Dragon from the Hell

Kapitola 3

Nemohla jsem spát, takže jsem celou noc strávila tím, že jsem se převalovala z jednoho boku na druhý. Musela jsem stále přemýšlet nad včerejškem, těmi vojáky a divokými draky. Takže tu opravdu žili. A byli v ohrožení, i když jsem nepochybovala, že se umí ubránit. Přesto mi něco říkalo, že bych u toho zásahu dnes měla být a něco udělat. Problém byl, že jsem nevěděla co. Vztekle jsem zavrčela, protože na spánek už nebylo ani pomyšlení a strhla ze sebe peřinu. Převlékla jsem se do čisté sukně, nechtěla jsem si zničit své jediné kožené kalhoty v lese. Nedalo se nic dělat, musela jsem ten hrozný kus oblečení snášet nadále. Upravila jsem se v malé koupelničce v přízemí. Já a rodiče jsme měli pokoje v patře. Dole pak byla kuchyně, obývák a malá koupelna. Náš dům nebyl moc velký, ale pro tříčlennou rodinu to stačilo.

Seběhla jsem schody, rodiče už šli dávno pracovat, takže jsem se v klidu nasnídala a do vaku si vzala pár věcí, s nimiž jsem vyrazila za Aaronem. Měli jsme volno, něco jako prázdniny. Vždy to tak při Výběru bylo. Vyšla jsem z naší uličky a zabočila doprava, Aaron naštěstí nebydlel moc daleko. Přesto jsem u jeho domu docela znervózněla a přemýšlela, jestli to nemám zase otočit zpátky. Je to vůbec dobrý nápad? Ušklíbla jsem se, protože se dveře domu náhle otevřely, a to jsem ani nestihla zaklepat. Ne, jistěže není...

„Ahoj, jdu za tvým bratrem," zkřivila jsem rty do jakéhosi úsměvu. Aaronův starší bratr mě nesnášel asi tak stejně, jako já jeho. Zamračil se.

„Co tak najednou? Nevyhýbáš se mu od té doby, co mu závidíš draka?" pozvedl obočí a já hluboce vydechla.

„Potřebuju s ním mluvit. Prostě mě pusť dovnitř, nebo ho zavolej, jo?" řekla jsem mírně podrážděně a vzdorovitě se na něj podívala. Po chvíli protočil očima a zavolal na Aarona, načež mě nechal stát v otevřených dveřích a zalezl do útrob baráku. Za chvíli se v nich objevil ten, kterého jsem potřebovala.

„Co se stalo?" zeptal se, když mě uviděl v ne příliš dobrém rozpoložení. Jen jsem mávla rukou.

„Aiden se stal, ale to není to, co s tebou potřebuju probrat. Můžeš teď na chvíli ven?"

„Jo, ale nebude ti vadit-" Jeho slova přehlušil hlasitý skřek, který trhal uši. Aaron se jen výmluvně usmál.

„Ne, jen ji vem s sebou," povzdechla jsem si a vykročila napřed. Za chvíli se po mém boku objevil i Aaron s Ynariel na rameni. Ještě byla opravdu malinkatá, ale většina draků dorůstala obrovských rozměrů. Ten největší, jaký kdy žil, měl asi třicet metrů od tlamy po konec ocasu. A co teprv to rozpětí křídel! Alespoň tak nám to říkali ve škole.

„Tak, co jsi potřebovala?" zeptal se se zájmem Aaron. Nedivila jsem se, že se tak zajímá. Muselo to být něco vážného, když jsem vylezla z domu a začala se s ním znovu bavit. Dokonce i v přítomnosti jeho dračice.

„Tvou pomoc," usmála jsem se smutně a převyprávěla mu, co jsem včera viděla a slyšela. Čím víc toho slyšel, tím rychleji mu slézal úsměv z tváře. Bezpochyby mu bylo jasné, co se chystám udělat.

„Ale noták," zaskuhral a přejel si dlaní po obličeji. „Máš vůbec nějaký plán?"

„No, sledovat je a překazit jim to? Určitě budou na draky číhat, a snažit se být nenápadní. Když draky prostě vyplašíme, tak uletí, ne? Jsou přece divocí," shrnula jsem bezradně a pokrčila rameny. Lehké jako facka, hloupé jako... no jako většina mých nápadů. Aaron mi věnoval nevěřícně pohled.

„Vážně? To je dost ubohý. Jsou to vojáci Cleo, mají výcvik, my ne. Určitě by si nás dříve nebo později všimli a tvůj slavný plán by šel do kytek. Navíc, když draka vyplašíš, obzvlášť divokého, co myslíš, že se stane? Je to zvíře, bude útočit, bránit se. Draci nezdrhají, rozhodně ne před pošetilými lidmi. Mají se za nejvyšší predátory a já v tomhle souhlasím," podotkl a zamračil se.

„Máš tedy lepší plán? Protože jestli jo, tak ho chci slyšet."

„No, budou vyrážet až v podvečer, takže bychom mohli drakům nějak předat vzkaz, varování. Najít je dřív a říct jim, co se na ně chystá. Jsou dozajista stejně inteligentní, jako ti, kteří mají pouta s lidmi," řekl a jeho dračice zavrněla. Byla opravdu roztomiloučká a momentálně vesele poskakovala okolo nás. Povzdechla jsem si. Stále mě to strašně mrzelo a ctila jsem se ukřivděná, ale mohla jsem si za to sama. Neměla jsem tolik věřit, že uspěji, pak bych nebyla takhle zklamaná.

„Ale stejně to není o moc lepší nápad, divocí draci budou určitě nebezpeční. Nepoznala jsem nikoho, kdo by stoprocentně věřil, že existují. Nejspíš proto, že nikdo setkání s nimi nepřežil, nemyslíš?" pozvedla jsem obočí a přejel mi mráz po zádech. Nechtěla jsem ještě zemřít, včera mě tohle řešení napadlo taky, ale po dlouhém přemýšlení jsem došla k závěru, že se radši vypořádám s lidmi než s draky.

„Asi máš pravdu, ale je to padesát na padesát. I vojáci jsou nebezpeční, to, že jsou to lidé nic neznamená. Navíc se snažíme draky zachránit. A oni jediní by mohli stát na naší straně a věřit nám. Přemlouvat vojáky, aby je nelovili by byla naprostá hloupost. Nemůžou s tím nic dělat, jen plní rozkazy a vsadím se, že spoustě z nich se to také nelíbí." Nakonec jsem přikývla. Buďto se nechám zabít drakem nebo vojáky. A s draky se přeci jen asi dalo vyjednávat lépe, šlo tu o jejich krky.

„Dobře, tak vyrazíme, ať je stihneme najít, jestli vůbec," řekla jsem pevným hlasem. Jako bych byla skálopevně rozhodnutá do toho jít. Ale doopravdy jsem nad tím uvažovala, měla jsem strach. Ano, chtěla jsem je zachránit, ale stále to byli draci, kteří žili v divočině a lidi, které potkali nejspíš zabíjeli. A já takhle rozhodně nechtěla skončit za to, že jsem se jim rozhodla pomoct.