Dragon from the Hell

Kapitola 7

Nejdřív mě oslnilo světlo. Okolím se rozléhalo nepřirozené ticho, jako by veškerá zvířata, ptáci a stromy zmizely. Když jsem se konečně rozkoukala, pochopila jsem proč. Stáli jsme na vyvýšeném místě a pod námi se rozléhalo údolí. Nejevilo se příliš veliké, obzvlášť, když bylo plné velkých šupinatých oblud, jejichž oči se upíraly naším směrem. A rozhodně v nich nebyly dobré úmysly. Divocí draci. Za jiných okolností bych možná okouzleně vydechla, ale teď mi akorát ztuhla krev v žilách.

Dívali se na nás, jako by nás chtěli spolknout zaživa. A taky že asi jo. Někteří z nich se dokonce podivně nahrbili a vydávali zvláštní syčivé zvuky, připraveni kdykoliv zaútočit. Podívala jsem se po Aidenovi, ale i tomu uvízla slova v hrdle. Nadechla jsem se, že tedy řeknu něco já, ale to se přes nás mihl stín. Stačila jsem jenom vykřiknout děsem, než se se mnou zatočil celý svět. Chvilku jsem netušila, kde se nacházím nebo co se děje, ale po chvilce jsem se vzpamatovala. Obrovský černý drak mě i kluky držel v drápech a někam nás nesl. Stisk měl docela pevný, měla jsem problém dýchat a nejspíš jsem měla poraněnou ruku, od toho, jak mě popadl. Bože můj. Zabije mě. Nás. Nese si nás určitě někam do hnízda, kde nás sežere. Možná ne najednou, třeba nás bude jíst postupně, někoho si nechá napotom. Hlavou se mi honily všelijaké bizardní myšlenky, ale ani jedna nebyla příliš optimistická. Počáteční šok trochu vyprchal a já teď pocítila, že rána na ruce je nejspíš vážnější, jelikož bolela jako čert. Zkřivila jsem tvář, ale nevydala ani hlásku. V téhle situaci asi nemělo cenu dovolávat se záchrany, jelikož jediná možná pomoc mohla přijít od kluků. A ti byli v naprosto stejné situaci.

Viděla jsem, jak přelétáme nad údolím a míříme k velkému otvoru na jeho druhé straně. Další jeskyně? Tato díra ve skále byla však mnohem větší než ta, kterou jsme sem přišli. Drak, který nás měl v drápech, se náhle začal snášet přímo k té jeskyni. Dovnitř jsme vlétli tak rychle, že jsem myslela, že narazíme do stěny, ale drak na poslední chvíli rychlost zbrzdil křídly. Mocné poryvy větru odvalily pár balvanů okolo nás. Než dosedl, pustil mě na zem. Tedy, pustil... spíš mnou mrštil kousek od sebe. Nepadala jsem z moc velké výšky, ale i tak jsem musela bolestně vykřiknout, když jsem se hlavou bouchla o tvrdý kámen. Aiden a Aaronem na tom nebyli o moc lépe, žuchli hned vedle mě.

Trochu se mi rozmazalo vidění a šero jeskyně tomu taky moc nepomáhalo. Po chvíli jsem ale spatřila monstrózního draka, který na nás upíral svůj pohled. Ten, co nás sem donesl se podřízeně přikrčil a na pokyn toho velkého opustil jeskyni. Na prázdno jsem polkla a snažila se velmi pomalu odplazit pryč. Mému útěku však bránila kamenná stěna, kterou jsem měla v zádech.

Raději jsem tedy zamířila ke klukům, kteří mi dodávali alespoň špetku toho pocitu bezpečí. Aaron byl schoulený v klubíčku, kde chránil vyděšené dráče. Oba vypadali trochu pomuchlaně, ale mnohem líp než já. Zato Aiden to schytal nejvíc. Všimla jsem si, že mu krvácí hlava a má roztržený ret. I ruce a nohy měl zedřené.

„V... v pořádku?" zašeptala jsem, ale navíc se nezmohla. Jasně že není v pořádku! Jen se na něj podívej ty náno pitomá, ozvalo se moje sebevědomí. Celé tohle byl můj nápad. A nakonec skončil tím, že nám půjde o život. Aiden mi věnoval nic neříkající pohled a mírně kývnul. V další chvíli se ale rozkašlal a vyplivl trochu krve. Zamrazilo mě.

