nalezený // Eddie Munson fanfikce

》15《

Eddie's POV
Chvíli před osmou Tina odešla do školy a já zůstak v tom velkén domě sám. Její rodiče by měli dorazit kolem půl dvanácté, takže mám ještě tak tři a půl hodiny. Napadlo mě, že bych jí mohl opravit tu skříň, co jsem rozbil, mohk za to sice Jacob, ale ten to opraví asi těžko.

Došel jsem do pokoje, dveře byly opřené o skříň a měly vylomené panty. Tohle bude hračka. Vzal jsen dveře a odnesl je na zahradu, snad tady mají nějaké nářadí.

Opravit dveře nebylo vůbec těžké a do pantů sly vrátit taky snadno, tak třeba bude mít Tina radost. Ráno mi řekla, že už se na mě nezkobí, což je možné, ale je poznat, že je zklamaná a to je mi líto. Vím, měl jsem ji poslechnout a ušetřit jí toho trápení, ale já jsem to potřeboval slyšet a jak jsem jí řekl, vůbec toho nelituju, zpívá nádherně. Obzvlášť ta poslední písnička, Dustin mi řekl, že jí složila sama pro nějakého kluka, kvůli kterému se opravdu dlouho trápila, doufám, že to nebyl Jacob, protože ten blbec si tak krásnou písničku nezaslouží. Třeba, když Tinu poprosím, taky mi něco složí.

Mám ještě něco okolo dvou hodin, myslím, že budu muset navštívit Tininu knihovnu. Nejsem si jistý, jestli tam najdu něco, co mě bude bavit, ale nic lepšího teď na práci nemám.

Z knihovny jsem vytáhl první knihu, na kterou jsem narazil a neměla růžový ani třpytivý přebal. Vlastně ani nevím, co to je za knihu, děj jsem vůbec nevnímal. Pohled mi utekl k poličce na které má Tina vystavěné fotografie, některé z nich chybí, musela je schovat někdy po tom, co jsem na ně koukal poprvé. Říkala, že na nich vypadá strašně, s tím já ale nemůžu souhlasit. Vypadala tan jinak, to jo, ale rozhidně ne špatně, spíš možná jako šťastněji, než jak ji znám teď.

Z přemýšlení mě vytrhlo bouchnutí vchodových dveří. To to ale uteklo. Radši jsem rovnou vlezl do již opracené skříně, protože pod postelí to nevypadalo úplně přátelsky a jak Tina říkala, není jisté, že její rodiče pokoj nenavštíví. Její skříň je mnohem větší, než ta, co mám doma já a to už je co říct. Vejdu se tam úplně v pohodě a klidně bych si sem mihl pozvat návštěvu, ale doufám, že té se dnes vyhnu. Teď mi došlo, že jsem nechal na posteli tu knihu, ale to je snad jen nepodstatný detail.

Tmu ve skříni narušuje jenom malá klíčová dirka, kterou můžu příoadně kiukat ven. Teď lituju toho, že jsen se Tiny nezeotal, kdy jí končì škola, doufám, že ne pozdě, docela mě to tady stresuje.

Jsem tu zavřený už nějakou dobu, ale zatím jsem slyšel jen párkrát otevírání a zavírání dveří, řekl bych, že vždy šek tento zvuk zezdola. Najednou jsem uskyšel pomalé kroky, byly docela blízko, bekdo nejspíš šel po chodbě kolem Tininých dveři. Podíval jsem se do klíčivé dirky, někdo zatáhl za kliku a začal otevírat dveře. Sakra.

Zrychlil se mi tep i dech, teď musím být hlavně podtichu. Do místnosti vešel muž ve středním věku. To musí být Tinin táta, vždy o něm mluvila jen hezky, i když to nebylo mockrát, stačilo mi to k tomu, abych pochopil, že spolu mají dobrý vztah, narozdíl od její matky. Vlastně, představoval jsen si ho, jako nějakého děsivého obra s drsným výrazem ve tváři, ale vypadá celkem symoaticky, což samozřejmě neznamená, že chci, aby mě tady našel. Došel k posteli a zvedl knihu, kterou jsem tam nechal, možná to byla chyba, protože se na ní podíval takovým zvláštním pohledem, nedivím se mu, taky bych to netypl na Tininu oblíbenou četbu.

Mám pocit, že mi za chvíli odumře noha, sedl jsem si fakt špatně. Možná, kdybych se mohl jenom trošku posunout... prkno pode mnou zavrzalo. Do háje, já jsem ale idiot. Fakt jsrm to nemohl ještě chvíli vydržet?

Tinin táta se vyal rychlím krokem ke skříni. Ani jsem nedýchal, tihle je moje smrt. Otevřel dveře a zle se na mě podíval. "Kdo jsi a co děláš u mé dcery ve skříni?" Zeotal se ne zrovna příjemným hlasem. Začal jsem se klepat. "Uhm no já." Koktal jsem. "Vylez!" Zvýšil hlas tmavovlasý muž stojící přede mnou nebo možná spíš nade mnou. Pomalu jsem se zvedl a udělal krok v před. Ocitl jsem se vedle toho ne už tak symoaticky vyhlížejícího muže. Jsem k něco výšší, alespoň to mě trochu zklidňovalo. Tak třeba mě nezmlátí, i když, co já vím, třeba pod tím společenským oblekem schovává piřádně namakaný svaly.

"Tak řekneš mi, co tady děláš?" Zeptal se znovu. "Já, no, ono je to takový složitý." Dostal jsem ze sebe. "Já mám času dost, tak můžeš začít vysvětlovat." Tak to vyoadá, že se tomu asi nevyhnu. Tohle bude ještě složité.

"No, asi bych měl začít tím, že se jmenuju Eddie, Eddie Munson, chodil jsem na místní střední, ale potom jsme šli jednou s kamarádem do lesa a já jsem se ztratil a napadlo mě tam nějaké zvíře. Po několika dbech přežívání mě tam našla Tina. Zachránila mi život a potom mi ještě ošetřila všechny rány, je opravdu dobrá, myslím, že z ní bude skvělá lékařka. Potom mě nechala u sebe, protože jsem neměl kam jít a teď jsem tady." Převyprávěl jsem mu zkrácenou a trošku pouoravenou verzi toho, co se stalo. Upsidedown a to, že jsem pkdezřelý z vraždy jsem radši vynechal, protože to by nemuselo mít úplně nejpříjemnější následky. Tinin otec si mě chvíli podezřívavě prohlížel. "Když se na to zeptám Tiny, odpoví ni to samé co ty?" Zeptal se už trochu klidnějším hlasem. Hned jsem přikývl. V ničem jsem nelhal, jen jsem pár drobností vynechal.
"Počkáme tady na Tinu, každou chvíli by měla přijít, potom se rozhodnu, co s tebou." Sdělil mi jeho plán a posadil se na židli u stolu.
Už aby tady Tina byla.

Tak cooo, jak se vám líbila kapitola z pohledu Eddieho. Co myslíte, jak se celá tato situace vyřeší, budeme doufat, že to všechno dopadne dobře. Určitě mi napište, jestli byste chtěli ještě nějaké části z pohledu Eddieho, třeba, abychom se dozvěděli více o tom, co si myslí o Tině a jak vnímá jejich přátelství on.
Mějte se krásně🤍🤍