Dragon from the Hell

Kapitola 1

Seskočila jsem ze stromu a oprášila si sukni. Ve vesnici musely všechny dívky před Výběrem nosit sukni. Bylo to pěkně na prd. Byla moc dlouhá, kousala a každá holka měla stejnou. Ale já se jí dnes mohla zbavit. Konečně. Čekal mě Výběr, jako každé patnáctileté dítě ve vesnici. A já už teď měla zpoždění, protože jsem se příliš zamyslela. Jako tomu bylo obvykle. Měla jsem díky tomu už dost naběháno a dnešek nebyl výjimkou. Uháněla jsem, co mi nohy stačily, abych stihla doběhnout včas. Nestíhala jsem se ani upravit, prostě jsem musela zůstat v ušmudlané sukni a krémové košili, která už také nebyla nejčistší. Máma mě zabije, pomyslela jsem si, ale nijak mě to zatím netrápilo. Bála jsem se hlavně Výběru. Co když nebudu ta pravá? Co když nezískám svou spřízněnou duši? Takové otázky mě trápily celou cestu. Vlastně už celý měsíc, ale až teď jsem si začala doopravdy dělat obavy.

Konečně jsem proběhla branou vesnice a hrnula se mezi domky k velkému sálu. Byl to dům, kde se konaly slavnosti, když nám počasí zrovna nepřálo a nyní v něm byli určitě všichni z vesnice. To by vysvětlovalo, proč jsem nepotkala ani nohu. Výběr byl totiž ta úplně nejhlavnější a nejslavnostnější událost vůbec. Konal se většinou jednou za rok, pokud ovšem bylo nějakému dítěti patnáct. Pokud ne, odmítnutí mohli své štěstí zkusit znovu, dokud jste nedosáhli dvaceti let, ale šance byla opravdu malá.

Rozrazila jsem dřevěné dveře sálu a ten ztichl. Většina pohledů se upřela na mě, takže jsem za sebou potichu zavřela a prošla davem doprostřed, mezi řadu ostatních dětí. Všichni byli upravení, zato mě padaly blonďaté vlasy z drdolu a měla jsem špinavé oblečení. Myslela jsem, že se ještě stihnu převléknout, ale... teď jsem mohla být ráda, že jsem vůbec doběhla na čas. Hazel vedle mě nakrčila nos. Byla arogantní a každý to věděl, ale nikdy to nahlas neříkal. Dcera starosty, nejbohatšího muže z vesnice, měla holt svá privilegia. Pohrdala většinou obyčejných lidí, jako jsem byla já. Vedle ní pak stál Aaron, můj dobrý kamarád. Nenápadně na mě mrkl a já se na oplátku zazubila. Pak tam byl ještě Carlos, Maggie a její bratr Lucian. Jako malá jsem si s nimi občas hrávala, ale přáteli bych je nenazývala. Na to jsme se neznali dost dobře. Naše vesnice nebyla největší, ale tento rok se zrovna sešlo dost stejně starých dětí. S nikým kromě Aarona jsem se ale příliš nebavila.

„Zdá se, že slečna Alton konečně dorazila. Výběr může začít!" pronesl slavnostně starosta a sál začal tleskat. Až teď jsem si všimla, že před námi je několik košíků, ve kterých se nacházela vejce různých barev. Všechna byla podobně veliká, asi třicet centimetrů na výšku a osmnáct na šířku. A ke každému bylo přiděleno jedno. Dech se mi zatajil při pomyšlení, že v každém teď spočívá dračí mládě a čeká na svou druhou půlku. Tak strašně jsem doufala, že se mi to podaří a opravdu budu mít to štěstí a získám malého dráčka. Nebylo neobvyklé, že se dráče pro nikoho nerozhodlo a prostě se nevylíhlo. Čekalo pak na další rok a další děti, které přišly zkusit štěstí. Na druhou stranu, nic se neponechávalo náhodě, od malička nás cvičili a určovali naše přednosti. Podle toho vybírali vejce, které by se k nám nejvíce hodilo. To se určovalo podle vlastností jeho rodičů.

První šla na řadu samozřejmě Hazel, podle postavení. Měla více šancí, kdyby si ji přidělené dráče nezvolilo, stále mohla zkusit štěstí na vejcích ostatních. Ten poslední měl potom jen jednu možnost, pokud by všichni před ním dráče získali. Buď všechno, nebo nic.

