Dragon from the Hell

Kapitola 8

Z venku se ozval strašlivý řev. Leknutím jsem nadskočila, ale po chvilce se ozval další a další. Také dunivé rány, jako když spadne kus skály nebo tak něco. Země pod mýma nohama se silně chvěla. Z hlubin jeskyně se náhle vynořil starý drak. Nevěnoval nám jediný pohled a zamířil rovnou ven, zjistit co se děje.

„Zůstaň tady, podívám se," kývla jsem lehce na Aarona. Potřeboval zůstat se svým bratrem.

„Buď opatrná. Hned se pak vrať," slyšela jsem za sebou jeho starostlivý hlas. Spěšně jsem vylezla z jeskyně a skryla se za jeden balvan. V mých očích se odrazila hrůza.

„Vojáci!" Byli tady, bylo jich mnohem víc, než jsem viděla v lese. Museli být rozdělení do více skupin! došlo mi. Vlastně to bylo logické. Na lov divokých draků se nechodilo ve třiceti lidech. V údolí momentálně sváděli boj s ještěry, z čeho mě ale zamrazilo byl fakt, že měli navrch. Nad divokými draky! Několik jejich těl leželo nehybně na zemi. Neviděla jsem na nich žádné zranění, nechápala jsem, co se jim stalo, ale jisté bylo, že ztratili vědomí, možná i život. V tom jsem to uviděla. Vojáci bránili dvě osoby zahalené v plášti. To ti dva měli většinu draků na svědomí. Museli ovládat nějaký typ zakázané magie, protože rukou tvořili oranžové koule. Kdykoli taková věc zasáhla draka, rozprskla se v masivní dým a onen drak se skácel k zemi. Otrava? Je to jed nebo je jen uspali? netušila jsem, ale děsilo mě to. Co by to asi dokázalo udělat s člověkem, když to skolí i tyhle neporazitelné obry?

Přestala jsem sledovat situaci a rychle se vrátila za Aaronem, kde jsem mu své zjištění přeříkala. Svraštil obočí a nervózně se rozhlédl.

„Tady zůstat nemůžeme, Aiden potřebuje co nejdřív ošetřit. Myslíš, že zvládneme proklouznout údolím?"

„Já... Nemyslím si. Kdyby se tvůj brácha mohl hýbat tak asi máme šanci, ale v tomhle stavu na něj musíme dávat pozor. Určitě by nás odhalili," přiznala jsem sklesle. V údolí nebylo moc stromů, z jedné strany byla holá skála a z druhé kopce, neměli jsme moc možností se někde skrývat.

„Co zkusit tuhle jeskyni? Třeba taky někam vede? Nebo se můžeme zkusit někde schovat?" navrhla jsem chabě. Nic moc jiného nám totiž nezbývalo. Znovu jsme podepřeli Aidena, který se zase dostal trochu k sobě, ale nic valného to nebylo.

„Zvládnu... to... sám," dostal ze sebe sípavě. Vůbec to neznělo přesvědčivě.

„Nehraj si na hrdinu," zakoulela jsem očima a pomohla mu přelézt kámen. Asi se mu s námi nešlo moc dobře, jelikož jsem byla menší než oba kluci. Mohli ze mě mít opěrku na ruce, ale což. Každá pomoc se hodila. Ynariel také sebrala trochu své odvahy a přestala se krčit u Aarona. Raději se pokoušela plivat oheň a osvětlovat nám cestu, jelikož pochodeň jsme ztratili už někde v první jeskyni.

Po chvíli chůze jsme se ale dostali k překvapivě osvětlené části. Na stranách chodby plály ohýnky v několikametrových rozestupech.

„Co to je?" prohodila jsem tiše, ale kluci museli být stejně zmatení jako já. V zádech se nám ozvalo dunění, které se přibližovalo.

„Přichází nějaký drak. Asi," poznamenal Aaron, „raději se schováme. Nemáme tu co dělat," dodal s obavami v očích. Zalezli jsme do menší průrvy ve stěně a ani nedutali. V dalším okamžiku se opravdu přivalil drak. Byl poměrně malý a tmavě modře zbarvený. Vlekl se velmi těžce a trochu se motal. Nejspíš byl zasažený tím dýmem, došlo mi.

„Vylezte, cítím váš pach, lidská mláďata," odfrkl si ztěžka. Hlas prozradil, že je to samice. „Nemám moc času a nezbývá mi než se obrátit na vás. Náš vůdce skonal, většina mého druhu padla do zajetí," mluvila velmi pomalu. Působila vyčerpaně, jako by se s každým dalším slovem přemáhala k pokračování. „Vím, o co jim jde, a my to nejsme. Zanedlouho dorazí sem, potřebuji vaši pomoc," vydechla a zavřela oči, nejspíš se jí velmi příčilo žádat o pomoc zrovna ty, kteří je tam venku vraždili. S Aaronem jsme na sebe kývli a pomalu se vysoukali ven. Zraněného Aidena jsme nechali vzadu, protože byl z nás tří nejsnazší terč. Kdyby náhodou.