Young pup

Part 14

"Prosím...lásko prober se...nedělej mi to, nenechávej mě tu samotnýho." Slyším hlas ale nemůžu na to odpovědět. "Musíte se rozhodnot. Už to jsou tři týdny a to je hodně dlouho." Slyším další hlas. "Říkáme ne...naše dcera je silná a mi to nevzdáme." Odporuje někdo. Pokusím se pohnout rukou a myslím že se mi to podaří protože lidi kolem zalapaj po dechu. Stěží otevřu oči a rozhlídnu se okolo. "Kde to jsem." Řeknu tak tiše až si myslim že mě neslyšeli. "Lásko!" Vyjíkne Zach a pevně mě chytne za ruku. "Jste v nemocnici." Řekne doktor. "Zlatíčko jsme tak rádi, už jsme se báli že se neprobereš." Vzlikne mamka a Jack ji pevně obejme. "Co se stalo?" Položím další otázku. "Byl u nás Sebastian a potom si spadla ze schodů."Řekne tiše Zach. "Jak dlouho?" Zeptám se a zavřu oči. "Tři tejdny." Odpoví mi doktor. "Prosím řekněte mi, jak je na tom dítě?" Ptám se dál a když se zeptám tady na to tak všichni sklopí hlavu. "Ne, to není možný." Začnu vrtět hlavou. "Je mi to líto Christie." Šeptne Zach. Z očí se mi spustěj slzy. "To není možný." Mumlám dokola. Někdo zaťuká na dveře a vejde dovnitř. Jsou to policajti. "Pane Stevarde už musíte jít s námi." Řekne jeden z policajtů. "Co se tu děje." Obrátim se na mamku. "Když si spadla ze schodů tak se Zach se Sebastianem popral a Sebastian zkončil na jipce." No to se mi snaď zdá! Začnu se rychle zvedat z postele ale hned jak došlapnu na zem tak spadnu a z rukou se mi utrhnou hadičky. "Dávejte si pozor. Probudila jste se po třech týdnech takže nebudete mít moc síly." Upozorníě doktor a vytáhne mě spátky do postele. "Už buudu muset." Koukne se na mě Zach odedveří. "Prosím nechte ho tu. Vždyť on mě jenom chránil. Lásko." Šeptám. Policisté se jen otočí a Zacha odvedou pryč.

