Dragon from the Hell

Kapitola 6

Jeskyně byla sice ze začátku osvětlená venkovním svitem, ale čím déle jsme šli, tím víc jsme nic neviděli.

„Nemáte tu někdo třeba... pochodeň?" nadhodila jsem slabě, ale odpovědí mi bylo mlčení a posměšné odfrknutí.

„Jasně, protože pochodně normálně nosim po kapsách." Na to jsem se zatvářila uraženě, což ale v té tmě nemohl nikdo vidět. V další chvíli jsem o něco škobrtla a málem skončila na zemi.

„Au, sakra," zaklela jsem tiše a promnula si bolavé chodidlo. Pak jsem se přikrčila a rukama se snažila nahmatat tu věc, jelikož kámen to určitě nemohl být. Už jsem o to rukou zavadila, když se kousek ode mě ozvalo šramocení.

„H- hej, kluci! J- jste to vy? Tohle... tohle není vtipný! Aidene?" vyšlo ze mě roztřeseným hlasem.

„Co to plácáš? My jsme tady," ozval se Aaronův hlas, ale z úplně jiné strany.

„Jo, laskavě všechno nesváděj na mě," mlaskl nespokojeně Aiden. Oba byli za mnou, což znamenalo jediné.

„Něco tady jee!" vypískla jsem zděšeně a rychle vystřelila směrem, kde jsem matně viděla postavy. Nechtěla jsem být v blízkosti těch zvuků, i kdyby to měla být pouhá krysa nebo něco takového. V samém spěchu jsem nedávala příliš pozor na cestu a do jedné z postav omylem strčila. Oba jsme se svalili na zem s bolestným heknutím.

„Eh- huh. Pr- promiň, jsi v pořádku?" zeptala jsem se zahanbeně a snažila se postavit na nohy, ale nějak to nešlo. Nic jsem neviděla a jak jsem se snažila vysvobodit, zamotala jsem se s tou osobou ještě víc. Jen jsem se modlila, aby ten, na kterém jsem ležela nebyl Aiden.

„Jo, v pohodě Cleo. Jen ze mě prosím slez!" ozvalo se zaskučení a malá dušička ve mně si oddechla. I když to bylo vůči mému kamarádovi nehezké, že jsem si víc přála zavalit jeho. Nestačila jsem se pomalu ani pohnout, když mě zezadu popadly silné ruce a odtáhly mě od Aarona. Co- Nejdřív jsem chtěla zakřičet, protože jsem se lekla, ale pak mi došlo, že to Aiden mi pomohl vstát.

„Díky," donutila jsem se tiše poděkovat a čekala jsem nějakou rádoby vtipnou narážku na svou nemotornost. Jenže nic nepřišlo. Aiden jen něco zamručel a pomohl na nohy i svému bratrovi. Byla jsem trochu zmatená, ale teď nebyl čas řešit jeho náhlou změnu nálady. Zvuky, kterým jsem chtěla utéct se totiž blížily.

„Něco nás sled- " snažila jsem se je varovat, ale moje slova přehlušil jakýsi skřek a potom Aaronův překvapený hlas, „Ynariel!" Vykulila jsem oči. Aaron nechal svou dračici doma, jelikož se bál, že by se jí něco mohlo stát. Byla stále ještě maličká a neuměla se moc bránit. Taky mi to přišlo jako rozumné řešení, ale nikdy bych nečekala, že nás dračice bude pronásledovat sama za sebe.

„No bezva, ještě ta tvoje ještěrka tu scházela," povzdechl si Aiden, což mě donutilo vyhledat jeho postavu pohledem. Byla příliš velká tma na to, abych mu viděla do obličeje, ale jeho hlas se mi zdál trochu zahořklý. Taky si ho žádný drak nevybral, došlo mi. Nechápala jsem ale, proč to nezkoušel znovu v dalších letech. Výběrem prošel před čtyřmi roky, co jsem si pamatovala, ale pak už se nikdy neukázal, i když měl šanci a možnost. Příští rok pro něj bude poslední, ale něco mi říkalo, že ani tam se neukáže, pokud nebude muset. Zatřásla jsem hlavou, abych se zbavila myšlenek na Výběr. Aaron dostal nápad, že nechá Ynariel vytvořit pochodeň.

„Jak to myslíš?" nechápala jsem. Jak se ukázalo, malá dračice už se učila chrlit oheň. I když teď to spíš vypadalo, jako by ho plivala. Po několika nezdařených pokusech však větev, kterou jsme našli, vzplála. Doufala jsem jenom, že oheň vydrží dlouho, ale zároveň nám klacek neshoří, než někde vylezeme. Tady v jeskyni se totiž hledaly vážně blbě.

