Dragon from the Hell

Kapitola 2

O týden později

„Cleo? Vím, že tam jsi. Přestaň už trucovat, stavil se Aaron s Ynariel. Měla bys s ním jít ven, prospělo by ti to," povzdechla si matka a odešla od dveří. Bezcílně jsem se povalovala na posteli a přemýšlela nad tím, co řekla. Byl to týden od Výběru a mého velkého zklamání. A opravdu jsem chtěla s Aaronem a jeho dračicí na procházku, ale nějak to nešlo. Vždycky, když jsem je viděla tak šťastné, musela jsem se akorát litovat a přemýšlet nad variantami 'co kdyby'. Byla jsem poslední týden trochu jako tělo bez duše a věděla jsem, že už to musí skončit. Takhle to prostě dál nešlo, nikdo z toho nebyl zničený jako já. Styděla jsem se za sebe.

Vstala jsem, ale neměla jsem v plánu jít s Aaronem, ještě ne. Vykoukla jsem z okna a když jsem se ujistila, že je čisto, pomalu jsem vylezla na taškovou střechu. Došla jsem až k zídce se sousedním domem, slezla na ní, chvíli balancovala a pak se po ní vydala k protějšímu domu. Tam jsem si sedla a opatrně dopadla nohama na velký dřevěný sud. Netušila jsem, co v něm bylo, ale unesl mě. Z něj jsem seskočila na štěrkovou cestu a klidným krokem vyšla z vesnice do lesa. Nechodila jsem sem často, vedlo to do hor, které byly nebezpečné. Žila tam spousta zvířat a mezi vesničany se proslýchalo, že tam sídlí i divocí draci. Možná, že podvědomě jsem se tam vydala právě kvůli tomu, že jsem chtěla nějaké vidět. Byla jsem jednoduše pošetilá.

Šla jsem po cestě už nějaký ten čas, když jsem si všimla menší cestičky vyšlapané kamsi do lesa. Určitě nebyla od zvěře a určitě tady nebyla dlouho. Byl sice risk vydat se po ní takhle večer a sama, když ani nevím, kam mě dovede, ale ani jsem nad tím moc nepřemýšlela a prostě to udělala. Byla jsem docela zvědavá, i když jsem od toho rozhodně nic nečekala. Rozhodně ne to, co jsem na jejím konci našla. Skryla jsem se ve křoví a sešla ze stezky, když jsem uslyšela hlasy. Spoustu hlasů a hluku. Chtěla jsem se nepozorovaně dostat co nejblíž, ale nevěděla jsem, jestli je to dobrý nápad. Nakonec jsem si dodala odvahu a potichu začala obcházet to místo, abych našla přístupnější, a přesto krytou cestu. V jednom obzvlášť vysokém, jehličnatém remízku nedaleko, jsem vylezla na jeden strom. Jehličí mě nepříjemně bodalo snad všude, ale přemohla jsem se a nevydala ani hlásku. Žilami mi koloval adrenalin a nepřekvapivě i strach. Věděla jsem, že svým počínáním si akorát zadělávám na problém. Bylo to nebezpečné, ale já byla prostě zvědavá a v jednu chvíli... mnou projelo uvědomění, že jsem tohle nebezpečí vyhledala schválně. Byla to pravda. Výběr mě psychicky zdeptal, tak moc jsem od toho čekala, ale co jsem naoplátku získala? Posměch, ponížení a smutek. Co si mysleli ostatní, na tom mi tolik nesešlo, ale moje vnitřní naděje se v ten den téměř rozplynuly. V tuhle chvíli mi na ničem nezáleželo, na mých blízkých, ani na mě samotné. Raději jsem potřásla hlavou, abych se těchto myšlenek zbavila. Nechtěla jsem si připouštět, že tohle opravdu dělám proto, že chci, aby se mi něco stalo. Bylo to dětinské.