O dva týdny později
"Taak koho pak to tu máme?" Vejde mladý doktor ke mně do pokoje. Jen otočím hlavu na druhou stranu a začnu se koukat ven z okna. "Zas se se mnou nebudeš bavit Christie?" Stoupne mi do výhledu. Stáhne mi deku pod břicho a začne mi ho prohmatávat. "Můžu tě o něco požádat? Pujdeš prosím se mnou na sesternu. Potřebuju něco zjistit." Poprosí mě. Bezeslov se zvednu a jdu za doktorem. "Stoupni si taj na váhu." Ukáže prstem a tak si na ni stoupnu. "Jak dlouho si nejedla?" Ptá se mě. Pokrčím rameny. "Vážíš 50,5 kilo. Tvoje váha by správně měla bejt skoro a deset kilo víc." Povzdychne si doktor. "Ještě chvíli tak budeš pokračovat a dostaneš se na jipku. Nevím jakej máš k tomu důvod ale nedělej to. Teď si určitě říkáš 'proč bych tu ještě měla být? Přišla jsem o nejcenější věc' ale víš...všechno se dá napravit. Kdykoliv si budeš chtít promluvit tak přijď." Usměje se na mě. Z očí mi začnou téct slzy a tak sklopím hlavu. Odvede mě zpátky do pokoje a pak už mě nechá osamotě. 'Coteď mám dělat? Od tý doby co odvedli Zacha sem s nikym nemluvila, přiznávam se..,ani pořádně nejim ale proč bych měla jíst? Už mi je všechno někde. Každej si projde těžkym obdobim a je na každym jestli tomu podlehne nebo ne...já tomu podlehla....už to víc nezvládam a to mě štve. Z očí mi začnou stýkat nový slzy a srdce se mi rozbuší jak splašený. Už to budou teprv tři týdny co sem ho neviděla ale mě to přijde jako celá věčnost. Zvednu se z postele a jdu do koupelny. Svlíknu ze sebe oblečení a vlezu pod teplou vodu. Po půl hodině vylezu a zalezu spět do postele. Odpoledne kolem druhý někdo zaťuká a vejde kdo jiný než doktor. "Už po druhé za dnešek ahoj Christie." Usměje se a za nim vyjde mladej kluk asi o dva roky starší než já. "Přivedl jsem ti návštěvu. Tuším že s normálni psychologem by sis moc nepopovídala tak doufám že ti tenhle bude dost dobrej." Drkne do něj a ten jen protočí oči. Ten kluk ke mně stočí pohled a usměje se. Jen otočím hlavu ma druhou stranu a ignoruju ho. "Tak si to užijte." Řekne doktor a nechá mě tu s tim klukem osamotě. "Já jsem Ben a jak jsem slyšel tak ty jsi Christie." Usměje se. "Pro tebe Sophie." Zamumlám. Když mi měkdo řekne Christi tak si vzpomenu ná Zacha. Tak moc mi chybí. "Tak dobře." Kývne. "Nechceš zajít na oběd? Dnes maj výborný kuře s rýží usměje se. "Nemam hlad." Zavrtim hlavou. "Dobrá tak si budem povídat, to je taky dobrá varianta." Sedne si na židli k mojí posteli. "Co se stalo že jsi v nemocnici?" Ptá se. Mlčím a dívám se z okna. Proč bych mu to měla říkat? "Dobrá takže vypadá, že ty mluvit nebudeš tak začnu já." Povzdychne si. "Měl sem teď v nemocnici přítelkyni a byla na tom podobně jenom ty. Taky važila kolem 50ti kilo a nakonec sem zjistil že mě podváděla. aproto vypadala tak jak vypadala. Psychicky to nezvládla. Proto tu sem a chci vědět co se stalo abych ti mohl pomoc. Nerad vidím holky kterejm nikdo nepomůže." Usměje se a jeho ruku ucítím na té mé. Z očí mi začnou stýkat slzy a myšlenky mi začnou lítat hlavou. "Je to dva týdny." Začnu pomalu. "Byla jsem v 6 měsíci....vrátili jsme se z večeře a když jsem vešla do pokoje tak tam byl můj ex s kterym sem to čekala. Pak mi dal facku a já spadla ze schodů. Potratila jsem a byla 3 týdny v kómatu. Když jsem se probudila tak mýho bratrance +kluka odvedli policajti, protože zmlátil mýho ex, kterej pak skončil na jipce. Od tý doby jsem ho neviděla." Řeknu mu to celý ale ani jednou se na něj nekouknu. "Wow tak tohle jsem si nemyslel. Je mi tě líto a přísahám že ti pomůžu. Jen mi dej šanci." Usměje se. Mluví přesně jako Zach. "Chci aby všechno bylo jako předtím. Dělala kraviny se Zachem, chodili na pláž a prostě aby jsme byly spolu." Povzdychnu si. "Asi před třema měsícema jsem říkala že nechci přijít o dalšího člověka kterýho mám ráda......a teď jsem o něj přišla." Mluvím dál. "Budu rád když ti budu moc pomoct a začnu s tím hned teď. Pojď zvedej se, dem se projít." Stoupne si a čeká než se vyhrabu z postele. Vezmu si na sebe župan a pomalu jdu za Benem. "Jak jsem pochopil tak tvůj bratranec se jmenuje Zach, a zároveň je to tvůj přítel. Jak dlouho jsi ho neviděla?" Zeptá se. Skoro tři týdny. Vůbec nevim co mu je." Sklopím hlavu. "Zeptám se po něm. Nevím jestli je to osud nebo jen pouhá náhoda ale mám strýce kterej pracuje ve vězení, takže by to mohlo bejt jednoduší než se zdá." Usměje se povzbudivě. Koukám na něj s otevřenou pusou a mrkám očima aby sem si byla jistá že to není sen. "Bože moc ti děkuju." Zašeptám a obejmu Bena kolem krku. "Děkuju." Zašeptám tak tiše že se skoro neslyším ani já. "Slibuju že se to pokusim nějak zařídit ale jen pod podmínkou že pujdem na oběd a ty se pořádně najíš."Mrkne na mě.

Nakonec s nim na ten oběd jdu a celej den proběhne v klidu.Hodně se mi ulevilo takže se mi usíná o hodně líp a to jen po jedný konverzaci. Už ho chci mít u sebe. Ben ke mně vhodil každej den a pořád my sliboval že zařídí to abych byla se Zachem. Taky sem už nabrala svoji váhu a tím pádem začala vypadat líp. Mamka byla nadšená když mě viděla usmívat a Jack to samý. Zbýval mi poslední týden v nemocnici a ten utekl rychlejš než sem si myslela. Těšila jsem se domu, protože jsem věděla že bude zbejvat jen pár dní do toho než ho uvidim.

