nalezený // Eddie Munson fanfikce

》18《

Když jsem se probudila, Eddie nebyl vedle mě, jak jsem čekala. Asi nechtěl, aby táta zjistil, že usínal se mnou, protože to by nedopadlo dobře. Můj mobil ukazoval šest hodin ráno, fakt super. V týdnu zaspim kdykoliv mám jen malou příležitost a v sobotu se vzbudím v šest. Proč si to dělám? Spát se mu už překvapivě nechce, tak vstanu a třeba bych mohla udělat něco do školy. Poslední dobou jsem neměla vůbec čas a na příští týden mám nějaký projekt, tak bych mohla alespoň začít. Oblékla jsem se, vyčistila si zuby a sedla si i s notebookem ke stolu.

Už nad tím sedím dvě hodiny a pořád jsem pořádně nic nenapsala, nemůžu se vůbec soustředit. Asi to budu muset nechat na jindy. Nebylo by to poprvé, když bych něco dělala na poslední chvíli. Vlastně skoro vše dělám na poslední chvíli, příjde mi, že to potom zabírá míň času a místo toho, abych zo dělala několik dní v kuse, udělám to za tři hodiny večer před odevzdáním a svůj ušetřený čas můžu věnovat válením se s knížkou v posteli nebo pomáháním v nemocnici. Nevím proč, ale nemám vůbec hlad, takže snídani asi vynechám. Vím, že bych neměla, ale když to nikdy nezjistí, nikomu to vadit nebude. Místo toho bych si mohla zase po nějaké době zacvičit, už dlouho jsem se nějak víc nehýbala a moje břicho přestává být tak krásně vypracované a svých nohách radši ani nemluvím.

Udělala jsem si nějaké cviky na břicho, na ruce a hlavně na nohy. Už několik let se snažím získat tu slavnou mezeru mezi stehny, ale pořád to nějak nejde. Už tisíckrát jsem od různých lidí slyšela, že může být geneticky dané, že se moje stehna budou prostě dotýkat, ať udělán cokoliv, ale já si to nemyslím. Nebylo by fér, kdyby někdo měl předem dané, že může být krásný a někdo jiný zase ne. Možná mě to bude stát víc úsilí, ale jednou se to vyplatí. Mohla bych závidět těm, co to mají hned jen tak bez práce, ale já se musím soustředit sama na sebe, abych mohla být nejlepší. Nikdo se nemusí dozvědět, co vše za tím je. Hlavní je se tvářit, ż všechno je, tak jak má být a můj život je dokonalý, jak každý předpokládá.

Miluju ten pocit, když docvičím a všechny svaly mě bolí, znamená to, že jsem zase o krok blíž ke svému vysněnému cíli. Posilovala jsem asi čtyřicet minut a teď potřebuju sprchu. Nevím, jestli je posilování opravdu to nejlepší, co bych měla dělat. Už několikrát jsem se snažila začít běhat, ale vždy mi to vydrželo jen pár dní a já se k toomu potom prostě nemůžu dokopat.

Po krátké sprše jsem ještě strávila několik minut před zrcadlem, ale potom jsem už šla dolů, kde seděl táta a koukal na televizi. "Ty nebudeš snídat?" Zeptal se, když jsem se posadila vedle něj. "Uhm. Já už jedla, vzbudula jsem se brzy." Zalhala jsem, ale on mi naštěstí uvěřil a jenom přikývnul. "Nevíš, jestli Eddie už taky jedl?" Zeotala jsem se po nějeaké chvíli sledování obrazovky. "Jo, byl tady." Odpověděl mi stručně taťka. Vydržela jsem to ještě nějakou chvíli a potom jsem se zvedla a odešla zpět nahoru, televize mě nikdy moc nebavila. Mohla bych zajít za Eddiem, dnes jsem ho ještě neviděla.

