Dragon from the Hell

Kapitola 10

„Mrzí mě-"

„Neřeš to," odsekl Aiden, aniž bych stačila cokoliv říct. Jeho nálada byla na bodu mrazu. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla, ale to asi nebylo nic překvapivého. Skoro jsme se neznali a nevycházeli jsme spolu. Vlastně dnešní výlet by se asi dal považovat za nejdelší společně strávený čas doteď. A to je co říct.

Netušila jsem, co bych teď měla dělat. Raději jsem na Aidena nemluvila, a i Aaron se sklopeným pohledem mlčel. Nakonec to byl právě černovlasý kluk, který už tíživé ticho neunesl, zvedl se a zamířil sám do vesnice.

„Heh," poušklíbnul se Diablo načež jsem se na něj zamračila. Proč bylo moje dráče tak inteligentní, ale zároveň zlomyslné? Tahle kombinace nepřinášela nic dobrého.

„Neboj, pár dní bude depkařit, ale dostane se z toho... Koneckonců není to poprvé, zvyknul si," povzdechl si Aaron a také se začal sbírat ze země.

„Pche, kdo říká, že se o něj bojím? Proč bych se měla zajímat o někoho kdo je neustále příjemnej jak osina v zadku?" odfrkla jsem si trochu uraženě. Chápala jsem Aidenovo zklamání a do očí jsem mu v tu chvíli nic neřekla, ale i on mohl být trochu chápavější a méně nepříjemný. Ale to bych mu asi moc fandila, neměl to ve zvyku. Minimálně, když jsem byla okolo já.

Aaron se pousmál a odvrátil pohled směrem k vesnici. „Taky bychom se měli vrátit. Rodiče se určitě budou strachovat kde jsme tak dlouho. A ty..." pohledem sjel zpátky ke mně a Diablovi sedícím na mém rameni. Až teď mi to došlo.

„Jak tohle jen vysvětlím..." udělala jsem kyselý výraz, když mi přejel mráz po zádech. Jak jsem přišla k dračímu mláděti budu opravdu vysvětlovat jen stěží.

„A stále netušíme, co udělat s těmihle," rukou jsem pohodila směrem ke třem zbylým vejcím. „Určitě nás prozradí, když je zaneseme do vesnice. Ti vojáci nás v poslední chvíli spatřili a jistě se půjdou vyptávat po okolí," zamumlala jsem. Každá vesnice měla přidělený počet vajec. Kdyby tu našli nějaká navíc, hned jim bude jasné, že jsme odtud. Musíme si je nechat u sebe. A nikdo na ně nesmí přijít...

Nakonec jsme se s Aaronem domluvili, že každý z nás si vezme jedno na starost. On si tudíž odnášel dvě, jedno ještě pro Aidena. Takhle byla větší šance, že při objevení jednoho budou aspoň zbylá vejce v pořádku. Nebylo to nic moc, ale stále lepší řešení, než je třeba všechny někde schovat a čekat až je někdo objeví.

„Co teď s tebou?" obrátila jsem se na Diabla, když už i Aaron odešel. Drak si jen odfrkl a trochu se zavrtěl, aby se mu lépe sedělo.

„Víš, že takhle se chovat nemůžeš, žejo? Budu tě muset někde schovat... Au!" Snažila jsem se být milá, ale všechna má snaha šla očividně vniveč, protože mi Diablo bolestivě zaťal drápky do ramene, když jsem se zmínila o skrývání.

„Tohle si ale nezasloužím! Několik tisícovek let jsem byl nasáčkovanej uvnitř vejce a teď se budu muset zase schovávat?!" zahučel naštvaným a nesouhlasným hlasem.

„Uh, ale nemáme jinou možnost! Jak bych tě vysvětlila? Že jsem našla vejce v divočině? To sotva, to se nestává, jelikož na divoké draky už nikdo pomalu ani nevěří. A vojáci by hned měli podezření!" oponovala jsem mu poněkud bezradně. Ani mně se to nelíbilo. O tomhle jsem přeci celý svůj život snila, ale teď se z toho najednou stal problém, který přinášel víc starostí než radosti. O Diablovi se prostě niko nesměl dozvědět.

„Fajn! Ale zajímalo by mě, jak dlouho mě hodláš někde držet. Chci vidět co budeš dělat, až dosáhnu výšky tvého domu!" Lehce jsem pobledla. Nojo! Vůbec mi nedocházelo, že draci rostou jako z vody. Diablo se mi teď sice vešel na rameno, ale za pár týdnů bude velký jako kůň. A tím to rozhodně neskončí.

Náhle se mi však rozsvítilo. Královská škola pro Drakýry! Že mě to nenapadlo dřív. Všichni Drakýři tam museli podstoupit povinný výcvik se svými draky. Byla to škola financovaná přímo z královské pokladny a všichni, kteří měli pouto s drakem byli přijímáni bez ohledu na původ. Základní pětiletý kurz byl také zdarma, takže ho mohli podstoupit i lidé z chudších vrstev. Bylo nám přeci jen povolováno tvořit pouta. Nikdo pak nechtěl, aby se po venkově proháněli nezkrotní draci, že? Od výběru uběhl týden. Musím přežít ještě jeden a pak...se nějak nenápadně přidat k výpravě do akademie. Aaron pojede, mohl by mi pomoct. Nebo je budu muset nějak nenápadně sledovat, zamyslela jsem se. Diablo mě mezitím propaloval zvědavým pohledem, který nebyl vůbec příjemný. Jeho oči byly tak pronikavé a... zlovolné. Nahánělo mi to trochu hrůzu, a to byl teď můj vlastní drak.

"Neboj, nebude to trvat dlouho! Přesně týden! Pak nás oba čeká mnohem lepší život, než si dovedeš představit," pronesla jsem velkolepě, abych mu nedala žádný prostor ke skepticismu. Stejně ale bylo vidět, že mi to tak úplně nevěří. Nakonec si ale odfrkl a pohlédl směrem k vesnici, pak se porozhlédl po okolí. Vesnice se nacházela uprostřed polí, logicky. Spousta obyvatel byla prostými rolníky.

"Mohl bych se skrývat v lese, i když je vcelku daleko," zamručel Diablo nespokojeně. "No, každé ráno tě budu očekávat s jídlem," přejel mě pohledem. Je víc namyšlený než Aiden. To je skvělý, zaúpěla jsem ve své mysli, ale neodvažovala se to říkat nahlas.

Na povel draka jsem jej tedy odnesla k nejbližšímu lesu a na jeho kraji ho 'vysadila'. Pán si přeci nemohl namáhat své malé nožičky na kterých sotva stál. Překvapilo mě ale, jak rychle se obratnosti učil. Krátce po vylíhnutí měl problém i stát, ale teď mi bez jakéhokoli zaškobrtnutí sešplhal z ramene. A natrhl přitom moje kalhoty.

Zamračila jsem se, když jsem se pořádně podívala, jak vypadám. Celá potrhaná a ušmudlaná. Rodiče mě určitě zabijou, pomyslela jsem si zděšeně. Naštěstí jsem alespoň na otcovy věci dávala pozor. Brašna i opasek s nožem byly v dobrém stavu.

"Nezapomeň, hned zítra časně ráno. Budu mít hlad, tak se neupejpej a přines hodně," odfrkl si Diablo a tím mě vytrhl z proudu myšlenek na můj zbídačený vzhled. Než jsem stihla cokoli říct, tmavé šupinaté tělo se mi ztratilo z dohledu. Už byla opravdu tma a černý drak byl tudíž skoro neviditelný. Alespoň pro mé lidské oči.