Když jsme tedy měli světlo, mohla jsem se konečně rozhlédnout kolem sebe. Vzápětí jsem toho zalitovala, protože kosti, na které se mi naskytl pohled mě vyděsily málem k smrti. Tak o tohle jsem zakopla, pomyslela jsem si a celá jsem se otřásla. Naskákala mi z toho husí kůže, jelikož jsem si byla jistá, že mezi hromadou zvířecích ostatků se nacházejí i nějaké lidské. Díky průvanu však jeskyně nezapáchala, a tak nebylo poznat, kolik tvorů tady asi přišlo o život. Raději jsem se držela blíž Aarona s Ynariel a Aidena a oni měli očividně stejný myšlenkový pochod. Tady se nechceme ztratit.

Zanedlouho jsme došli na rozcestí. Sice zazněl nápad, že se rozdělíme a každý půjde jednou se tří cest, ale nakonec jsme ho zavrhli. Protože já jsem se bála, Aiden si očividně myslel, že jsem neschopná a musí mě mít pod dozorem a Aaron svůj názor raději nevyjadřoval. Nakonec se pokusil zeptat Ynariel, jakou chodbou bychom mohli dojít k drakům. Ta malá potvora se sebejistě vydala cestou nejvíc vpravo, ale ukázalo se, že si šla pro nějakou kost, kterou by mohla ožvykovat, zatímco se nesla na Aaronově rameni. Dva z nás pak měli chuť ji stáhnout z kůže, ale i tak jsme nakonec pravou šachtou pokračovali. Zdálo se, že odsud fouká vítr nejvíce.

Cesta byla docela obtížná. V jednu chvíli jsme museli vylézt na skálu, a jednou dokonce přeplavat jeskynní jezero. Bylo ledové! A to ani nemluvím o balvanech, které jsme museli přelézat skoro neustále. Musela jsem ale uznat, že tahle trasa by drakům nedělala příliš problémů. Jeskyně byla všude poměrně široká a otevřená, a draci mohli jezero i skálu přelétnout. To jen pro nás lidi to bylo trochu obtížné.

„Vidím světlo!" poznamenala jsem nadšeně. Konečně! Konec tohohle utrpení! Málem my vyhrkly slzy radosti. Celá jsem se třásla zimou od doby co jsem vylezla z toho ledového jezera. Oblečení jsem měla promáčené skrz naskrz. Tušila jsem, že venku už se bude smrákat a slunce nebude tak silné, ale stále lepší než chlad a vlhko z jeskyně.

„Ne tak rychle, nevíš, co nás tam- " snažil se mě zastavit Aaron, když nám k uším dolehl hlasitý řev. Stěny kamenné chodby se otřásly a ze stropu popadalo pár kamínků. Moje nadšení bylo to tam.

„Draci," vydechl Aiden tiše. Stoprocentně se jednalo o dračí řev. A zněl taky dost naštvaně. Zanedlouho se ve východu objevila velká šupinatá hlava s rohy. Drak přestal mávat křídly a těžce dosedl na zem, ale nás ten poryv větru málem odfoukl. Tohle je drak. Ne to, co sedí Aaronovi na rameni, prolétlo mi hlavou, ale teď nebyl čas na urážení malého dráčete. Hrozilo nám mnohem větší nebezpečí.

Drak pootevřel tlamu a vycenil na nás řadu velkých a ostrých zubů. Pomalu ale sebejistě se začal přibližovat, nejspíš připravený nás spolknout na jeden zátah.

„P- přišli jsme v míru!" dodala jsem si odvahu a vypustila tuhle hloupou větu. S drakem to nic neudělalo. Akorát poněkud pohrdavě vyfoukl z nozder horkou páru, a v očích se mu výhružně zalesklo.

„Jdeme vás varovat před nebezpečím! Dejte nám šanci mluvit a uvidíte, že nemáme zlé úmysly. Chceme jenom předat zprávu a zase v klidu odejít," vložil se do toho Aiden, který vypadal asi nejméně otřesený. Byl z nás nejstarší a jeho hlas zněl mnohem odhodlaněji než ten můj. I tmavý drak jeho slova vyslechl a zdálo se, že nad nimi chvilku uvažoval. Pak ale rozevřel tlamu do děsivého úsměvu a znovu se rozešel k nám.

„Myslím, že se nás rozhodl sežrat," ozvala jsem se přiškrceně a připravovala se na zběsilý útěk. Nic jiného nám taky nezbývalo ne? Ynariel však v tuhle chvíli seskočila z Aaronova ramene a postavila se před naši trojici. Vydala několik skřeků, které donutily draka zastavit a přeměřovat nás pohledem. Pak se otočil zády a zase vylezl z jeskyně ven. Šokovaně jsem se za ním dívala. Máme ho následovat?

„Zkusíme to," přikývl potichu Aaron, nejspíš myslel na to samé. Váhavým krokem jsme se rozešli směrem k otvoru.