nalezený // Eddie Munson fanfikce

》13《

S Ericou jsme přišly před náš dům, v obývacím pokoji se svítilo. Díky bohu. Ve stejnou chvíli jsme ba sebe kývly, abychom se ujistily, že myslíme na to samé. Teď ooravdu nemám v olánu být milá, alespoň poznají, co to znamená zahrávat si s námi.

Vešly jsrm do domu, když si nás kluci všimli, přišli nás pozdravit. My jsme ani jedna neodpověděla. Vypadali trochu zmateně, qle my jsme je dál ignorovaly a vydaly se do kuchyně. Na stole byla připravená večeře, nejspíš jí vařil Eddie. Vypadalo a vonělo to krásně, ale teď se nesmím nechat rozhodit. Ani jídlem. Naštěstí, s Ericou jsme obě velmi tvrdohlavé, takže ona jídlu také odolala.

Vzala jsem dva hrnky a daka vařit vodu. Jestli máme my dvě něco společného, tak je to to, že obě milujeme zelený čaj. Po tom, co jsem čaj dovařila, jeden hrnek jsem podala Erice a obě jsme si šly sednout na pohovku do obývacího pokoje. Tam jsme si zaply televizi. Po chvíli za námi přišli kluci a přisedli si k nám, my jsme pořád dělaly, jako by tam nebyli. "Měly byste se najíst." Prolomil tichk Eddie, ale žádnou odezvu od nás nedostal. Povzdechl si a potom už nic neřikal. Myslím, že moc dobře ví, čím si tohle zasloužil.

Erica už musela domů a odešel i Dustin, já jsem šla do svého pokoje a rovnou jsem zašla do koupelny, kde jsem si dala horkou sprchu. V tu chvíli na mě dopadlo vsechno to, vo se za poslední dva dny stalo, bylo to opravdu náročné. Po tváŕi mi steklo prvních pár slz, nechci brečet, ale teď tomu prostě nedokážu zabránit. Z pár slz se po chvíli stal celý vodopád a uniklo mi i pár hkasitých vzliků. "Je všechno v pořádku?" Zeotal se přes dveře starostlivě Eddie. Pořád jsem mu neodpovídala, nejen pro to, že jsem naštvaná, ale také pro to, že vím, že kdybych chtěla mluvit, určité by se mi zlomil hlas a Eddie by mě otravoval dál. Ano, otravovalo mě to. Co si myslí, že když jsem mu zachránila život a nazvala ho svým kamrádem, že se mu teď budu se vším svěřovat? Tak to se plete.

Vypla jsem vodu a usušila se. U umyvadla jsem si vyčistila zuby a odlíčila ten zbytek makeupu, co na mě zůstal. Sakra, zase jsem si nevzala oblečení. Vyšla jsem jenom v ručníku a rovnou ke skříni. Eddie se nadechoval, že něco řekne, ale to už jsem za sebou zavírala dveře od koupelny. Převlěkla jsem se a zase jsem vešla do pokoje. Eddie seděl na posteli se svěšenou hlavou, možná by mi ho i bylo líto, kdyby to nebyl takový blbec.

Lehla jsem si na druhou polovinu postele, než kde seděl Eddie a přikryla se. "Zhasneš?" Zeptala jsem se bez jakýchkoliv emocí v hlase. Eddie vstal a došel k vypínači, zhasnul světlo, vrátil se zpátky ke mě a lehnul si na postel. "Na to ani nemysli, dneska spíš na zemi, pokud teda nechceš rovnou na zahradu." Zasyčela jsme na něj. Eddie se zvedk a s tichým ach jo si lehl na matračku na zemi.

Už jsem skoro spala, když mě probrak Eddieho hlas. "Tino?" Oslovil mě. Jen jsem zavrčeka na znamení, že ho slyším. "Tlačí to tady, bolí mě z toho záda." Postěžoval si. "To nezní moc jako můj problém." Odbyla jsem ho. "Já chápu, že se na mě zlobíš, ale prosím, odpusť mi to. Já jsem to opravdu chtěl slyšet a vůbec toho nelituju, klidně bych tam šel znovu, jenom abych tě slyšel zpívat. Bylo to nádherný a dojemný a smutný, málem jsem se rozbrečel. Tebe jsem slyšel plakat, když jsi byla ve sprše, řekneš mi ptoč? Protože jesgli to bylo kvîli mě, moc mě to mrzí, nikdy bych tě nerozplakal schválně a jestli si o tom chceš promluvit..." Větu nedokončil, protože jsem mu skočila do řeči. "Je toho prostě poslední dobou moc a prlmluvit si nechci, takže dobrou." Řekla jsem a zabořila hkavu do polštáře. Eddie už neodpověděl. Že by se urazil? "Promiň, opravdu je toho teď nějak hodně a já si to zbytečně vybíjím na tobě, takže jestli to opravdu tolik tlačí, můžeš sem." Povzdechla jsem si. Já se něn opravdu nedokážu zlobit. Slyšela jsem kroky a cítila, jak se postel prohnula.
"Dobrou noc." Zašeptal Eddie.

Tato kapitola je opět o něci kratší, ale snad se líbila. Doufám, že vás příběh pořád baví, i když  třeba nevychází tak často.
Mějte se všichni krásně🤍🤍