„Aidene!" I Aarona to očividně rozhodilo, jelikož se na svého staršího bratra starostlivě podíval.

„Přišli jsme- přišli jsme vás varovat," Aiden prolomil ticho. Promlouval k velkému drakovi, ale bylo vidět, jak je to pro něj obtížné. Taky jsem se k tvorovi otočila znovu čelem. Byl... gigantický. Něco tak velkého jsem ještě neviděla. Měřila jsem nějakých sto šedesát centimetrů a byla jsem jen o něco větší než jeden z jeho drápů. Tak moc veliký byl. Při bližším zkoumání jsem si ale všimla, že jeho černé šupiny jsou protkané šedými drážkami a vůbec se nelesknou. Je starý, došlo mi. Ani jsem se nepokoušela odhadovat jak moc, ale i v jeho očích se zračila moudrost. Vypadal jinak než divocí draci venku. Klidněji.

„Jaká zpráva je tak důležitá, že se pouhá lidská mláďata odvážila na naše území?" jeskyní zaduněl hluboký hlas. Než Aiden stihl pokračovat, ujala jsem se slova já.

„Vyslechla jsem plány skupiny vojáků. Vědí, že tu žijete a chtějí vás pochytat." Nervozitou se mi třásl hlas, ale nakonec jsem ze sebe důležité informace dostala. Drak se na mě chvíli koukal a pak se rozesmál. Zněl trochu jako stařík, který slyšel náramně dobrý vtip.

„Dítě, viděla jsi naše údolí? Máš pocit, že nám skupina vojáků dokáže ublížit?" opáčil drak posměšně. Jak jsem čekala. V lidech nevidí žádnou hrozbu.

„Vím... Chápu, že jste silní, ale mám z toho špatný pocit. Myslím, že tihle vojáci mají způsob, jak si s vámi poradit... Chtěli útočit za soumraku," dodala jsem ještě a vyhlédla k východu z jeskyně. Slunce už zapadalo, každým okamžikem by se tu mohli objevit. Starý drak mě chvíli propaloval pohledem, jako by se snažil zjistit, jestli mluvím pravdu. Potom krátce zavrtěl hlavou.

„Vaše starosti jsou nemístné. Protentokrát... vás mohu nechat odejít, ale pokud ještě jednou vy, nebo někdo jiný, vkročíte na dračí území, sežehneme celou vaši vesnici," krátce nás přejel pohledem, „neušetříme ani nevinné," dodal ještě se známkou zlověstnosti v hlase. To je příliš kruté! otřásla jsem se.

„Odejděte. Hned." Přestal se zaobírat naší existencí a stáhl se někam hloub do útrob jeskyně. Ve tmě byly vidět pouze jeho rudé oči, které se po chvilce zavřely. Povzdechla jsem si. Tohle máš za to, že se pleteš do cizích záležitostí. A můžeš být ráda, že tě nechal jít pouze s těmi škrábanci, co už na sobě máš.

Pomalu jsme se posbírali, Aaron musel svého bratra cestou podpírat a já měla dost starostí se svou krvácející paží.

Raději jsem na ránu moc nesahala, ale z haleny jsem si musela odtrhnout kus látky a ruku alespoň provizorně obvázat. Teď by se mi ta sukně docela hodila. Bohužel jsem si musela vystačit s tím, co jsem měla u sebe. Budu tam mít jizvu, došlo mi, když jsem zalétla pohledem k ráně. Byla dost hluboká. Raději jsem se rychle odvrátila, abych na to nemusela koukat, Stačilo, že ta bolest mě nenechala zapomenout.

„Cleo, potřebuju tě tady," ozval se zmoženě Aaron, který už Aidena sám podpírat nedokázal. Černovlasý kluk byl sice stále při vědomí, ale ne při smyslech. Rychlejším krokem jsem k nim přešla a stačila Aidena podepřít z druhé strany těsně předtím, než se málem zřítil na zem. V tomhle stavu rozhodně nebyl schopný cestovat. Kriticky jsem se ohlédla do hlubin jeskyně, ale dračí hlas už se neozval. Sice se nás rozhodl pustit, ale v tomhle stavu byl minimálně Aiden v ohrožení života a mně s Aaronem z toho zůstanou jizvy do konce života.

Co ani jeden z nás netušil byl fakt, že do dračího údolí už jsme nikdy vkročit neměli.