Dragon from the Hell

Kapitola 9

Váhavě jsem natáhla ruku, prsty se mi trochu klepaly, ale jakmile jsem je položila na tvrdou, chladnou skořápku, dodalo mi to odvahy. Poslala jsem do vajíčka kapku své energie. Kluci na mě s očekáváním hleděli, ale ani po chvíli se nic nestalo. Trochu křivě jsem se usmála a přešla k druhému vejci. Neztrácej naději, ještě máš tři pokusy. Zopakovala jsem svůj postup, ale opět se nic nedělo. Byla jsem čím dál tím víc nervózní. Jakmile se mé prsty dotkly třetího vejce, ucítila jsem, že je něco jinak. Tohle nesl Aaron, takže jsem netušila, jestli takové bylo i na začátku. Na dotek vydávalo příjemné teplo a bylo o něco větší než tři ostatní. Také vypadalo od pohledu jinak, jeho skořápka byla trochu ostnatá a nepříjemně škrábala.

„Bylo tohle vejce teplejší?" Aaron přikývl na souhlas. Trochu mě to rozhodilo, nikdy jsem ještě na teplé nesahala. Všechny skořápky byly chladné jako kámen. Co ty jsi zač? Poslala jsem mu svou jiskru, ale odpovědí mi bylo další zklamání. Stáhla jsem ruku a připravila se na poslední, když Aaron zalapal po dechu.

„Cleo!" zmateně jsem na něj pohlédla, ale on upíral pohled k vejcím. Myslíš-! Že by? Srdce se mi rozbušilo vzrušením. Třetí vejce se líhlo! Na povrchu skořápky byly malé prasklinky, jejichž pavučina se rozrůstala po celém vajíčku.

„Líhne se! Mně se líhne dráče!" vypískla jsem vzrušeně a neubránila se pár slzám. Tak moc jsem z toho byla nadšená. Popotáhla jsem a s očekáváním sledovala příchod svého dráčka na svět. Nejdřív vylezlo jedno křídlo. Bylo uhlově černé. Pak šla na řadu přední noha a hlava. Po chvilce byl celý venku, rozhlížel se po okolí, než mu zrak padl na mě. Jeho zlatá očka se vpíjela do těch mých zelených. Hlavou mi zaduněl hluboký hlas. Vůbec jsem ho nečekala, takže jsem se pořádně lekla.

„Ty jsi mě probudila?"

„Aarone...? Po jaké době... mohla tvá dračice mluvit?" zadrhávala jsem se. Aaron se na mě nechápavě podíval.

„Asi tak tři dny? Řečí se mnou moc nekomunikuje, prvně mi řekla jenom své jméno. Pořád se učí," vysvětlil a já se zamračila. Jak to, že tohle dráče na mě mluvilo? Nebo to byl jen můj přelud?

„Byla jsi to ty?" zaznělo mi v hlavě znovu. Tentokrát jsem sebou necukla, ale vyděšeně se na dráče zadívala. Byla pravda, že jeho oči zářily jistou inteligencí a byly poměrně klidné, na to, že se zrovna vylíhlo. Nezmohla jsem se na víc než přikývnutí.

„Ukaž mi svou ruku," zažádal drak poté. Dlaní nahoru jsem mu dala ruku před obličej. Co jsem nečekala byl fakt, že mě kousne do palce.

„Au!" vykřikla jsem. Vlastně to tolik ani nebolelo, ale byla jsem překvapená. Kluci nás taky sledovali s nechápavými výrazy.

„Co se děje?" zeptal se Aiden.

„On, on mluví na mě," dostala jsem ze sebe, „ptal se mě, jestli jsem ho probudila. Ten hlas nezní vůbec... dětsky." Bylo mi jasné, že se jedná o draka a ne dračici.

„Jistěže ne. Ty časy jsou dávno pryč. Ani nevíš, jak dlouho jsem v tom vejci tvrdnul," odvětil mi drak ironicky. Vykulila jsem na něj oči. Tohle už bylo vážně moc. On si ale mého překvapení vůbec nevšímal, místo toho se svými zuby zranil na noze a nechal svou krev, aby se smísila s tou mojí.

