Dragon from the Hell

Kapitola 5

„Nepovídej," zamumlal Aiden, ale vypadalo to, že je to spíš podvědomá reakce, jelikož se u toho blbě nešklebil. Dokonce se na mě ani nedíval. No skvělý. Nesnáší mě tolik, že se dovede hádat i když nevnímá, zakoulela jsem očima. 

Nakonec jsme se vydali do lesa tou pěšinkou, která mě dovedla k táboru vojáků. Samozřejmě jsme z ní po chvíli sešli. Moc by nám nepomohlo, pokud bychom na někoho z nich narazili. Snažili jsme se tedy tábor nějak obejít, a pokud možno se přitom všem vojákům vyhnout. Bohužel jsem zdejší les příliš neznala, jelikož jsem se sem často nevydávala. Po chvíli šlapání jsem si připadala ztracená a začala jsem se nejistě rozhlížet kolem. Opravdu bych se nechtěla zatoulat zrovna tady, a ještě k tomu ve společnosti Aidena. 

„Hej, víte, kam vlastně jdeme?" zeptala jsem se nejistě kluků, kteří šli přede mnou.

„Ne," zahlásili sborově a pak se zarazili. „Neříkej že ani ty nevíš?" Aaron se na mě prosebně podíval, což mě znervóznilo ještě víc.

„No... Eh..." soukala jsem ze sebe nějakou pořádnou odpověď, ale pokud jim to z mého zadrhávání nedošlo, byli by idioti. Aiden zakoulel očima a zaúpěl, zatímco Aaron si frustrovaně přejel rukou po obličeji. „Hele já za to nemůžu, neznám to tady a když jste šli přede mnou, tak jsem počítala s tím, že víte kam." Pravděpodobně za to mohlo selhání společné domluvy. Jelikož vlastně žádná nebyla. 

„Jasný, takže je to jako naše chyba?!" vyštěkl Aiden podrážděně a rozhodil rukama. Zamračila jsem se na něj. To jsem přeci vůbec neříkala! Musí se mnou vždycky hledat nějaký problém?! Štvalo mě to. Nebylo nám pět, abychom se museli furt o něčem dohadovat, ale nějakou záhadou naše konverzace vždycky končily hádkou. Někdy jí i začínaly... Vlastně... Většina našich konverzací byly jenom hádky.

Aaron si povzdechl a věnoval svému bratrovi výstražný pohled. „Teď není čas se hádat, co takhle radši vyřešit situaci?" navrhl. „Aidene, dokážeš se přeci dobře orientovat v přírodě ne? Stačí jenom najít nějaký záchytný bod a neztratíme se." Aiden po mně naposledy šlehl nesouhlasným pohledem, než se odvrátil a začal si prohlížet okolí. Já na jeho záda mezitím stihla udělat ošklivý škleb a pak vypláznout jazyk. Aaron vedle mě se uchechtl, ale hned zvážněl a naznačil mi, ať neprovokuju. 

„Dobře. Abychom se neztratili, můžeme se orientovat podle támhletoho vrcholku," ozval se po chvíli Aidenův hluboký hlas. Rukou ukazoval na strmý výběžek. Byl to ten nejbližší kopec k naší vesnici, ale i tak to byl pěkný kus cesty. Hlavně tam nikdo neleze, protože ta hora je moc strmá, pomyslela jsem si, když v tom mě to trklo. Plácla jsem se do čela, čímž jsem upoutala pozornost kluků. Dívali se na mě dost zvláštně, ale to jsem teď neřešila.

„Mám to! Včera jsem si od vojáků vyslechla, že chtějí jít k nějaké Ostré hoře. A půjdou tam až k večeru!" vyblekotala jsem rychle, ale oni to očividně pochopili.

„Proč jsi to neřekla hned? Mohli bychom si tohle všechno ušetřit!" poznamenal Aiden jedovatě.

„Ty toho taky naděláš! Jako bys nikdy nezapomněl!" vyprskla jsem nazpátek. Tolik, co za poslední dny jsem se nenapřemýšlela snad za celý život. Nemohla jsem za to, že mi jeden nebo dva důležité detaily vypadly.