"Ne Bene já už nemůžu." Vřískám mezi smíchem a odstrkuju ho od sebe. "Tak mi slib že na mě nezapomeneš až Zach přijde." Přestane a kouká se mi do očí. "Slibuju že na tebe nezapomenu. Tobě vděčim za to že jsem nepropadla anorexii a nakonec se nezabila plus ti vd3čim za to že už dneska uvidim Zacha." Usměju se. Je to měsíc a půl co jsem ho meviděla a fakt jsem dost natěšená a přísahám že až ho uvidim tak ho zulíbám k smrti. Ben musel ve čtyři odejít a v sedm měl přijít Zach. Ty tři hodiny jsem ležela v pokoji a poslouchala hlasitý písničky než bouchly dveře. Vyskočila jsem z postele a rychle seběhla schody. Před vchodem do obyváku sem se zastavila a zhluboka se nadechla. Pomalu sem vešla do obyváku a otevřela oči. Nikdo tam nebyl. "Haló?" Zeptám se hlasitě a přes obyvák dojdu do kuchyně. Nikde nikdo. Kouknu se ke vchodovím dveřím abych zjistila kdo přišel ale když tam nevidím žádný boty tak se zamračim. 'Asi mám halucinace.' Pomyslím si. Jdu tedy zpět do pokoje a znovu si zapnu písničky. Po asi pěti minutách uslyším zvuk tříštívího se skla. Kurnik co se to tu děje. Potichu sejdu do kuchyně a tam na zemi leží rozbitý talíř. "Je tu někdo?" Zaptám se a strach ve mně začne růst. "Ozvěte se, nemam ráda takovýhle žerty!" Křiknu ostřeji. "Bejt tebou tak ztichnu pokuď nechceš zkončit na dně moře." Leknutím nadskočim a pomalu se otočim. Stojí tam nějakej kluk s úšklebkem na tváři a je mu asi tak kolem dvaceti let. Odněkud ho znám ale nemůžu si vzpomenout. "Co tu chceš?" Zeptám se. "Nooo tak nainstalovat titu kamery po domě a i do koupelny a pak tě sledovat." Začne se smát a přitom přibližovat ke mně. "Nechoď ke mně." Pokouším sbeho zastavit ale jde do tý doby než sem a tisknutá na pracovní linku a on je těsně u mně. "Věř mi....nebolí to." Řekne těsně vedle mího ucha a najenou má ruku s nějakym kapesníkem na mojí puse. Začnu zeslabovat než nakonec přestanu vnímat.

"Vstávámé....budíček." Třese se mnou někdo. Otevřu oči a před sebou vidím dalšího povědomího kluka. Když se pořádně vzpamatuju tak ho začne od sebe odstrkovat a snažim se dostat co nejdál od něj. "Božé klidnise já tě neojedu bych dostal os šéfa přes držku." Zasměje se ten kluk a stoupne si vedle postele. Jak jsem momentálně zjistila tak lěžim na posteli jen ve spodnim prádle a nemam tu ani deku. "Můj šef tě chce vedle takže se zvedej a pojď." Nařídí mi ale já se nezvedám. Nepujdu tam takhle....to vžádnym případě! "Jááj ty jsi taky stydlivka....stejně to z tebe sundá." Hodí mi hedvábnej župan. Rychle si ho oblíknu a pak jdu pomalu za tim klukem. Z luxusního pokoje vejdem do ještě víc luxusního obyváku. Je to tu všechno sladěný do černý a bílý plus zelený doplňky. Wow! "Pane Willsone." Odkašle si ten mladej kluk a během chvíle předemnou stojí nějaký muž. Může mu bejt takovejch 30-35 ale je.....prostě podruhé wow! "Je ten župan potřeba? Vždyť tu je tepla dost nemyslíš?" Promluví a já zůstanu zmražená na místě. Tak autoritivní hlas sem ještě vživotě neslyšela. Tomu klukovi naznačí aby šel pryč a zůstanem tu jen mi dva.

Ahooooooj^^ mam tu další díl a přiznávám se....sama sem netušila že se to takhle zvrtne. Prostě jsem psala a najednou tam bylo tohle xD děkuju za Vote a komenty + na obrázku je Willson.