Hazel se zastavila u vajíčka naproti. Bylo růžové, trošku načervenalé a ve světle se matně lesklo. Dotkla se ho dlaní a poslala mu trošku svojí energie. Nic se nestalo. Vstala a viditelně zbledla, zalesklo se jí čelo potem. Je stejně nervózní, jako já, došlo mi. Věděla jsem, že všichni jsou jako na trní, sál ani nemukal, ale do ní bych nervozitu neřekla. Vždycky si držela chladnou a vyrovnanou tvář. Přešla tedy vedle, přede mně. Tohle vejce mělo tyrkysovou barvu a vůbec se nelesklo. Vypadalo dost obyčejně, ale zdání určitě klamalo. Hazel se k němu sklonila a zopakovala svůj postup. Nic se nedělo, už se chtěla odtáhnout, když vršek skořápky praskl. Ozval se potlesk a já znervózněla ještě víc. Byla jsem až předposlední, po mě šel už jenom Carl...

Bylo to tady. Hazel stála pyšně vedle mě a v náručí držela krásně zbarveného zelenavého dráčka. Vedle ní Aaron, se svým rudým přírůstkem a pak Lucian, jehož dráče mělo barvu sněhu. Jeho sestra neměla štěstí a snažila se zadržovat slzy. Nedivila jsem se. Vajíčka tedy zbývala ještě tři. Tmavomodré, které vypadalo jako noční obloha posetá hvězdami, pak šedofialové a lesklé zlaté. Vydala jsem se k modrému. Nohy se mi samým stresem a nedočkavostí třásly, ruce se mi potily a usilovně jsem si přála, ať se mi poštěstí. Natáhla jsem ruku a opatrně se dotkla tvrdého povrchu skořápky. Nasměrovala jsem do ní i svou trošku energie, bylo to, jako bych posílala dráčkovi jiskřičku s informacemi o tom, jaká jsem. Takhle energie fungovala. Každý měl svou osobitou, která o něm vypovídala informace.

Nic se nestalo. Potlačila jsem nával paniky a ztěžka vstala. Rozešla jsem se ke zlatému vejci a postup zopakovala. Čekala jsem, opravdu dlouho, ale nic. Ani ťuk, skořápka zůstávala stále pevná, jako předtím. Už zbývalo jen jedno vejce, moje poslední šance. Věděla jsem to. Už předtím, než jsem se ho dotkla mi bylo jasné, že ani tentokrát to nevyjde. Chvilku jsem počkala a pak se smířeně odšourala zpátky do řady. Aaron na mě soucitně kouknul. Ani jsem nesledovala Carla, probral mě až starostův hlas.

„Tak, tímto končí náš slavnostní výběr. Všem novým Drakýrům gratuluji a ostatním přeji hodně štěstí příští rok. Třeba se vydaří," zakončil a opět se ozval potlesk. Starosta si sjednal ticho a naposled promluvil: „Tímto také poprosím všechny Drakýry, ať se dostaví za hodinu na náměstí, podám vám informace o vašem pokračování a novém rozvrhu. Děkuji, přeji všem pěkný den." Pak sešel z pódia a odebral se někam do zákulisí.

„Mrzí mě, že ti žádný z nich nebyl souzený Cleo," ozval se za mnou Aaron a pokýval hlavou ke zbylým košíkům, které už někdo odnášel na bezpečné místo. Povzdechla jsem si.

„No, tobě očividně jo, takže gratuluji," řekla jsem při pohledu na tu malou potvůrku. Tázavě naklonila hlavu a vydala jakýsi skřek. Při pomyšlení, že bych něco takového také mohla mít se mi zalily oči slzami. Nedalo se to vydržet, obzvlášť to, jak byl šťastný, ale zároveň se to přede mnou snažil skrýt, abych se necítila ještě hůř.

„Nebreč, můžeš to zkusit příští rok, určitě už ti to vyjde. Někde ve světě na tebe čeká tvůj drak," řekl konejšivě, ale nepomohlo to. Slzy se spustily naplno.

„J-já...omluv m-mě, prosím," vzlykla jsem a utekla dveřmi pryč. Tentokrát však ne do lesa a do přírody, nýbrž do svého pokoje, vyplakat se v posteli. 

***    ***    ***

Zdravím a vítám vás u svého nového příběhu!

Z názvu a první kapitoly je všem určitě jisté kolem čeho se tohle dílo bude točit - kolem draků! Vím, že takových příběhů jsou tu kopy, každopádně mě osobně draci také baví a přišlo mi jako fajn nápad sepsat něco svého :D

Doufám, že se vám bude líbit a vydržíte se mnou až do konce (který je zatím v nedohlednu, hehe ^^')

Tess <3