„Ne. Na něco takového bych vážně nezapomněl. To je ta nejdůležitější informace, Cleome," dodal už normálním hlasem, ale ve tváři měl pro změnu pohrdavý výraz. Nezmohla jsem se na nic než naštvané odfrknutí, protože tentokrát měl pravdu. Bla, bla, bla. Fajn, všichni chápeme, že ty jsi tady ten nejchytřejší, Aidene. Uhnula jsem pohledem někam do strany, aby neviděl tu ironii v mých očích. Aaron se lehce sklíčeně zasmál, aby odlehčil situaci a pak jsme vyrazili směrem k té strmé hoře.

Tohle. Tohle je peklo. Hrůza! Co jsem to zase vymyslela?? Z čela mi kapal pot a můj dech se zadrhával. Už nejméně dvě hodiny jsme se táhli do prudkého kopce. Jakási cestička, kterou jsme šli na začátku už se dávno ztratila, takže jsme se prodírali divokou přírodou. A nebylo to nic jednoduchého!

„Já- Já už nemůžu. Pauzu! Potřebuju... pauzu!" zasípala jsem a opřela si ruce o kolena, abych se trochu vydýchala. Aaron na tom byl o trochu lépe a Aiden taky nevypadal příliš zmoženě. Já jsem ale skoro necítila nohy, jak mě pálily, a byla jsem celá propocená. Musela jsem vypadat bídně. 

„Copak, copak. Tady někdo nemá naprosto žádnou fyzičku," dobíral si mě Aiden zase. Upřímně jsem to čekala, ale i tak to ve mně rozdmýchalo vztek.

„Možná. Ty máš sice svaly, ale zase ne mozek. To víš, každý máme něco."

„Já jen říkám že by ti ty svaly taky neuškodily. Jelikož tvůj mozek je očividně dost zpomalenej," ušklíbl se a přejel mě kritickým pohledem. Co. Tím. Chceš. Říct?! Z očí mi sršely blesky. Moji postavu jsem mohla urážet jenom já. Nikdo jiný!

„Dobře, dobře. Uklidněte se vy dva! Jste jako děcka. Furt to samý, a mě už to nebaví. Aidene, ty už jsi dospělý, tak se na to chovej. Cleome, ty se zase uklidni. Nevidíš, že tě chce pokaždý vyprovokovat a ty se tak snadno necháš?" vyštěkl zoufale Aaron. Já jsem šokem nadskočila, zatímco Aiden sebou trhnul. Nestávalo se často, že by se Aaron naštval natolik, že vypění, ale nám se to očividně povedlo. Provinile jsem sklopila pohled do země, zatímco Aiden se odvrátil. Zbytek pauzy jsme naštěstí přečkali v klidu. Nejspíš proto, že jsme se raději nebavili vůbec.

Bylo léto, takže se naštěstí pro nás stmívalo později. Někdy k poledni jsme stále šlapali do kopce nebo hledali cesty, kudy by se dalo na horu vyškrábat. A zdálo se, že jsme snad teprve v polovině, ačkoliv jsme vyráželi docela brzy ráno. Tohle byl ten nejhorší nápad, který jsem kdy dostala. Vážně. Stejnak jsem si ale neodpustila strkání nosu do cizích záležitostí. Když se mi něco nelíbilo, musela jsem to dát najevo, nejlépe hned. Nedokázala jsem v sobě ty pocity dusit.

„Pojďte sem, něco jsem našel," zavolal na nás Aiden, který se od nás trochu vzdálil. S Aaronem jsme na sebe zvědavě pohlédli a přišli k němu. Ukázal rukou za roh skály. „Je tam docela velká jeskyně," dodal na vysvětlení. A že měl pravdu. Jakmile jsem před ní stanula, dýchnul na mě studený vzduch z jejích útrob. Otřásla jsem se. 

„Myslíš, že by divocí draci žili tady? Není to trochu moc... já nevím, nápadné?" zeptala jsem se opatrně. Tohle se mi nezdálo jako dobré místo k bydlení, obzvlášť, když jste se chtěli skrýt před okolním světem. Velká černá díra v kopci byla jako pěst na oko. Aiden pokrčil rameny.

„Možná, že nežijí přímo v jeskyni. Jde z ní průvan, nejspíš někam vede nebo má víc chodeb," poznamenal Aaron. To zní logicky. Jedna z nich by mohla vést k drakům, zatímco ostatní mají jen zmást cizince, napadlo mě. Věnovala jsem klukům jediný pohled, který říkal všechno. Oni ho opětovali. Jdeme to prozkoumat!