„Co to děláš?"

„Tvořím pouto Rovnocennosti," odpověděl. Hlavou se mi honilo mnoho otázek ohledně mého nového společníka, ale teď na ně nebyl čas.

„Jak se jmenuješ?"

Dráček se na chvíli zarazil, jako by si nemohl vzpomenout. „Diablo," pronesl nakonec a uznale pokýval hlavou.

„To jsi se rozhodl teď?" nakrčila jsem obočí. Jeho chování mi přišlo vtipné, ale nechtěla jsem ho svým smíchem urazit. Očividně byl se jménem, které si vybral, spokojený.

„Co je ti po tom." Nejspíš byl stejně dotčený. „Hotovo," oznámil mi pak a já stáhla ruku zpátky. Po nějaké ráně nebylo ani památky, zato žilami se mi po chvíli rozlil příjemný pocit. Jako teplý vánek nebo něco podobného, v čem bych se mohla utápět donekonečna.

„To je všechno?" Dráček přikývl a kolébavou chůzí se vydal mým směrem. Bylo vidět, jak se mu motají nohy a každou chvilku padá. Křídla a ocas si taky dělaly co chtěly.

„Nekoukej tak hloupě a pomoz mi," ozval se nespokojeně.

„Nejsi náhodou starý a moudrý?"

„Obojí určitě jsem, ale celý život jsem strávil za skořápkou. Naučil jsem se mluvit podle toho, co jsem odposlechl, z toho pocházejí i všechny moje vědomosti," prskl a mě došlo, že asi nějakým způsobem nabyl vědomí už ve vejci. Bylo to zajímavé. Na jeho žádost jsem ho tedy vzala opatrně do dlaně, a nakonec ho položila do klína. To se mu ale nelíbilo, drápky mi zarýval do kůže, když se mi vyškrábal na rameno a hrdě se posadil.

„Jak dlouho jsi takhle strávil?" zajímala jsem se. Mezitím, co jsem se věnovala svému drakovi se i Aiden připravil ozkoušet svoje štěstí.

„Nevím, ve vejci nepoznáš den a noc. Ale přišlo mi to jako dlouhé roky, nekonečné. Byl jsem u toho, když ten titán zakládal svoje hnízdo. V tu dobu byl ještě mladý. Našel mě a myslel si, že by se o mně mohla nějaká dračice starat, ale nikdo mě nedonutil k vylíhnutí," vysvětlil. Dala jsem si dvě a dvě dohromady, tím titánem nejspíš myslel starého draka, v jehož jeskyni jsme vejce našli. Bože, jak dlouho to mohlo být? Draci se dožívají klidně i pět seti let! A on ho potkal jako mladého? A už byl v tu dobu dávno na světě??

Šla mi z toho hlava kolem. Raději jsem se soustředila na černovlasého kluka a zbylá tři dračí vejce. Aiden začal od prostředního. Dotkl se ho a chvíli ho velmi soustředěným pohledem pozoroval, ale nic se nedělo. Nedivím se, že se nevylíhlo. Kdyby na mě taky takhle zíral tak raději někam zalezu a už se neukážu, ušklíbla jsem se, ale nahlas nic neřekla. Taky mu na tom hodně záleželo, nehodlala jsem rýpat do jeho nadějí a snů. To by byla podpásovka i na mě. Přesunul se k druhému vejci, které ale taktéž nereagovalo. Zbývalo to namodralé. Vlastně bylo ze všech tady nejmenší, ale zato asi nejhezčí. Rozhodně vyhlíželo lépe než to Diablovo.

„Myslíš, že tenhle se vylíhne?" zašeptala jsem tiše ke svému drakovi.

„Co já vím," odfrkl s nezájmem, ale stejně Aidena dál sledoval. Nad jeho chováním mi nezbývalo než se pousmát.

Ani s modrým vejcem se však nic nedělo. Aiden se značným zklamáním stáhl svou ruku zpět a zaťal ji v pěst.