebe.

Vyšla jsem v ručníku z koupelny, Eddie byl v mém pokoji a prohlížel si ty fotky, na které se před tím nestihl podívat. Došla jsem ke skříni a začala se v ní přehrabovat. Vytáhla jsem dva outfity. Tmavomodrě minišaty bez ramínek a jako druhý jsem vybrala bílý krop top a ktomu černé volné kalhoty s vysokým pasem. "Který?" Zeptala jsem se Eddieho, který se na mě hned otočil, chvíli si outfity prohlížel a potom ukázal na šaty. "Tohle, rozhodně tohle." Podpořil své gesto ještě slovy. Přikývla jsem a s šaty se vrátila do koupelny. Oblékla jsem si je, opravdu vypadaly dobře. Možná kdybych ještě trochu... ne žádné takové, jsem krásná taková jaká jsem. Nebo alespoň dostačujíci. No, to by stačilo, musím se jít dochystat.

Když jsem vešla do pokoje, Eddie tam už nebyl. Sešla jsem dolů po schodech a šla se obout, vzala jsem si páskové boty na menším podpatku ve stejné barvě, jako moje šaty. Vyšla jsem před dům a došla jsem k těm třem, o něčem se dohadovali. "Co se děje?" Zeptala jsrm se zvědavě. "Eddie se zbláznil." Řekl Dustin. "Nezbláznil, jen si chci poslechnout ten koncert." Odporoval Eddie. "Ty nemůžeš zůstat u sebe doma, aby tě tam někdo nenašel, ale na koncert klidně půjdeš?" Zeptala jsem se, já ho asi nechápu. "No, chci jít na ten koncert, ale nikdo by o tom nevěděl." Nechápavě jsem se na něj podívala, to by mě teda zajímalo, jak to chce udělat. "No, kdybych šel s vámi, tak by si mě asi někdo mohl všimnout, ale když budu na druhé straně..." nechal větu vyznít do ztracena. "Tak to ani náhodou, je to nebezpečné." Okamžitě jsem mu to zakázala. "Když budu dobře připravený a půjde se mnou Dustin, tak to nebude nebezpečné." On se asi vážně zbláznil. "Minule jsi byl taky připravený a byk tam s tebou Dustin a jak to dopadlo." Vložila se do debaty Erica. Já jsem souhlasně přikyvovala. "Jestli tam se mnou Dustin nechce jít, tak ať klidně nechodí, ale já jdu." To mi ještě zcházelo. "Eddie, já věřím, že je v tobě alespoň špetka rozumu a rozmyslíš si to. Já teď musím jít a slibuju, že potom ti klidně zazpívám, co budeš chtít, ale prosím tě, nechoď tam. Beru tě za svého pravého a opravdu dobrěho kamaráda a ty víš, že takových moc nemám, tak mě o něj nepřiprav." Přemlouvala jsem ho se slzami v očích. Eddie tam jen tak stál a koukal na mě, bylo vidět, že se taky hodně drží, aby se z mého proslovu nerozbrečel. Nedivím se, bylo to opravdu dojemné.

Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala slzy a vydala se do školy. Vypadá to, že nakonec nepříjdu ani pozdě na zkoušku. Doufám, že si to Eddie rozmyslí, nerada bych ho tam šla znovu zachraňovat. Vím, že Dustin ho tam nenechá jít samotného a myslím, že on by tam sám taky nešel, ale nejsem si jistá, jestli Dustin odolá jeho přesvědčovacím metodám.

Vešla jsem do tělocvičny, kde už bylo připravené podium a všechna technika. Nejdřív se mi sem ani nechtělo a byla jsem hodně unavená, ale teď mě to všechno tady úplně probudilo a strašně se těším, miluji zpěv a miluji to, když tak můžu s ostatními sdílet svoje myšlenky a pocity, je to pro mě nejjednodušší cesta, jak se vyjádŕit. Taky už jsem napsala pár písniček, nejlépe se mi píše, když prožívám nějaké silné pocity nebo se ocitnu v situaci, kterou jsem nikdy dřív nezažila. Vždy mi to pomůže si vše srovnat v hlavě nebo se přenést přes něco, co pro mě nebylo lehké, je to nádherný pocit.

Tok mých myšlenek přerušilo něčí ťukání na moje rameno. "Tino, posloucháš mě?" Promluvil na mě David, ten patří k těm pro mě bližším lidem, ale nejsem si jistá, jestli se se mnou baví kvůli mé povaze, nebo kvůli mému majetku. Je opravdu talentovaný muzikant, hraje na kytaru a někdy spolu zpíváme, dnes máme domluvené asi dvě společné písničky a po zbytek koncertu mě bude doprovázet na kytaru. "Uhm, jo, teď už jo. Říkal jsi něco?" Zeptala jsem se. "Ptal jsem se, jestli jsi se už rozezpívala nebo jestli potřebuješ ještě nějaký čas." Zopakoval mi svojí otázku. "Dej mi ještě chvilku prosím." Řekla jsem mu rychle, než jsem se šla za podium rozezpívat. Nevzala jsem si z domova vodu, tak jsem si musela nějakou sehnat, ale potom už jsme šli zkoušet.

Zatím tu nebyl nikdo, kdo by nevystupoval, nebo nebyl nějak spojený s přípravami, ale i tak jsem si to neskutečně užila. Už se nemůžu dočkat, až sem příjde publikum. Myslím, že první diváci by měli chodit během dvaceti minut, takže to je opravdu na těsno, možná jsem přeci jenom přišla o něco později.

Tělocvična se začala plnit lidmi, já teď stojím schovaná za podiem a čekám na Johnův povel, že mám vyjít nahoru. Jsem trochu nervozní, ale je to taková ta příjemná nervozita, protože vím, že i když to zkazím, když se tam totálně ztrapním, tak se nic neděje a život jde dál.

John na mě mávl, pevněji jsem stiskla svůj mikrofon a vydala se po schůdcích na podium. Všichni začali tleskat, musela jsem se usmát. Když se všichni ztišili, začala jsem je vítat a uvedla jsem všechny, co mě budou dnes doprovázet. Potom už jsem začala zpívat.

Je to nádherný pocit, když se mnou ostatní zpívají písničky, co znají nebo když tleskají do rytmu. Byla jsem přesně v polovině koncertu a John vyhlásil krátkou pauzu, kdy já se můžu napít a pro diváky je tu připravené i menší občerstvení.

Napila jsem se a dořešila s Johnem poslední doknalosti týkající se druhé poloviny koncertu, potom vystpupil nahoru a oznámil začátek druhé poloviny.

Vystoupila jsem na podium, dnes již po několikáté a upravila si pár odstávajících vlasů mého účesu. Začaly hrát první tóny mé nejoblíbenější písničky, Dandelions. (Poznámka: vím, že to není písnička z té doby, ale miluju jí, takže to snad nikomu nevadí).

Zpívala jsem první refrén, když se najednou začalo dít něco divného.
Světlo blikalo do rytmu písničky.

Zdravím vás u jedenácté části.
Doufám, že jste to se mnou ještě nevzdali, protože myslím, že tato kapitola už má celkem přijatelnou délku i obsah.
Doufám, že se vám líbí.
Mějte se krásně🤍🤍