Zaklepala jsem na dveře a hned potom vstoupila. Eddie seděl na posteli a četl si jednu knížku, kterou jsem už od včera postrádala ve své knihovně. "Ahoj." Začala jsem konverzaci tím nejhorším způsobem, co exiistuje. "Ahoj." Odpověděla a usmál se na mě. "Promiň, že jsem odešel, ale nechtěl jsem, aby nás tam spolu viděl tvůj taťka, velmi důrazně mi vysvětlil, že věkový rozdíl mezi námi je větší než je vhodné a že by byl rád kdybychom se nepřibližovali víc jak na dva metry vzdálenosti." Pokračoval. "Jen se o mě bojí." Vysvětlila jsem mu. "Jo, já to chápu. Proč jsi vlastně přišla?" Zeptal se mile. "Nemám co dělat a strašně se nudím." Přiblížila jsem mu svojí nemilou situaci a on se jen ušklíbnul. "A proč si myslíš, že já bych ti s tím mohk nějak pomoct?" Zeptal se a odložil knížku na noční stolek. "No, zatu dobu, co jsi tady jsem se zatím nenudila avždy mi dokážeš zvednout náladu." Mluvila jsem a u toho koukala do země, je divné to takhle říct, ale je to pravda. "Tak ty potřebuješ i zvednout náladu? Já myslel, že se jenoum nudíš." Chytil se mé poslední věty a já jen pokrčila rameny. "Co se děje?" Trochu zvážněl. "Nevím. Asi jsem se jenom špatně vyspala." Kdyby jenom věděl. "Až tak sis na mě zvykla, že jediná noc beze mě ti způsobí špatnou náladu?" Rýpnul si do mě. "Možná." Podívala jsem se mu konečně do obličeje. "Tak to bych to měl asi napravit, když za to vlastně můžu, že?" Vstal z postele a pomalu šel ke mně, u toho mi stále koukal do očí. Můj dech se zrychlil a svůj srdeční tep jsem skoro mohla slyšet. Došel až ke mě a sklonil se tak, aby naše obličeje byly jenom asi dva centymetry od sebe. Zastrčil mi za ucho jeden oramen vlasů. Tohle je tak strašne kliše, až z toho mám motýlky v břiše. On moc dobře ví, co se mnou dělá a pěkně toho zneužívá. "Máte nějaké deskové hry?" Zašeptal. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a potom jsem přikývla a beze slova odešla dolů, kde jsem ze skříňky vyndala několik mých oblíbených her.

Došla jsem zpátky k Eddiemu do pokoje, stál pořád na stejném místě, kde jsem ho nechala. Bylo vidět, že chce něco říct, ale já byla rychlejší. "Co chceš hrát." Zeptala jsem se jakoby se před chvílí vůbec nic nestalo. "J-já nevím, asi mi to je jedno." Trochu se zakoktal, ha a kdo tady má teď navrch. Vzala jsem monopoly (nevím, jestli to v té době existovalo, ale idc) a rozložila ne zemi hrací plochu. Potom jsem rozdala peníze a vzala si svojí oblíbenou figurku. Eddie se pořád za celou dobu nepohnul. "Tak budeme teda hrát?" Zeptala jsem se ho. Trochu sebou cuknul, ale posadil se naproti mně a šáhl po první figurce, kterou poté položil na start. Hodila jsem jako první a padlo mi dohromady devět, to není špatný start. Už jsem chtěla vzít svojí figurku, abych mohla táhnout, ale Eddie mě chytil za ruku a tím mě zastavil. Tentokrát mi nekoukal do očí, hypnitizoval naše dotýkající se ruce. "Promiň, já vůbec nevím, co to do mě vjelo, hlavně nechci, aby to teď bylo mezi náma divný." Řekl tiše. "Nic se neděje." Pousmála jsem se. "Ale děje, neměl jsem to vůbec dělat, ale nomohl jsem nějak přestat." Stál si za svým. "Vážne, Eddie, nic se neděje." Řekla jsem o něco důrazněji. Opravdu mu nepřiznám, jsem vlastně ani nechtěla, aby přestal. Ta myšlenka způsobila, že mi vyskočila husí kůže na tvářích. Kdyby nepřestal, kdybych neodešla. Nejspíš by mě... no, to je stejně jedno, protože to už je pryč. Zatřásla jsem hlavou, abych všechny tyto myšlenky zahnala a konečně táhla svojí figurkou a koupila si Benátky.

"Možná jsem měl pokračovat. Chtěla bys, abych pokračoval?" Promluvil opět a já se zasekla. Proč mi tohle děláš? Já doufala, že už jsme to vyřešili. Měla bych mu říct, že nechci, ale co když prostě jednou neudělám to, co bych měla. Co když mu řeknu pravdu.

Tak co, jak se Tina rozhodne? To byste rádi věděli co. Bohužel si musíte počkat na další kapitolu. Každopádně doufám, že se vám tato část líbila a že mi odpustíte všechny překlepy a češtinářské zločiny, co jsem tady zase napáchala.
Mějte se krásně🤍🤍