Nenápadně jsem prohlédla skrz větve a to, co jsem spatřila mě ohromilo. Přede mnou se na mýtině rozprostíral prozatimně rozložený vojenský tábor. Nespočítala jsem, kolik vojáků tam chodilo, ale určitě něco kolem třiceti. Vypadalo to, že se něco stalo, protože všichni chaoticky pobíhali a pokřikovali na sebe. Po chvilce chaos ustal, rozhostilo se ticho. Vojáci byli seřazení do tří řad a poslouchali jednoho mladíka. Tomu klukovi nemohlo být o tolik víc než mně. A potřebovala jsem slyšet, co říká, prostě protože jsem byla zvědavá.

Opatrně jsem slezla z jehličnanu a přeběhla ke stanům. Přiblížila jsem se co nejvíc to šlo, stále jsem měla možnou únikovou cestu do lesa. Nebyla jsem úplný idiot, i když lehce nerozvážná. Přes tu blízkost jsem musela pořádně napínat uši, abych alespoň něco zaslechla.

„...jsou nebezpeční, to pamatujte. Pokud ale celá akce proběhne bleskově a podle plánu, nikomu se nic nestane a princ bude spokojen. A spokojený princ znamená spokojený král a to znamená, že budeme spokojení všichni, ano? Akce začne zítra za soumraku u Ostré hory, pochopili?"

„Ano, pane!" ozval se sborový výkřik, až jsem sebou cukla.

„Nějaké otázky? ...Dobrá, tak rozchod!" zavelel a já slyšela pochodování. Čas zmizet. Zapadla jsem do křoví akorát v okamžiku, kdy někdo vešel do stanu. Myslela jsem, že okamžitě vyběhne a půjde se podívat, co to dělá takovej kravál, ale nic se nestalo. Zaslechla jsem jenom dutou ránu a nějaké mumlání. Z toho zřetelně jen jednu větu, která mě dost vyděsila.

„...pitomej panák. Ze všech věcí, který by mohl mít si poručí zrovna divokého draka..." Zacpala jsem si pusu rukou, abych nezalapala po dechu.

Oni se chystali lovit divoké draky, a tady v horách. Nejenom, že to bylo nebezpečné pro ně, ale i pro draky. Byli divocí, svobodní, chovali se určitě jako zvířata. Ne jako ti, kteří byli trénováni na akademiích, kam brzo odjede Aaron a ostatní. V tu chvíli mi došlo, že jestli zůstanu ještě chvíli, budu v pěkném maléru. Přesto mě tížilo na duši, že nemůžu nic dělat, jak pro draky, tak pro vojáky. Ani jedna skupina si očividně nevybrala nepřátelství nebo boj, a i tak byli postaveni proti sobě. Jen kvůli hloupým rozkazům mocných. Vřela ve mně krev, štvalo mě to, ale když jsem se pořádně zamyslela, bylo to tak všude. Však kdo v naší vesnici si dovolil odporovat starostovi? A Hazel? Vezla se na postavení svého otce a rozkazovala ostatním, často i nesmyslné příkazy jen aby daného člověka ponížila.

Utíkala jsem po prašné cestě pryč. Hlavně rychle pryč. Sice jsem se do jejich boje nechtěla nijak zaplétat, ale možná by se mi mohlo podařit jejich životy zachránit. Kdybych varovala draky předem, třeba by se vyhnuli střetu, musela jsem v to doufat. Kdybych se měla obrátit na vojáky, bude mi to k ničemu, protože ti se rozkazům vyhnout nemohli. Draci byli ale svobodní. To, že byli divocí navíc neznamenalo, že nejsou inteligentní, takže s nimi mohla být řeč. Potřebovala jsem se připravit na zítřek a uvažovala jsem o tom, že Aarona požádám o pomoc. Jít sama bylo nanejvýš hloupé a nebezpečné, ale na druhou stranu jsem do toho nechtěla zatahovat někoho dalšího. Tím víc, když jsem se mu celý týden vyhýbala.

Domů jsem se neobtěžovala znovu lézt oknem. Prostě jsem dovnitř vlétla dveřmi a zastihla překvapené rodiče, kterým jsem ale nehodlala nic vysvětlovat. Vběhla jsem do svého pokoje a zamkla za sebou. Svalila jsem se na postel a přemýšlela nad tím, co se mi stalo. Rozhodně to Aaronovi musím říct, chtěl by to vědět a měl by to vědět. Ale ne dneska, už je pozdě. Musím za ním zajít hned zítra ráno.